Když Anna pochopila, že se letošní zkouškové období protáhne, byla velmi šťastná. Minulé léto strávila na venkově a vůbec se jí to nelíbilo. Během studia na univerzitě bydlela u tety ve velkém městě několik let. Tak si na to zvykla, že se jí zpátky do rodného vesnického prostředí vůbec nechtělo.
Po dobu studií ji městský život natolik uchvátil, že si na něj velmi rychle zvykla. I když ve vesnici vyrostla, teď jí vše připadalo nevhodné a směšné.
Domácí starosti, chovatelství, samotní lidé, věčné obtíže a malé starosti. Žádná kavárna s alternativním mlékem, žádné kluby a restaurace. Dokonce i internet se choval, jako by vůbec nefungoval. Kdyby tak radši neexistoval!
Na metro a taxi musela na celé léto zapomenout, ačkoli tam ani nebylo kam jít. Zato všude štěkají psi, jako by neměli co jiného dělat, a ráno budí kohouti, kteří vstávají dřív než ostatní.
Na dobrou životní úroveň si člověk snadno zvykne. Anna si zvykla žít ve městě za pět let – tři roky na vysoké a dva na univerzitě.
Maminina sestra, teta Marie, opustila rodný dům už v mládí a přestěhovala se do města, a Anna ji za to velmi obdivovala. Perspektiva strávit léto na vesnici mladou studentku rozhodně nelákala, ale matce odmítnout nedokázala.
Ano, po matce se jí stýskalo, ale představa práce na zahradě a domácích povinností ji nelákala. Ani myšlenka na absenci běžných městských zábav a samozřejmostí ji netěšila.
Bože, v domě ani není klimatizace! Jak tam může někdo žít?
Vesničané jí připadali hloupí a omezení. Místní holky netušily nic o rozjasňovači, Tinderu a Netflixu. Na dotaz, co sledují bez Netflixu, odpovídaly neurčitě „televizi“.
– Jak se seznamujete s kluky, když není Tinder?
– Proč by se měli seznamovat? Všichni se znají.
Anna s odporem vzpomínala na minulé léto. Nedokázala se doma zabydlet. Celé tři měsíce čekala na konec léta a snila o rychlém návratu do svého městského prostředí. A teď ji čekalo to samé, na konci června se zase musela vrátit…
Nejprve vlak, pak vlak pro příměstskou dopravu. Skrz zamlžené okno viděla pole, která se střídala s lesy, jak míjela. Vlak ji vezl daleko od civilizace a její duše plakala.
To cestovní trápení ještě nekončilo. Vlak zastavil na okresním nádraží ve městě s nevzhlednými paneláky, odkud odjížděl autobus do vesnice. Tedy autobus – spíš pajzlar na kolech. A dále to ještě horší.
Anna už při posledních metrech cesty proklínala všechno a všechny. Řidiče, který se zdánlivě záměrně projížděl po každé díře, sebe, že se nechala přemluvit k návratu domů, a ne zůstala na koleji nebo u tety, matku, která ji porodila na vesnici, a vše další.
Sotva vystoupila z autobusu, padla do maminých náručí.
„Nech se políbit! Celý rok jsem tě neviděla, holčičko!“ zvolala nadšeně paní Eliška.
„Mami!“ zamručela Anna, trošku změkla. „Pusť mě.“
„A proč ten nevrlý ksichtík?“ vysmála se matka a vzala dvě třetiny tašek. „Je veselo, jsi doma a celé léto před tebou!“
„To mě děsí!“ zasténala dcera. „Léto na vesnici…“
„Tady je čistší vzduch a lepší ekologie,“ řekla paní Eliška rozhodně. „To je fakt! A lidi jsou tu milejší, vše tu ví.“
„Všichni o všem vědí!“ přisvědčila Anna. „Jako vždy říkal táta – na jednom konci vesnice někdo prdne, na druhém už o tom každý ví!“
„Táta to říkal trošku jinak!“ smála se matka. „Ale není to zas tak špatné. To přináší zodpovědnost. Všichni vše ví, takže se snaží chovat slušně. Nebo aspoň předstírají. Blbci jsou všude. I ve městě.“
„Jak mohou být lidé, kteří si myslí, že sushi je jenom rýže s rybou, slušní?“ řekla Anna s údivem a matka se rozesmála.
„Jsi prostě ještě mladá! Zadíráš nosíček pro blbosti. Jediná věc, která je na vesnici horší, je polní cesta. To nepopřu.“
A debata tím dočasně skončila. V reálu se k ní matka a dcera vracely stále zas a znovu. Anně vše na vesnici vadilo, počínaje jídlem až po vytí psů, ale nejvíc ji štvali lidé, kteří neznali jiný život. Mezi nimi se cítila jako cizinka.
