Když si Anička uvědomila, že tentokrát se její zkouškové období protáhne, měla z toho velkou radost. Minulé léto strávila ve vesnici a vůbec se jí to nelíbilo. Během studia na vysoké škole bydlela několik let u tety ve velkém městě. Tak si tam zvykla, že se jí vůbec nechtělo vracet se do rodné vísky.
Zvykla si na nezávislost a různé výhody městského života. Ačkoli ve vesnici vyrůstala, všechno jí tam teď připadalo nepatřičné.
Ta venkovská domácnost, zvířata, lidé, věčné starosti a nicotné povinnosti. Žádné latté z mandlového mléka v kavárně, žádné kluby a restaurace. Rychlý internet? Zapomeňte! Žádné metro a taxi na celé léto, a to už není moc kam jezdit. Zato všude štěkají psi, jako by neměli co dělat, a ráno kokrhají kohouti, kteří se snad rozhodli nespát.
Na dobrý život si zvyknete rychle. Anička si za pět let zvykla na město – tři roky na škole a dva na univerzitě.
Maminka její maminky, teta Jana, opustila domov už jako mladá a přestěhovala se do města, a Anička ji za to velmi obdivovala. Perspektiva strávit léto ve vesnici mladou studentku nelákala, ale odmítnout maminku nemohla.
Ano, stýskalo se jí po matce, ale představa tvrdé práce na zahradě a v domě, absence oblíbených zábav a běžných městských pohodlí ji vůbec nepřitahovala.
Ach jo, v domě není ani klimatizace! Jak tam mám žít?
Vesničané jí připadali omezení. Místní dívky neměly ponětí o highlighterech, Tinderu a Netflixu. Na otázku, co dělají bez Netflixu, všichni odpovídali neurčitě: „Sledujeme televizi.“
– A jak se seznamujete, když nemáte Tinder?
– A proč bychom se měli seznamovat? Tady se všichni znají.
Anička s odporem vzpomínala na minulé léto. Nedokázala se doma usadit. Celé tři měsíce čekala, až léto skončí, a toužila se vrátit do města. A teď, koncem června, se tam musí vrátit…
Vlak, pak lokálka. Skrz zamlžené okno přejíždějí pole a lesy. Lokálka ji odváží stále dál od civilizace, a její duše pláče.
To ještě není konec cesty – lokálka končí v okresním městě s pochmurnými paneláky, odkud je do vesnice autobus. Přesněji řečeno, něco jako stará rachotina na kolech. Odtud to bude jen horší.
Anička, už téměř u cíle, proklínala celý svět. Řidiče, který jako by schválně najížděl na každou díru, sebe, že souhlasila jet domů a nezůstala v koleji nebo u tety, a svou matku, že ji porodila ve vesnici, a tak dále.
Jen co vystoupila z autobusu, padla do matčina objetí.
– Pusť mě! Ráda tě po roce konečně vidím! – radovala se maminka Alena.
– Mami! – zabručela Anička, trochu se ztišila. – Už mě pusť.
– Proč ten zamračený obličej? – zasmála se maminka, vzala si dvě třetiny tašek. – Usmívej se, jsi doma, a celé léto je před námi!
– To mě děsí! – zkřivila obličej dcera. – Léto ve vesnici…
– Tady je vzduch čistší a příroda lepší, – odpověděla Alena rozhodně. – To je fakt! A lidé zde jsou milejší, všechno je na očích.
– Všechno, všechno ví! – přitakala Anička. – Jak tatínek vždycky říkal – na jednom konci vesnice někdo uprdne, a na druhém už o tom všichni vědí!
– Tatínek to říkal trochu jinak! – usmála se maminka. – Ale to není špatné. To si žádá odpovědnost. Všichni všechno vědí a proto se chovají důstojně! Nebo se alespoň snaží. Hlupáků je všude dost. I ve městě.
– Jak mohou být lidé, kteří považují sushi za obyčejnou rýži s rybou, důstojní? – divila se Anička.
– Ty jsi ještě malá! Nos zvedáš pro hlouposti. Jediné, co je tady horší, je cesta. S tím nelze nesouhlasit.
Zdálo se, že spor skončil. Ale matka a dcera se k tomuto tématu vracely pořád. Aničku štvalo všechno, od vesnického jídla až po vytí psů, ale nejvíc ji dráždili lidé, co neznali jiný způsob života. Mezi nimi se cítila jako cizinka.
