Přijel bratranec mého manžela – hostili jsme je u nás, připravila jsem večeři, snídani a nocleh, ale…

Dobré zprávy

Přijel bratranec mého manžela.

Možná jsem trochu staromódní, možná je dneska už jiná doba, ale pořád tomu nevěřím.

Moje maminka mi nikdy neříkala když jedeš na návštěvu ke svým příbuzným, vezmi sebou nějaký dárek… nikdy mě k tomu nevedla. Ale prostě to ve mně je, jako že dvě a dvě jsou čtyři odkud to mám, netuším, možná z knížek, z filmů, z divadel. Nějak mi to k tomu patří.

V sobotu nás navštívil bratranec mého manžela. Přijel kvůli pohřbu strýce, ale ne z naší větve rodiny.

Byli jsme samozřejmě předem domluveni, že u nás mohou přespat, že ať si s tím nedělají starosti.

Večer dorazili ve třech přijeli s jeho synem a snachou. Uvařila jsem večeři, udělala jsem hromadu masa na plechu, připravila zeleninové saláty a další jídla. Usedli jsme ke stolu s přípitkem na opětovné shledání, dlouho jsme se neviděli. Potom jsem rozdala lůžkoviny a ráno připravila snídani chleby s pomazánkou, čaj, kávu.

Potom odjeli na pohřeb. Když se vrátili, ještě chvíli poseděli a pak odjeli domů.

Na první pohled bylo všechno v pořádku. Ale přijeli úplně s prázdnou, nepřivezli ani láhev vína.

Manželův tatínek, už tedy nežije, byl kmotrem jeho bratrance. Jeho žena, tedy tchyně, s námi teď bydlí, a bratranec to věděl. Proboha, nejsme chudí, ale mohl té staré paní přivézt aspoň krabičku bonboniery. Ona na to čekala, celou sobotu vyhlížela z okna. Když odjeli, dokonce jí ukápla slza, byla dojatá.

Já sama bych to udělala jinak.

V první řadě bych přivezla nějaký alkohol, ale rozhodně víc než láhev či dvě. Dětem a starším lidem bych dala sladkosti, určitě bych každému přivezla nějakou maličkost. Přemýšlela bych, kdo co má rád, jaký dárek by potěšil.

A přivezla bych si vlastní povlečení, abych zbytečně nepřidělávala práci.

A přitom to nejsou lidé, kteří by žili od výplaty k výplatě – kdyby byli na tom špatně, vůbec bych to neřešil. Ten bratranec tu není skoro nikdy, a když už přijede, nic nepřiveze. V minulosti tu také byl byl tu na služebce, přijel v neděli večer, v pondělí ráno zas odjel. Také přišel s prázdnou.

Celou dobu mi vyprávěl, jak chytají ryby a kolik, jaké všelijaké kousky mají. Přišel by mi vhod, kdyby mi aspoň jednu z těch ryb přivezl.

Opravdu mi není líto jídla, když hostím návštěvu, ale prostě mě to zamrzí. Mám pocit, že jsem byla využita.

A vlastně je to tak pokaždéPřesto jsem ještě ten večer, když bylo v domě ticho, prostírala čisté povlečení na nepovlékací polštáře a balila zbytky masa do lednice, cítila, že mi něco zůstalo něco, co si nevezme ani žádný dárek, ani bonboniéra, ani štědrá ryba. Ne, bylo to vědomí, že jsem dokázala otevřít dům i srdce, vařit, starat se a přivítat prostě být taková, jak bych chtěla, aby byli ostatní ke mně. Možná ti, kdo přijíždějí s prázdnýma rukama, přijíždějí s těžkou hlavou nebo srdcem, a snad právě proto nikdy nezapomenou, kde bylo teplo domova, i když při odjezdu nevěděli, co přivézt.

A tak jsem si řekla: Možná zkrátka chci, aby byl svět trochu laskavější. Jestli tím začnu u sebe, třeba někdy někdo jiný přijede a přiveze rybu nebo úsměv. Třeba zrovna tehdy bude o něco veselejší i má čekající tchyně, i já sama. A v tom tichu, mezi usínajícími ložnicemi, jsem si byla jistá, že tohle je to, co mi nakonec patří že nikdo mi to vzít nemůže.

Rate article
Add a comment