„Nebuď tak povýšená!“ napomínala ji paní Eliška, přemýšlejíc, že to říká už po páté za den. Jako by mluvila do zdi.
Možná se Anně jen líbilo cítit, že se odlišuje, že je lepší? Přece Anna v jejím věku byla už matkou. Nechápala, proč Anně tak vyhovuje cítit svůj vznešený postoj. Možná ji tížilo, že i ona byla kdysi děvče z vesnice a teď se to snažila změnit?
Anna si brzy opět zvykla na kokrhání kohoutů, ranní práce na zahradě, i na nedostatek zábavy kromě knihovnických večerů a občasných kulturních koncertů v kulturním domě.
Na vše si mohla zvyknout, ale ne na lidi. Každý venkovský obyvatel se jí jevil ubohý a nerozumný. Nechápala, proč nikdo neodešel, tak jako ona nebo její teta, daleko od takového života.
Jako by uvízli v tomto světě úpadku a nevzdělanosti. A to jim vyhovuje!
„Jim to baví!“ vysvětlovala matka. „Nepoznáno jiného života.“
„Pokud lidem nezvětšíš hranice, nikdy nepochopí, že za nimi je lépe!“ souhlasila Anna. „Ale proč se nikdo nesnaží žít slušně i v těchto podmínkách? Zabývat se sebevzděláváním? Kreativitou? Zkoumáním vědy?“
„Kdy?“ smála se Eliška. „Je třeba zorat pole, nasekat dřevo, zatopit v kamnech, podojit krávu…“
„Děsí mě ten sedlácký život!“ řekla Anna s odporem.
„No tak, přestaň se na všechny dívat jako na sedláky. Mají jen jiný způsob života, než na jaký jsi zvyklá. Žila jsem ve městě, i tam je životní úroveň různá. Už jsi snad zapomněla, jaká jsi byla malá? Měla jsi to tady ráda! Pamatuju si, jak jsi seděla na schodech a šťourala se v nose s Barunkou, tvojí kamarádkou. Jak jsi jedla mrkev přímo z kyble, ani jsem nestihla ji umýt. Jak jste se honily za kuřaty, a pak utíkaly před slepicí! Zapomněla jsi?“
„Zapomněla a ani se nechci vzpomínat!“ tvrdila dcera pevně. „Lidé ve městě jsou prostě jiní“ – myslela si, ale mlčela.
Ve městě se rychle začlenila do studentské společnosti. Její zájmy byly pochopeny a přijímány jak na střední, tak na univerzitě. Tady si neměla s kým promluvit a cítila se osamělá.
„To, že jsem dokázala našetřit na tvé studium ve městě, ještě neznamená, že jsi jiná než ostatní lidé na planetě!“ poznamenala matka.
„Jsem jiná!“ oponovala Anna, zvedla nos nahoru.
„Tobě se líbí ten pocit?“
„V jakém smyslu?“
„Pocit nadřazenosti! Líbí se ti vědomí, že jsi tu chytřejší než ostatní? Připadáš si kvůli tomu lepší?“
Anna se zamyslela. Nejdřív chtěla oponovat, ale pak si své pocity analyzovala a kývla. Matka si povzdechla. Asi to chování její dcery je skutečně jen důsledkem nízkého sebevědomí. Jinak by se nemusela vytahovat, ponižujíc ostatní.
„Ano, cítím se lepší!“ řekla mezitím dcera. „Všichni tady jsou hlupáci.“
„I já?“
„Ty ne, ty jsi normální. A teta Marie taky. Ale ostatní nic nevědí. Mluvila jsem s učitelkou češtiny a literatury před pár dny. Podle mě by učitelé měli být v takových místech, kde nejsou vědecká centra a univerzity, nejvíce vzdělaní. Ale tahle učitelka češtiny neví, že rozvoj žánrologie se pohybuje podle semiotické triády – od syntaktiky k sémantice a dále k pragmatice! A ještě k tomu ani nedokáže jednoduše pojmenovat apelativní triády!“
„No, já taky netuším, co to za blbosti!“ poznamenala matka a ušklíbla se, přísně pohlédla na dceru. „To znamená, že jsem taky hloupá? Hovoříš o Ině?“
„Ano, přesně. Brýlatá, nesouměrná dáma.“
„Ina učí češtinu na prvním stupni základky. Tam probírají -di a -ti, ne tvé apelativy nebo jak jsi jim říkala.“
„Ale sama by měla umět česky!“
„Samozřejmě by měla. A umí ho tak skvěle, jaké potřebuje mít žáci prvního až čtvrtého ročníku podle státního vzdělávacího plánu!“ trpělivě vysvětlila matka.