– Nebuď tak nadřazená! – lámala to v ní Alena Mílová, jak se jí zdálo, říkala to už po páté za den. Jak do zdi.
Možná mladá člověk rád cítí, že je jiná, že je lepší? Ale kdo je ještě dítě? Sama Alena byla už matkou v jejím věku. Ona nechápala, proč dceři tak záleží na pocitu nadřazenosti. Možná ji i to bolelo, že ona sama pocházela z vesnice a nebyla schopná se s tím vyrovnat?
Anička si brzy zvykla na kohouty řvoucí každé ráno, práci na zahradě, dokonce i na nedostatek podobného zábavy, mimo knihovních večerů a občasných samovolných koncertů harmonikářů v Kulturním domě.
Na všechno si zvykla, jenom na lidi ne. Každý vesničan jí připadal ubohý a neschopný. Anička nechápala, proč se nikdo z nich nesnažil odejít, jako ona nebo její teta, dál od takové existence.
Bylo to, jakoby uvízli ve světě úpadku a nevědomosti. A oni jsou úplně spokojeni!
– Jim se to líbí! – vysvětlovala matka. – Oni neznají jiný život.
– Pokud člověku nerozšíříš obzory, nikdy nepochopí, že za nimi může být lépe! – souhlasila Anička. – Ale proč se nikdo nesnaží žít lidsky i za těchto podmínek? Věnovat se sebevzdělávání? Kreativitě? Studovat vědu?
– Kdy? – smála se Alena. – Je třeba zorat zahradu, nasekat dříví, naložit kamna, podojit krávu…
– To mě děsí, ten vesnický život! – s odporem řekla Anička.
– Tak jo, přestaň se na všechny dívat svrchu. Oni mají jen jiný životní styl, který ti není znám. Já jsem také žila ve městě a tam je také rozdílná životní úroveň. Nezapomněla jsi, když jsi byla malá? Zde ti to líbilo! Pamatuji, jak jsi seděla na zápraží a šťourala se s kamarádkou Peťkou v krbech. Jak jsi hltala mrkev přímo z kyblíku, sotva jsem ji stihla umýt. Jak jste honili kuřata a potom utíkali od slepice! Zapomněla?
– Zapomněla a nechci si vzpomenout! – odvětila drze dcera. – „Lidé jsou ve městě stejně jiní“ – pomyslela si, ale mlčela.
Ve městě se rychle adaptovala do studentské kolektivu. Její zájmy chápali a přijímali jak na střední škole, tak i na univerzitě. Tady však nebylo ani s kým mluvit. Anička trpěla samotou.
– To, že jsem kdysi dokázala našetřit na tvé studium v městě, ještě neznamená, že se lišíš od ostatních lidí na světě! – říkala matka.
– Liším se! – oponovala Anička a zvedala nos.
– Těší tě takový pocit?
– Jakože?
– Nadřazenosti! Líbí se ti vědomí, že jsi tu nejchytřejší? Myslíš si, že jsi kvůli tomu lepší?
Anička se zamyslela. Nejprve chtěla oponovat, ale pak analyzovala své pocity a přikývla. Matka si povzdechla. Asi bylo chování dcery vážně spíše důsledkem nízkého sebevědomí. V jiných případech nemá smysl povyšovat se tím, že shazuješ ostatní.
– Ano, považuji se za lepší! – Tím tvrdila dcera. – Všichni tady jsou tupí.
– A já?
– Ty ne, ty jsi normální. I teta Jana. Ale ostatní nic nevědí. Mluvila jsem s učitelkou češtiny a literatury. Myslím si, že učitelé by měli být ti nejvzdělanější v oblastech, kde nejsou vědecká centra a univerzity. No, učitelka češtiny neví, že studium žánrů postupuje přes sémiotickou triádu – od syntaktiky k semantice a dále k pragmatice! Dokonce ani apelativní triády nedokáže vyjmenovat!
– Hele, já o tom taky nemám páru, – poznamenala matka a zamračila se na dceru. – To znamená, že jsem taky hloupá? Povídala jsi s Ivou?
– Ano, přesně. Taková v brýlích, tak nevzhledná paní.
– Iva vyučuje češtinu na základní škole. Oni procházejí různá vzájemná vztahy, ne tvoje triády, nebo jak se to jmenuje.
– Ale přece by měla umět češtinu!
