Příbuzní mi chtěli na svátky zabrat ložnici, odešli s nepořízenou – aneb když hosté očekávají králov…

Dobré zprávy

Kam mám dát ten lavor s tlačenkou? V lednici není vůbec místo, celá je narvaná tvými… jak se to… carpacciem a avokádem, no opravdu, jazyk si u toho zlomím rozčilovala se žena, když se marně snažila nacpat obrovský smaltovaný lavor na spodní polici, přičemž odstrkovala pečlivě srovnané krabičky.

Jana, která stála u sporáku a míchala omáčku na hlavní chod, si v duchu počítala do deseti. Bylo to teprve půl hodiny, co hosté dorazili měli by být v Praze na svátky ale Jana měla pocit, že se v jejím bytě usadil hlučný kočovný cirkus, který si bere všechno pod sebe.

Teto Boženo, dejte to prosím na lodžii, tam je teď zima a uzavřeno, tlačenka se nezkazí odpověděla Jana co nejvlídněji. V lednici mám přípravu na saláty, ty se nemají mrazit.

Na lodžii? ušklíbla se teta Božena, silná žena v pestrém županu, který si přivezla a hned si ho v předsíni oblékla. Tam je pouliční prach. A vůbec, jídlo se na zem nedává. No, sundám tvé krabičky s bylinkami, stejně to nikdo jíst nebude. Chlapi potřebují maso, ne žádný seno.

Jana se vytřeštěně podívala na manžela. Tomáš, vysoký klidný muž, seděl u stolu, krájel chleba a snažil se být nenápadný. Dobře znal povahu tety Boženy i její dcery, sestřenice Jany Aleny, která právě hlasitě kontrolovala koupelnu a hodnotila kvalitu dlaždic.

Tome, prosím pomož tetě Boženě s tím lavor s tlačenkou na balkon, řekla Jana rozhodně. Je tam vyčištěný stolek, bez prachu.

Tomáš poslušně vzal těžký lavor od vzdorující tety a zmizel v chodbě. Božena, zbavená svého nákladu, se ihned obrátila na Janu.

Janičko, ty jsi taková vybledlá to zas držíš nějakou dietu? Samá kost a kůže. Moje Alena, to je jiná krev a mlíko, radost pohledět. A ty pořád hubneš. Ten váš byt No, jako v nemocnici. Všude bílé a šedé. Žádná tapeta, nic slavnostního. Zlatá tapeta, ta by byla, teď se prodává krásná, vypadá to honosně.

My máme rádi jednoduchost, teto Boženo, odpověděla Jana a ochutnala omáčku. Každý máme jiný vkus.

V tu chvíli na kuchyň dorazila Alena. Byla sice jen o tři roky starší než Jana, ale vždy vystupovala, jakoby byla zkušenou tetou, která musí mladší radit. Za ní poskakovali její dva synové pět a šest let ruce už zapatlané čokoládou.

Jani, vy máte v koupelně fakt jen sprchu? pronesla Alena zklamaně, sedla si a překřížila nohy. Myslela jsem, že tu bude vanička. Jak mám kluky večer umýt? Ti potřebují ve vodě lumpačit.

Aleno, je to tak, my sprchu preferujeme. Kluci se osprchují, už nejsou v batolecím věku, odpověděla Jana, cítíc jak jí stoupá nervozita.

Návštěvu plánovali dlouho, ale Jana pořád tajně doufala, že Božena s Alenou z Plzně na Vánoce nepřijedou. Obě si na svátky v Praze říkaly, že se musí potkávat rodina a chceme se projít po krásné Praze. Jana, vychovaná v duchu českého pohostinství, neuměla odmítnout, přestože po poslední návštěvě uklízela týden a vlastní nervy dávala dohromady měsíce.

Tenkrát ještě žili s Tomem v starším panelákové dvoupokojovém s linoleem, nyní konečně ve velkém třípokojovém bytě s čerstvě dokončenou luxusní rekonstrukcí. Jejich hnízdo, jejich pýcha. Každý detail byl promyšlený, každý centimetr vybojovaný.

Nejpyšnější byla Jana na ložnici chrám ticha. Tmavě modré stěny, zatemňovací závěsy, velká postel s matrací jak pro princezny a měkký koberec. Hned na začátku si s Tomem dali pravidlo: hosté se tam nevodí, dveře zavřené. Pro hosty byla připravená obývací místnost s rozkládacím gaučem a v krajní nouzi Tomův kabinet s pohodlným lehátkem.