„O tom právě mluvím! A žádné další vzdělání. Já to vím, i když to není moje téma.“
„Proč se tím chlubíš?“ konečně ztratila trpělivost Eliška. „Možná víš víc než ostatní, ale to tě ještě nedělá chytřejší než všechny. Představ si, kdybys potkala společnost, kde jsou všichni mnohem chytřejší než ty. Oni by pak tebe považovali za hloupou vesnickou holku. Bylo by ti to příjemné?“
„To mi nehrozí!“ odpověděla Anna tvrději, než chtěla. „Vždy dokážu vést rozhovor se vzdělaným člověkem.“
„Nebyla bych si tím tak jistá, má drahá! Ve městě jsi ten pocit nadřazenosti cítila také?“
Anna se zamyslela.
„Ve městě bylo více lidí na mé úrovni.“
„Na jaké úrovni?“
„Výš, než na vesnici!“ Anna byla rozzlobená, protože matka se na ni dívala, jako na dítě, které se pokusí dupnout nohou a rozbrečet. „Tam se necítím osamělá, ačkoliv první doba byla taky těžká.“
„Opravdu? Bylo to moc těžké?“
„Ano, samozřejmě. Říkávají, že můžeš vzít člověka z vesnice, ale nikdy ne vesnici z člověka. Ovšem, na mně zůstal otisk… celého toho. Nejsem moc populární zpočátku.“
„Zraňovalo tě to?“
„Vskutku, zraňovalo! Ale naučila jsem se žít a chovat jinak. Už na mně nezůstalo nic z toho, co by mohlo být násilně posouzeno.“
„A z toho důvodu nyní soudíš ty?“
„Skutečně si myslíš, že je to pýcha?“
„Ano. A problémy se sebevědomím. Vytahuješ se nad tím, co víš, zapomínajíc na nespočet věcí, které ještě nechápeš. Shlížíš na místní, jako by byli stádo ovec, ne živí lidé. Chápu, možná se opravdu knihy o historii nečtou, politikou se skoro nezabývají, do opery nechodí. Řekni mi, jakou úroveň znalostí by měli mít na vesnici? Kdo je co učil? A mimochodem, ještě ses úplně nezbavila venkovských zvyků!“
„Úplně!“ zhnuseně vykřikla Anna.
„Nikdy jsem neslyšela od měšťáka slůvko ‘šibko,’ a ty jsi ho dnes již použila dvakrát!“ chytře poznamenala mamča.
„Ale já…“
„Nic? Nepříjemné? Neposuzuj lidi a nevnucuj jim, za co budeš souzena. Poslala jsem tě na univerzitu, tak jsi tam studovala. Ty jsi nad nimi přemýšlela? Nad všemi těmi, na které shlížíš? Studovala jsi na univerzitě dva roky, předtím – na střední, žijíc u tety. Něco víš o jazyce, literatuře, historii – dobře, pokračuj tak dál! A oni znají způsob pěstování půdy. V jaké období je nejlepší pěstovat různé druhy zeleniny. Jakými bylinkami léčit nemoci, aniž by potřebovali antibiotika. Víš to všechno?“
Anna se zadrhla.
„Nevím, protože jsem to nevyučovala!“ vykrucovala se.
„Vlastně jsi to mohla naučit, když jsi doma žila. Ještě před střední, ale tyhle znalosti ti utekly. A nyní posuzuješ ostatní za omezenost!“ se smíchem řekla Eliška. „Přemýšlej nad touto věcí.“
Anna zmlkla. Nepříjemné, když tě posoudí vlastní matka. A za co? Za to, že kdysi nedokázala milovat zahradničení nebo mytí kopců nádobí, věčně rodících koček nebo děsivých cvrčků ve vysoké trávě?
Řekla by, že ji matka pro takové věci nevyrůstala, ale tady se to dá rozporovat.
Na vteřinu ji napadlo uspořádat nějaké mimoškolní činnosti pro rozvoj těchto vesničanů nebo alespoň jejich dětí, aby se stali vzdělanější. Ale během dalších minut ten nápad zamítla. Nejspíš na to nebudou mít čas při plevelení okurek a sázce brambor. To jim stejně nepomůže. Proč ztrácet čas?
Anna přestala s matkou o životě a obyvatelích vesnice diskutovat. Pochopitelně matka toho nerozumí, roky zdejšího života jí vtiskly do vědomí. Nemá cenu to chápat!
Je třeba přežít toto léto, a příští se zaměstnat ve městě nebo ještě lépe provdat, aby mě domů už nevrátili..