– Samozřejmě, že ano. A umí ji “na jedničku” přesně tolik, kolik je potřeba, aby studentům v prvním až čtvrtém ročníku předala podle federálního vzdělávacího plánu! – trpělivě vysvětlila matka.
– To je právě to! – Přikývla Anička. – A žádný jiný rozvoj. To vím, i když to není moje téma.
– Jen nevím, proč se tím tolik pyšníš? Slyš, ne všem může být Wikipedií, každý z nás má svou cestu! – ztrácela trpělivost Alena Mílová. – Možná, že víc víš, ale to tě ještě nedělá chytřejší. Představ si, kdyby ses ocitla ve společnosti, kde by všichni byli mnohem chytřejší než ty. Považovali by tě za hloupou venkovanku. Líbilo by se ti to?
– To mě nečeká! – odpověděla dcera, ostřeji než chtěla. – Vždy budu schopna udržet konverzaci s vzdělaným člověkem.
– Nebuď si tím tak jistá, má drahá! Ve městě jsi také cítila pýchu?
Anička přemýšlela.
– Ve městě je více lidí mé úrovně.
– Jaké úrovně?
– Vyšší, než na venkově! – Anička se rozčilovala, protože matka se na ni dívá, jako na dítě, které každou chvíli dupne a rozpláče se. – Tam se necítím osaměle.
– To tě trápilo?
– Samozřejmě, že trápilo! Ale naučila jsem se žít a chovat jinak. Ve mně už není nic takového, za co by mě mohli kritizovat.
– A proto teď kritizuješ ty?
– Opravdu si myslíš, že je to pýcha?
– Ano. A problémy se sebevědomím. Ty se chlubíš tím, že něco víš, zapomínáš na nespočet věcí, které zatím nechápeš. Svrchu se díváš na místní, jako by to bylo stádo ovcí, ne živí lidé. Chápu, nečtou knihy o historii, nezajímají se o politiku, nechodí do opery. Řekni, jakou by měli mít úroveň znalostí na vesnici? Kdo je co učil? A mimochodem, ty jsi se ještě nezbavila všech vesnických způsobů!
– Celkem jistě jsem se jich zbavila! – pohoršovala se Anička.
– Neslyšela jsem od měšťáků slovo “šibko”, a ty jsi to už dvakrát řekla! – poznamenala matka.
– Ale já vlastně…
– Co? Není to příjemné? Nesoudíš lidi a nemluvíš za sebe, na školu jsem tě poslala do města a ty jsi se učila. Přemýšlej o nich. O všech těch, na které se díváš svrchu. Studovala jsi dva roky na univerzitě, předtím na střední škole, zatímco jsi žila u tety. Víš něco o jazyce, literatuře, historii, to je fajn, jen tak dál! A oni vědí, jak obdělávat půdu. Ve kterém období je nejlepší pěstovat určitou zeleninu. Kterými bylinkami lze léčit nemoci bez použití antibiotik. Tohle víš?
Anička váhala.
– Nevím, protože jsem se to neučila! – snažila se vymluvit.
– Víš, že ses to mohla naučit, když jsi ještě žila doma. Před střední školou, ale tyto znalosti ti unikly. A teď odsuzuješ ostatní za úzký pohled! – smála se Alena. – Přemýšlej o tom.
Anička zmlkla. Není příjemné, když tě odsuzuje vlastní matka. Ale za co? Za to, že se kdysi nedokázala zamilovat si zahradu, mytí hor schodů, kočky neustále rodící nebo děsivé kudlanky v vysoké trávě?
Řekla by, že ji maminka nevychovala pro tohle, ale o tom lze diskutovat.
Na chvilku ji napadlo, že by mohla vyučovat ve škole. Organizovat různé doplňkové hodiny pro rozvoj vesničanů nebo alespoň jejich dětí, aby byli vzdělanější. Ale hned vzápětí tu myšlenku zavrhla. Těžko si najdou čas při plevelení okurek a sázení brambor. Jim to stejně nepomůže. Proč zbytečně ztrácet čas?
Anička přestala debatovat s matkou o vesnickém životě a jeho obyvatelích. Zdá se, že maminka je také k nim dost blízko. Léta strávená na venkově zanechala své stopy v jejím myšlení. Ona to nepochopí!
Musím jen přežít tohle léto a na další si najít ve městě práci nebo, ještě lépe, provdat se, aby mě už nenutili vrátit se domů.