Příbuzní z vesnice přijeli na týdenní návštěvu, a to hned v pěti lidech do našeho pražského jednopokojáku. Přivítal jsem je celý posetý zelenými tečkami údajně neštovice.
Mé sobotní ráno nezačalo kávou, ale zvonícím mobilem. Na displeji svítilo varovné: Teta Božena.
Míšo, otevři nám dveře! tetiččin hlas hřměl tak, že by probudil i sousedy o dvě patra výš. Už jsme na cestě, zítra ráno jsme u vás! Rozhodli jsme se vás překvapit: prohlédnout si Prahu a navštívit vás. Vždyť jsme přece rodina!
Sedl jsem si na posteli a snažil se vstřebat tu novinu. Nejvíc mě děsilo slovo my.
Kdože přesně jste my, teto Boženo? ptal jsem se opatrně, zatímco jsem pod peřinou kopal ženu, ať se okamžitě probudí.
Kdo asi! Já, strejda Josef, Radka s manželem a náš vnouček Honzík. Neboj se, nejsme nároční. Stačí někde složit hlavu, jinak budeme pořád venku!
Pět lidí. A k tomu my dva s manželkou. V našem panelákovém bytě třicet tři metrů čtverečních. Místa tu je akorát tak na rohožku v předsíni a úzký průchod mezi gaučem a televizí.
Zavěsil jsem a zadíval se na ženu. Její pohled říkal vše: panika a skryté přání s východním expresem odjet na druhý konec republiky nebo aspoň na týden vyrazit pro rohlíky.
Nevítaní hosté horší než zloději
Hned jsem si vybavil jejich poslední návštěvu před třemi lety. To přijeli jen ve třech, ale týden s nimi se mi dodnes vrací ve snech. Strejda Josef kouřil na balkóně a popel sypal do truhlíku s muškáty: To je hnojivo, to ničemu nevadí. Teta Božena mě v kuchyni školila jak správně vařit bramboračku: Dej mi ten nůž, ukážu ti to. My s ženou jsme spali na nafukovačce, co do rána vždy spadla na zem, zatímco hosté poctivě okupovali náš gauč.
A teď jich mělo být pět. Radka s manželem hluk a chaos, jejich syn Honzík sedmiletý živel, pro kterého je každé ne výzvou k boji.
Musíme jim to zatrhnout, prohlásila rázně žena a zírala do stropu.
Ale jak? povzdechl jsem si. Už sedí ve vlaku. Máme jim říct, ať to otočí? Vždyť znáš tetu Boženu. Hned začne o rodinných poutech, jak mě chovala na klíně, a o naší pražské namyšlenosti. Nakonec to bude vědět celá vesnice a máma se hanbou zhroutí.
Když argumenty nepomáhají
Sešli jsme do kuchyně a probírali možnosti. Pronajmout jim hotel? Po opravě auta jsme sotva měli na rohlíky. Odejít na týden k přátelům? To by byla kapitulace, a stejně bychom nevěděli ke komu. Neotevřít? To by bušili a pak rovnou volali hasiče.
A najednou mě to trklo. Potřebujeme výmluvu, kterou nevyvrátí ani svatý Petr. Něco, před čím každý vezme roha.
Neštovice, zašeptal jsem.
Cože? nechápala žena.
Plané neštovice. Karanténa. Pro dospělé nebezpečné: horečka, komplikace, jizvy.
Žena zaváhala:
A co když to už prodělali?
Teta Božena ani strejda Josef stoprocentně ne. Máma mi to říkala. Radka těžko říct, ale riskovat to nebudou, když mají s sebou kluka.
Zelená kamufláž
Do příjezdu vlaku zbývaly čtyři hodiny. Vytáhl jsem z lékárničky balení s brilantovou zelení.
Namaž pořádně navigovala mě žena a nastavila tvář. Čelo, tváře, krk, ruce. Čím hrozivější vzhled, tím líp.
Nemohl jsem se nesmát, když jsem jí dělal zelené tečky. V zrcadle vypadala jako obrázek z dětské omalovánky. Pro dokreslení dojmu si vzala vytahaný župan, šálu kolem krku a rozcuchala si vlasy.
A já? ptal jsem se.
Ty jsi přímý kontakt. Chodící inkubátor. To je ještě horší.
Nacvičili jsme historku: Žena onemocněla včera, horečka přes čtyřicet, doktor vyhlásil karanténu a hrozil mutací viru.
Ještě na čaj?
Zvonek u dveří zazněl přesně podle jízdního řádu. Za dveřmi rachotily tašky, hřmotily hlasy a Honzík fňukal. Manželka hrála umírající labuť, já pootevřel dveře jen na škvírku.
Kdepak jste? Co nesete kufry? strejda Josef se už cpal dovnitř.
Stůjte! zarazil jsem je. Máme problém!
Objevila se manželka: našlapovala v bačkorách, opírala se o zeď a funěla jak lokomotiva.
Dobrý den zachroptěla. Promiňte, mám plané neštovice. A prý nakažlivé i přes ventilaci.
Na chodbě zavládlo ticho. Pět párů očí zírala na zelené fleky.
Neštovice?! Radka popadla Honzíka a o krok ustoupila. V dospělosti?!
Imunita zachroptěla žena. Horečka komplikace
Viděl jsem, jak se v tetě Boženě pere touha bydlet zadarmo s panikou o zdraví.
Pepo, měl jsi to?
Nevzpomínám asi ne couval strejda k výtahu.
Já určitě ne! zaječela Radka. Mami, hotel!
A co manžel? podezřívavě mhouřila oči teta Božena.
Jsem jasný kandidát na dalšího, rezignovaně jsem odpověděl. Spíme spolu v jedné posteli. Otázka času.
To stačilo. Představa sdílet jednopokoják s nakaženými zchladila hosty během vteřiny.
Ať se uzdravíš, zahudral strejda Josef, už mačkal tlačítko výtahu. Co jsme přivezli, si necháme. Na hotelu se to taky hodí.
Výtah odjel. S ním zmizely tašky, sklenice i celý problém.
Jako když utne
Dovřel jsem dveře a rozesmál se. Manželka se viděla v zrcadle a chechtala taky.
Hotel našli během hodiny. Peněz měli, jak se ukázalo, dost. Jen proč by je utráceli, když můžou přespávat u příbuzných?
Za pár dní mi volala máma:
Michale, co mi to Božena volala? Prej jsi úplně zelený a skoro na umření!
Už mi je lépe, mami, odpověděl jsem vesele. Zázrak vědy a lékařů.
Pravdu jsem jí neřekl. Raději ať si myslí, že mám slabou imunitu, než že se neumím chovat k rodině.
Zelená šla dolů raz dva. Víkend jsme si s manželkou užili v klidu, objednali si pizzu a radovali se z každého volného centimetru našeho maličkého, ale aspoň klidného bytu.