Opravdu dobrá
– Chápeš, mě rozčiluje, že máš peníze!
– Rozčiluje?!
– Ano!
Anežka vůbec nic neřekla, jen se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Byla velmi rozladěná, ale nemohla s tím nic dělat. A proč by měla?
Anežka byla zvyklá dosáhnout všeho v životě sama. Ve škole se vždy snažila mít jen jedničky, což někdy překvapovalo učitele i spolužáky. Byla z těch, které pláčou kvůli dvojce. Spolužáci si klepali na čelo a v duchu záviděli Anežčiným úspěchům. I kdyby měli dvojky, byli by rádi. Učitelé povzdychovali a říkali, že se nemá tolik soustředit a že chyby občas nevadí, příště může získat jedničku. Anežka ale potřebovala jedničku hned. Teď.
Po návratu ze školy se hned vrhla na domácí úkoly. Maminka s babičkou ji s údivem pozorovaly.
– Běž na procházku, Anežko! Venku je krásně, – říkala babička.
– Zítra píšeme test. Musím se připravit, – odpověděla dívka.
A tak si hodila svou krásnou cop za záda a jala se ke studiu. Knihy měla velmi ráda.
– Zničí si zrak! Říkali jsme ti, ať nečteš tak dlouho! – lamentovala maminka.
– Jen chviličku! Je to moc zajímavé, – prosila Anežka a pevně objímala knihu, kterou právě hltala.
Maminka zakroutila hlavou a odešla do kuchyně. Tam s babičkou rozebíraly, jak skvělá budoucnost jejich dívku čeká.
– Jen doufám, že to nebude na úkor zdraví, – dodávala babička. – Kéž by…
Samozřejmě, že Anežka školu dokončila s vyznamenáním. Dostala se na dobrou univerzitu s velkou konkurencí a tam také prospívala na výbornou.
Práci si hledat nemusela. Hned jak obhájila diplom, ji pozvali do dvou firem. Vybrala si to, co bylo blíž domovu.
S její pracovitostí a vytrvalostí jí práce šla skvěle. Jejího úsilí si všimli, pochválili ji a plat se zvyšoval. Brzy si Anežka koupila byt a odstěhovala se od maminky a babičky.
– Ach, vnučko, – povzdychla babička, – jsi už dospělá, chceš žít sama, chápu to… Ale bude se nám stýskat!
– Neboj se babičko! Budu za vámi často jezdit, přece budeme žít ve stejném městě, ne sto kilometrů daleko, – usmívala se Anežka a objímala babičku.
– Jen jestli si najdeš nějakého ženicha, přiveď ho sem na návštěvu, – smála se babička a utírala si slzy, – jsi pohledná dívka, máš peníze, ale může se ti to rychle vymknout z rukou. Mám bystré oči, poznám je daleko, ty chytráky.
– Ale no tak, babičko, já taky nejsem hloupá. Poznám je sama.
– Jen aby ses nespletla, – zamračila se babička a významně se podívala na maminku Anežky, Olgu, která se ohradila:
– Mami, nech toho! Pořád mi to musíš připomínat?!
Olga nerada mluvila o svém bývalém. O tom, kvůli kterému ztratila hlavu a s nímž počala Anežku. Skryla před matkou své známosti a komunikaci s ním, ten ji však podvedl a ukázal se jiný, než se zdálo. Skončil ve vězení a odtud ji kontaktoval. Myslel, že ho stále miluje a odpustí, ale neodpustila. Rozhodla se Anežku mít a nikdy toho nelitovala. Pro dívku měla všechno, protože Olze pomáhala její matka…
Navzdory babiččiným radám Anežka nespěchala představit Sergeje své rodině. Prostě se jí líbil. Nic od něj nepotřebovala, což bylo naopak to, co na ní samotného Sergeje okouzlilo. Krásná inteligentní dívka, sebevědomá, ví, co chce a jak na to, platí si sama za sebe a je zcela nezávislá. Kromě toho Sergej nedávno ukončil vztah s dívkou – úplným opakem Anežky. Hvězdy se spojily.
Sergej byl svobodný umělec z těch, kdo „se ještě nenašli“. Praktické a pragmatické Anežce taková romantika chyběla. A Sergej byl velmi romantický. Květiny, dárky, někdy za poslední peníze, protože mu finance stále chyběly. Objednávky byly nevyrovnané. Ale jedna věc byla jistá – Sergej byl talentovaný. Anežka se stala jeho múzou. Maloval její portréty, dobře se prodávaly, ale někdy ztrácel inspiraci a propadal depresi, a pak vůbec nemaloval. Anežka mu často říkala, ať nezahálí. K úspěchu mu chyběla jen vytrvalost, talent měl. On si vždycky dělal legraci a říkal, že ke štěstí mu chybí ona – Anežka. A pak šli do ložnice…
Sergej často přespával u Anežky. Ve svém malém bytě měl ateliér plný pláten a barev, se starou malou pohovkou v kuchyni, kde občas usínal.
