Veronika byla známá svou přímočarostí. Kdekdo v kanceláři věděl, že s ní není radno polemizovat – řekla vždycky, co si myslí, bez ohledu na to, jestli to někdo chtěl slyšet, nebo ne.
Třeba když Tereza celé dopoledne flirtovala s novým IT specialistou, proplétala se kolem jeho stolu a zároveň stíhala vyřizovat objednávky rychlostí blesku. „Jen tak mimochodem, víš, že má manželku v porodnici?“ zeptala se Veronika ledabyle. A bylo po legraci. Všechna hravost zmizela jako pára nad hrncem.
Anebo Eliška, která se marně snažila přestat kouřit. Zkoušela náplasti, žvýkala speciální bonbóny, ale nic nepomáho. Nakonec si pořídila elektronickou cigaretu a každou půlhodinu utíkala na „kouřovou“ pauzu. „Viděla jsi někdy složení té zázračné cigarety?“ prohodila Veronika. „Já taky ne. A nikdo jiný. Zajímalo by mě proč.“
Lidé se jí vyhýbali, protože nikdo nechtěl skončit na ostří jejího jazyka. Jí to ale bylo jedno. Pravda je pravda, i když ji nikdo nechce slyšet. Ale komu vlastně taková upřímnost prospívá?
Když Veronika odjela na stáž do zahraničí, všichni si oddechli. Kouřili před budovou, flirtovali s klienty, pořádali divoké pátky a líbali se v temných koutech kanceláře – ženatí i svobodní.
O tři týdny později se vrátila. Vždycky chodila v elegantních šatech, podpatcích, s výrazným make-upem a těžkou dávkou parfému. Teď ale vešla do kanceláře v ošoupaných džínách a velkém svetru, který byl o dvě čísla větší. Žádný make-up, vlasy stažené do culíku a sluneční brýle, které nesundala, dokud nezmizela ve své kanceláři. Místo opojné vůně jen lehký nádech parfému *Truth* od Calvina Kleina.
A co víc – neokřikla sekretářku za to, že opět nepřipravila dokumenty na ranní poradu. Nepronásledovala IT specialistu, který neustále telefonoval s manželkou. Minula bedny s papíry, v nichž hloubal právník. Všechno nechala být.
„Neprošla stáží,“ konstatoval právník.
„Je nemocná,“ navrhla sekretářka.
„Zamilovala se!“ zasmála se Tereza.
„A proto ten svetr o dvě velikosti větší?“ pousmála se překladatelka.
„Každopádně za hodinu je porada. Radši se připravte, než tady klepete.“
Jenže ani za hodinu se ve zasedačce neobjevila. Všichni čekali, nervózně poposedávali. A najednou IT specialista, který seděl u okna, vykřikl:
„Koukejte, támhle je!“
Všichni se nahrnuli k výkladu.
Na druhé straně ulice bylo útulné café. A u stolu seděla jejich Veronika. Ale vypadala jinak. Ne proto, že neměla make-up a vlasy v jednoduchém culíku. Ne. Prostě proto, že naproti ní seděl muž, který jí něco vyprávěl, a ona se smála.
**Jejich. Veronika. Smála se.**
Lidé ve zasedačce neodtrhli oči od okna, jako by se potřebovali ujistit, že je to opravdu ta jejich ostrá, nevrlá kolegyně, která teď vypadala úplně jinak.
„Abych řekla pravdu, ráno jsem nenašla svou halenku,“ svěřila se Veronika. „Tak jsem si vzala tvůj svetr.“
„Mně se víc líbíš bez oblečení,“ odpověděl muž.
Veronika zčervenala a lehce ho plácla do ramene. „Přestaň.“
„Nemůžu,“ naklonil se k ní. „Musíme rychle dodělat práci a jet ke mně. Nebo k tobě. Je mi to jedno. Od chvíle, co jsme se potkali na letišti, je všechno jinak.“
„Souhlasím.“
„Mimochodem,“ zašeptal, „máš ten svetr obráceně.“
„Do háje!“
„Takže rozhodně musíme jet ke mně, abychom ho sundali.“
Rozesmála se. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
Všichni ve zasedačce uslyšeli zvonění na recepci.
„Dobrý den, tady Měšťanská pojišťovna! Paní Veroniko? Ano… Všichni vás tu čekají na poradě. Cože? Nepřijdete? Jste nemocná? Ach tak… Tak se brzy uzdravte!“
Seka vběhla do zasedačky: „Naše Verča je nemocná!“
„To vidíme,“ přikývl IT specialista.
Všichni pak pozorovali Veroniku, která, naprosto zdravá, nasedala do auta s neznámým mužem. „Zmizí aspoň na pár dní. A nemá cenu jí psát nebo volat.“
„Proč?“ podivila se sekretářka.
„Už jsi někdy přišla do práce v obráceném svetru?“ pousmála se Tereza. „A pak jsi nosila sluneční brýle, aby nikdo neviděl, jak jsi skvěle prožila noc. Když ti je úplně jedno, že nejsi nalíčená. Když ti je všechno fuk, protože myslíš pořád na něj.“ Mlsně pokrčila rameny.
Sekretářka zpracovávala informaci. Ostatní také.
Tereza se ušklíbla a zamířila ke dveřím.
„Nemoc“, „neprošla stáží“… Já říkala, že se zamilovala. A teď je naše Veronika jiná.“
„Na jak dlouho?“ zabručel IT specialista.
Tereza ho odměřila pohledem. „To už záleží na vás, mužích.“ A odešla.
I ta nejtvrdší pravda někdy zjihne, když přijde láska.