Přijdeš domů, řekla jsem si v té zvláštní podvečerní chvíli, a všechno bude obvyklé klidný byt v pražském sídlišti, jemné šustění dětských výkresů a psí štěkot od sousedů. Ale dnes to byla úplně jiná realita. Otočila jsem klíčem v zámku a doslova vklouzla do snového prostoru, kde každé gesto nepatřilo reálnému světu.
Haló, je tu někdo? zvolala jsem, když jsem se zouvala z nepohodlných sandálků, které mě tlačily jako nevyřčené sny. Na okamžik jsem skoro slyšela, jak mi z nohou odpadávají řemínky v podobě miniaturních houslových strun.
Chtěla jsem odložit boty na poličku v předsíni, ale přimrazilo mě pohledem. Z rohu na mě shlížely dva zelené oči, ve kterých se odráželo celé mléčné pole hvězd.
Kdo jsi? zeptala jsem se v šepotu, jako bych tušila, že odpovědí bude šepot větru v podstavci kytary.
Jeho jasně zelený pohled prozrazoval, že odpovědi se nedočkám. Zalezl ještě dál do stínu u dveří, sedl si na zadní tlapky a začal vyprávět syčivým hlasem pohádku o strachu.
Rozumím…
Silou vůle jsem položila boty na podlahu a ustoupila stranou.
Nebudu se tě dotýkat, uklidni se. Jdu zjistit, kdo jsi a jak ses tu octl, pokud ti to nevadí. Překvapení, viď?
Odpovědí mi bylo temné brumlání, z něhož mi naskočila husí kůže i úsměv zároveň.
No tak, můj hrozivý, tohle je přece můj domov. Tady ti nikdo neublíží. Tady se netrestá.
Kočka (nebo snad kocour?) najednou zklidnila drápy a rozhlédla se, jestli je opravdu bezpečno. Přestala prskat, už jen tiše sledovala každý můj pohyb. Prošla jsem tedy chodbou, vešla do obývacího pokoje, kde nebe prosvěcovalo pokoj čistotou, jakoby tam chyběl živel všednosti. Obvykle mě vítalo rozdrobené lego a lepenkové krabice, v rohu rozházená tempera a fixy, co smývaly čas.
Dveře dětského pokoje byly pootevřené a za nimi jsem očekávala šum. Ale místo toho jen práznota, možná proto, že jsem snad dosud spala.
Byly tam však mé tři štěstí. Seděly na zemi a do bílého archu papíru na podlaze malovaly voňavou krajinu, kde červené střechy domů rostly přímo z květin. Zrzavé hlavičky a jedna tmavá, všechno moje.
Jak to, že mě nikdo nevítá? usmála jsem se a v tu chvíli se fixy rozkutálely pod skříň, Varvara se rozplácla na zemi a postavila ze mě stráže.
Mami! Nekoukej se!
S rukama zakrývajícíma oči jsem se smála.
Dobře, koukat nebudu! Ale řeknete mi, kdo že to v předsíni syčí, jako kdyby byl z jiného snu?
Oleg, majitel té tmavé hlavičky, povstal jako rytíř.
Promiň, mami. Chtěl jsem tě na něj připravit, ale nestihli jsme to. Našel jsem ho venku a přinesl.
A proč je tak divoký?
Má naraženou nohu, a psi od paní Ryšavé si ho podávali jako míč.
Strach mi sevřel hrdlo.
Dobře, že ti nic neudělali! Kde ho bolí?
Mami, neplaš, jsem v pořádku. Psi jsou malí, domácí, sice trochu potrhlí, ale nekoušou.
Všichni známe paní Květu Ryšavou. V celém domě o ní kolují historky a rozhodně je tu víc laje než vychovává čtyři mrňavé psí holky a hašteřivý hlas jako stará kytara. Každý, kdo tu žije, ví: před desátou ráno děti ven pouštět jen na vlastní riziko. A nikdo ze sousedů nemá odvahu se s Květou pohádat zato ona spustí monolog, že “za svoje děti si zodpovídáš ty, milá maminko.” A nejen to, za lubem má smutné stíny minulosti a novou naději v podobě psích očí.
Květa si kdysi prožila peklo. Její muž byl na pohled elegán a gentleman, ale za zavřenými dveřmi bytu se z něj stával stín, před kterým se i nože samy třásly v šuplíku. Syn z jejího prvního manželství byl její poklad, a právě pro něj riskla druhou šanci na rodinu. Teprve jednoho dne, když se syn vrátil domů dřív a spatřil, čeho je nový zákonný otec schopen, změnila se i Květina budoucnost. Bránila, chránila, přijala trest a opět žila tentokráte s novou svobodou, se starou sklenicí na kávu a psem jménem Isolda, kterého v běhu let vystřídala řada dalších Iziček.
Syn vystudoval, zůstal na severu Moravy, měl práci, rodinu, děti a byt. Květě nabízel stěhování, ale ona odmítla. Každý má svůj stín a Květa chtěla být blízko těm svým, obklopena psi, pečující o štěkavý svět.
Moje vlastní děti byly pro Květu ztělesněním života. Pravidelně jsem jí nosila zbytky masa, pili jsme spolu čaj a prohlížely si fotografie jejích vnoučat.
Jen ona věděla, že Oleg není můj rodný syn. Poprvé komentovala ve dvoře, když se svezla ke mně a ostatní sousedky šeptaly, že malý tmavovlasý nepatří ke mně.
Ale prosím vás! Komu je po tom, na koho je dítě podobné? Můj dědeček byl taky havran, Mášenko. Krásné dítě máš, Leno!
Sousedky daly pokoj ale Květě jsem časem řekla vše. S manželem jsme dlouho nemohli mít dítě. Světla, má sestřenice, která byla duší neklidná, neunesla, že ji partner opustil těhotnou, a zůstala duchem někde na pomezí podzimního večera. Když se narodil Oleg, Světlana už nebyla. Já jsem věděla, co mám udělat. Přinesla jsem ho domů, s láskou, která nebyla od krve, ale byla od rozhodnutí. Všichni se smáli, když jsem se vrátila se “svým” miminkem, a Květa mi řekla: “To neřeš! Dítě je tvé, když ho miluješ!”
Občas jsem potřebovala radu třeba když Oleg začal vyvádět, bít se ve škole a šprajcovat. Psycholog jen pokrčil rameny, ale já šla za Květou a naslouchala jí v kuchyni u koláče. Řekla mi: “Je důležité naslouchat ne hned trestat, ale slyšet jeho příběh.” A měla pravdu.
Jednou večer jsem seděla u Olegovy postele, dívala se, jak mu trčí tmavé vlasy pod peřinou, a přemýšlela, proč ho miluji stejně jako mé zrzavé děti. On mě objal a v polospánku řekl: “Mami, neplač! Já už nebudu zlobit.”
Vyprávěl mi, že děti říkají, že není můj, a proto A já mu vysvětlila, že je stoprocentně náš patří do naší rodiny, navždy.
Na druhý den mu Květa pohladila hlavu na dvoře. Takového slušného kluka jste z něj vychovali, paní Lenko, máte být na koho pyšní!
Čas běžel jako voda v pražských kanálech. Oleg přijal svou kočku jako součást snu a sousedství se měnilo v propletený orchestr života. Děti našemu kocourovi doma malovaly křídky přímo do kožíšku, a já jsem tiše doufala, že jednou budu umět být tou nejtrpělivější mámou.
Květu jednou odvezla sanitka a já zařídila vše za ni starala jsem se o psy, volala synovi do Ostravy, běhala se sáčky pro kosti a chodila venčit.
Oleg na psy zcela zvykl a stal se jejich druhým pánečkem, vždy připravený spravit misku a uhladit pelíšek. Když zachraňoval kocoura před psi, zvíře se na něj dlouho hněvalo, ale pak se stalo jeho stínem, následovalo ho z místnosti do místnosti a šeptalo mu kočičí uznání.
A večer, když v domě usnuly poslední noty dne, jsem políbila děti na čelo, hladila kocoura a šeptala stěnám: Klid je to největší štěstí. Všechno je tak, jak má být.
Jednou Květa odešla k synovi, já slíbila, že se postaráme o její smečku, a děti se s ní loučily, tisknouc v ruce kytici sedmikrásek. Z očí jí kanuly slzy, ale za nimi hořel nový plamen život nekončí, mění se, plyne dál jako Vltava pod Karlovým mostem.
Jediné, co zůstává stejné, je jistota, že máme jeden druhého. A že i ta největší bouře může nakonec spláchnout jenom prach ze starých bot nebo, v mém snu, z příliš úzkých sandálků.
A kocour? Zůstal u nás. V ordinaci veteriny mi bylo někdy líto korunek, ale děti byly šťastné a v jejich očích zářila zelenavá pohoda to byla skutečná výhra. Tak to má být ve snech, i v životě.