Anežka nikdy nenavrhla společné bydlení, a on nesnažil se ji k tomu dotlačit. Anežka ho nekontrolovala, nežádala sňatek, nesnila o dětech ani o drahých dárcích jako jeho bývalá přítelkyně. Vždyť si vše mohla koupit sama, co chtěla.
Anežka často platila nejen za sebe, ale i za něj: romantická večeře v restauraci, výlety, další zábavy, přejíždějící přes jeho další „finanční krizi“, vždy navrhovala řešení. Snažila se pomoci Sergejovi zlepšit prodeje obrazů a zvýšit objednávky, někdy mu nabízela práci, kde mohl vydělávat bez toho, aby přestal malovat. Ale Sergejovy změny příliš nelákaly. Co se práce týká, měl vždycky výhrady – buď byla výše výdělku nebo pracovní doba. Smutně se usmíval a říkal, že je volný pták a tak to asi zůstane. Anežka však nesouhlasila a snažila se svému milému pomoci.
Přesto ji ten muž ve všem vyhovoval. Neskládala mu žádné výčitky a bylo jí s ním hezky. Jen s ním si odpočinula tělem i duší.
Jeden den, při další procházce a bezvýznamných konverzacích o počasí a kulturních událostech, které Sergej obvykle miloval, náhle prohlásil, že by se měli rozejít. Anežka byla šokovaná. Posadili se na lavičku. Anežka už plánovala dnešní společnou večeři, už dokonce připravila jídlo i pití. Po procházce se měli vrátit k ní. Nic nenasvědčovalo takovému vývoji…
Sergej začal zmateně vysvětlovat, že je pro něj příliš dobrá, zatímco on v životě nic velkého nedosáhl, jeho finanční situace je nestabilní a nemá jí co nabídnout. A ta Anežka, ta je tak samostatná a nad věcí. Vše si řeší sama, nic po nikom nechce, je sebejistá a nezávislá a má peníze.
– A mě to rozčiluje! Chápeš, rozčiluje! – prohlásil Sergej. – Sama rozhoduješ, jak a kde je utratit, nic si neodepřít. Můžeš si koupit, co chceš, zatímco já počítám drobné. Vidím tvůj výraz, když přijímáš moje dárky. Jsi zdvořilá, poděkuješ a další něžnosti, ale to, na co jsem šetřil dva měsíce, můžeš koupit hned, pouhým mávnutím ruky. A ano, ty tvoje věci! Tvoje kabelka jedna stojí tolik! Kdybych ji chtěl koupit, pracoval bych tři měsíce.
– Takže tě rozčiluje můj dostatek?! – byla Anežka šokovaná. – Jak to můžeš říct? Ty přece víš nejlépe, jak těžce jsem si ty peníze vydělala! Tvrdě pracuji za to. Země mě nikdy nepopichovala. Ani slovem, ani činem…
Sergej mlčel a odvrátil pohled.
Anežka jednoduše vstala a odešla. Proč mluvit dál? Namísto toho, aby se snažil dotáhnout na její úroveň, muž se schoval, ustoupil z trati. Kdyby chtěl, mohl se s ní o své obavy podělit, a určitě by našli řešení. Ale ne. Rozhodl se rozejít. Peníze ho rozčilují! Tak kdo mu brání, aby si je vydělal? Má mozek, talent, šikovné ruce, pracuj, tvoř! Ne! No dobře. Ať žije sám, jak chce. On je volný pták…
Anežka byla na Sergeje děsně zlá. Babička měla pravdu, všude plno vychytralých lidí. A pak si ještě stěžují.
***
– Proč jste nás nepozvala k vašemu ženichovi? – zeptala se babička při další Anežčině návštěvě.
– Protože žádný není, babi… – smutně odpověděla vnučka.
– To není možné, holčičko. Nemůže být!
– Může. Asi mi zbývá volit si kocoury až do smrti, – usmála se Anežka.
– Nezoufej, drahá, co tvé roky, – řekla maminka. – Musíš jen hledat sobě rovného.
– Možná bych měla. Ale nechce se mi do toho. Zjistila jsem, že se o vše postarám sama, proč zatěžovat zbytečně?
I přes svou malomyslnou náladu Anežka nakonec našla lásku. Mladý muž stejně cílevědomý jako ona, který ji miloval, a ona milovala jeho.
Rozuměli si na první pohled, protože byli velmi podobní. S tvrdou prací dosahovali svých cílů plánovaně. Spolu, ve shodě. Sdíleli své plány a těšili se ze svých úspěchů.
Jednoho dne Anežka na ulici potkala Sergeje. Seděl před stojanem a maloval nějakou dívku. Vedle něj seděli jiní umělci, malovali ze života. Anežka ho nespoznala hned. Sergej vypadal unaveně a trochu pohubl. Její si všiml okamžitě a rychle odvrátil pohled, jako by se neznali.
Když kolem prošla v nových botách, které jak říkal Sergej, stály jako jeho dvě výplaty, pomyslela si, že někomu vyhovuje to, kde je. Kdo ví, jak říká se, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše…