Za svítání mi z ničeho nic zavolal soused, hlas měl rozmazaný, jako by byl ještě ve snu:
Slyšels, co provedla tvoje sestřenice?
Ne, pověz, co se stalo?
Zdá se, že bude žádat rozvod. Je jí už 54 a po 30 letech společného života.
Z té zprávy mi v tom snovém světě skoro spadla brada. Jak to? Vždyť na pohled jsou normální rodina manželka nikdy nepila, je nyní v penzi, o devět let starší než ona. Mají tři dospělé děti, už bydlí zvlášť, dokonce pět vnoučat, spokojené tváře na starých fotkách. Najednou ona rozhodne: rozvod.
Možná se soused spletl? Hned jsem sestřenici zavolal její jméno je Jaroslava Nováková, znělo ve sluchátku jako echo z lesa a navrhl schůzku. Sešli jsme se v parku pod třešní, světlo se třepilo, ptáci zpívali jinak než obvykle. Jaroslava začala s těžkým hlasem, jako by její slova padala do prázdna:
Už nemám sílu. Celý život jsem se motala jako křeček v kole. Manžel pracoval, já taky ale po směně on se natáhl na gauč, pustil si televizi, relaxoval nebo vyrazil s kamarádem na pivo v hospodě, a já začala druhou směnu doma… Vím, každá žena v Česku tohle zná.
Vracíš se unavená ze šichty, začínáš: pereš prádlo, vaříš večeři, chystáš svačiny na zítřek, děti přece potřebují něco k jídlu po škole. Pak úklid, mytí nádobí, vysávání, protože manžel je unavený a děti nemají čas mají školu a kroužky. A další a další věci, které znají všechny hospodyně od Brna až po Plzeň.
Doufala jsem, že až děti vyrostou, bude to snadnější. Mýlila jsem se. Děti odešly, manžel v důchodu, a já stále v práci.
Teď je milovaný manžel doma pořád nebo na rybách u Berounky ale doma nikdy nic neudělá. Čeká, až přijdu, abych vše zase udělala sama.
Ten poslední hřebík do rakve byl, když jsem se nachladila. Manžel se vrátil z ryb, ani nezeptal se na zdraví, jen otevřel lednici a začal křičet, proč tam nic není, že bych snad mohla uvařit brambory že přece to není nic složitého.
Řekla jsem mu: Když je to tak snadné, uvař si je sám. A on: Na co mám manželku, pokud si budu muset vařit sám?
Když tohle zaznělo, řekla jsem, že už mám dost. Budeme se rozvádět rozdělíme byt, každý bude bydlet zvlášť. Aspoň na chvilku budu žít pro sebe.
Dětem se to nelíbilo. Vyčítaly mi, že ho nechám samotného, že stejně nic neumí, že zemře sám.
Ale mě už to netrápí. Spálil se sám. Když neocení, co má, ať pozná, jaké to je.
Tak to prostě je. Možná se věci uklidní, ale Jaroslava je nyní odhodlaná jako nerozbitný hrnek z keramické dílny.
Já mám pochybnosti není přece snadné být sám na stáří, v malém bytě v Praze.
Jaký je na to tvůj pohled?