Mami, mám žízeň! fňukal mladší Alenin syn.

Jdi tetě Janě říct o džus, mávla rukou Alena. Jani, prosím tě dej jim něco, jsou unavení z cesty.

Jana vytáhla z lednice krabici jablečného džusu a naplnila dvě skleničky.

Opatrně, ať nekápnete na podlahu, máme tu pravé dubové parkety, upozornila je.

Ale tak, nebuď tak upjatá kvůli podlaze, uchechtla se teta Božena. Věci jsou pro lidi, ne naopak. Děti, no co čekáš. Pokud udělají nepořádek, tak to prostě vytřeš. Jani, nějak jsi tvrdá, už jsi fakt napůl Pražačka.

Tomáš se vrátil z lodžie a navrhl:

Co kdybychom zkusili pomalu usednout ke stolu? Už je pět, za chvíli budeme loučit starý rok.

Večeře byla chaotická. Děti pobíhaly, braly salám a sýr, Alena telefonovala kamarádce a teta Božena kritizovala vše, co se dalo.

Salát s krevetami? propíchla vidličkou mořské plody. Tomu já nerozumím. Správná věc je bramborový salát. Tohle je jen nějaké divné pokusy tráva a guma. Jani, mohla jsi uvařit obyčejné brambory s petrželkou, ne nějaké pyré s lanýžovým olejem ta vůně je podezřelá, jako by se to kazilo.

To je delikatesa, mami, poznamenala Alena. I když já mám taky radši obyčejná jídla. Jani, podej mi houbový salát. Vlastní nebo kupovaný?

Kupovaný, farmářský, odpověděla Jana.

No jo, vlastní práce je ti cizí, okomentovala teta Božena. Já vám přivezla sklenici vlastních, ochutnáte pravé houby.

Jana jedla potichu, dívajíc se jen do talíře. Tomáš pod stolem vzal její ruku a povzbudivě ji stiskl. Vydrž to, jen tři dny, četla v jeho pohledu.

Když byla vypita první lahev Bohemky a děti konečně ztichly s tabletem v ruce, přišla řeč na spaní.

Jsem unavená k smrti, záda mi úplně odešly, stěžovala si teta Božena a hladila se po bedrech. Vlak mě vytřásl, bolí to. Ráda bych si lehla a natáhla nohy.

Mami, musíš si fakt pořádně odpočinout, připojila se Alena. Jani, kde jste nám připravili lůžko?

Jana byla na tuto chvíli připravena.

Přichystali jsme obývací pokoj. Gauč je rozkládací, široký, dva dospělí tam spí v pohodě. Pro Alenu s kluky je v kabinetu skládací lehátko, taky prostorné. A kdyby bylo třeba, ještě nafukovací matrace, ta je pohodlná.

V místnosti zavládlo ticho. Božena přestala žvýkat, Alena pozvedla obočí.

Jak to myslíš, gauč? zeptala se teta Božena, jako by Jana byla nesvéprávná. Jani, dělej si ze mě srandu? Mám nemocná záda! Nemůžu spát na gauči, ráno nevstanu! Já potřebuju pořádnou postel. Tu vaši!

Teto Boženo, gauč je ortopedický, speciálně pro hosty, je pevný, bez prohlubní, začala Jana klidně vysvětlovat.

Ale gauč zůstane vždy gaučem! přerušila teta. To je pro mladé. Já potřebuju postel. Čekala jsem, že nám uvolníte ložnici. Prý jste si koupili kvalitní matraci.

Jana ztuhla. Očekávala nářky i stížnosti, ale přímé nároky na jejich soukromí ji šokovaly.

Ložnici? zopakoval Tomáš, mírně zamračený. Paní Boženo, ložnice je naše místnost. Tam spíme my.

No a? nevzrušeně řekla Alena. Vy jste mladí, zdraví. Na gauči spíte pár nocí, nic vám nebude. Mamka potřebuje pohodlí. A mně s dětmi by taky bylo lepší s mamkou. Kluci v noci lezou, v ložnici se zavírají dveře, nebude je slyšet.

Chvilku… Jana cítila, jak jí začíná rudnout obličej. Vy chcete, aby Tomáš a já opustili svou ložnici, dali vám naši postel, a sami spali v obýváku?

Jani, nedělej z toho drama, mávla rukou teta Božena. Opustili, dali. Nechceme to napořád, jen na svátky. Hostům se přece vždy dává to nejlepší. Mamka mě to naučila. Ale ty už jsi z Prahy, zapomněla jsi na tradice!

Teto Boženo, tradice je pohostinnost, odpověděla Jana klidně. Ale ložnice a postel jsou osobní věci, samy o sobě hygienické, jako kartáček na zuby. My tam spíme. Nemůžeme ji dát. Opravdu, ne.

Alena tvrdě postavila sklenici. Skleněný zvuk zazněl.

Jani, vážně? Mrzí tě to kvůli tetě a bratrancům? Jeli jsme sem 200 km, vezli jsme dárky, a ty nás šoupneš na gauč, jako nějaké cizí lidi?

V čem? divil se Tomáš. Na tom gauči jsem spal mockrát, je za dvacet tisíc, pohodlný.

Mě nezajímají ceny! zvýšila hlas teta Božena. Jde o respekt! Tvoje maminka, kdyby to viděla, hanbou by zrudla, jak přijímáš rodinu. Zpychla jsi! Jsi celá po otci.

Zmínka maminky byla podpásovka. Janina maminka, tichá žena, celý život ustupovala sestře Boženě, pomáhala jí s dětmi, peněžně i pečlivostí. Jana celé dětství slýchala, jak teta vtrhne, uzme nejlepší kousek, vše zkritizuje a odjede, nechávajíc matku vyčerpanou a bez peněz.

Do mámy se nenavážejte, řekla Jana tichým, ale rozhodným hlasem. Mamka byla zlatá, kterou jste celý život využívala. Já nejsem máma. Umím si chránit hranice. Ložnice zavřená. Kdo chce hotel, pomůžu rezervovat pokoj.

Hotel?! Alena se málem zadusila. Vy nás vyhazujete? Za peníze? Mami, slyšíš?

Slyším, zlatíčko, slyším, chytla se teta theatrálně za srdce. Je mi zle… tlak mi vyskočil. Vodu!

Alena rychle nalila vodu do sklenice a podala matce prášky. Děti zpytavě sledovaly divadlo.

Tak, zavelela Alena. Buď spíme v ložnici, nebo odjíždíme. Už sem nikdy nevkročíme a rodině řekneme, jaká jsi, zbohatlá pražanda. Vyber si.

Jana pohlédla na Tomáše. Ten se tvářil neutrálně, ale v očích měl jednoznačnou podporu. Byl stejně unavený z neslušnosti a z toho, jak se jejich byt mění v ubytovnu.

Volba je zvláštní, Aleno, řekla Jana klidně, vstala od stolu. Nabízím pohostinnost, dobré jídlo, pohodlné spaní. Vy chcete mou postel a dáváš ultimáta. Pokud je pro vás zásadní spát u mé posteli místo být s rodinou, asi opravdu patříme jinam.

Tak to ne! teta Božena energicky vstala, zapomínajíc na bolesti. Aleno, balíme! Oblékni kluky! Nezůstaneme tu ani minutu! Radši přespím na nádraží!

Mami, a kam půjdeme? Vlak už teď nejede, ztratila jistotu Alena, která nečekala, že její nátlak nevyjde. Očekávala, že Jana ustoupí.

Taxi si vezmeme! Pojedeme k Zdeně! Sice má malý byt a manžela alkoholika, ale rozdělí se, poslední chleba dá! A vy si tu seděte u lanýžů!

Nastala panika. Alena udýchaně balila věci do tašek, teta Božena chodila po bytě a lamentovala, až se stěny otřásaly.

A dárky zpátky! vykřikla teta v předsíni. Přivezla jsem vám lněné ručníky! Nedostanete je. Dám je Zdeně!

Jana bez slova přinesla balíček s ručníky (tvrdými a drsnými, které by stejně nepoužila) a podala je do chodby.

Tady, vezměte si. A svoji sklenici hub taky prosím.

To si vezmeme! zasyčela Alena, popadla balíček. A bonbóny, co jsme vezli dětem, taky!

Tomáš potichu pozoroval tu estrádu v rohu. Styděl se. Styděl za dospělé, co se chovají hůř než děti.

Balení trvalo čtvrt hodiny. Po celou dobu teta Božena nepřestala nadávat, vzpomínala staré křivdy, prorokovala Janě a Tomášovi osamělé stáří bez pomoci.

Máme taxi? zeptal se Tomáš, když se hosté oblékali.

Vaši nabídku nechceme! Zavoláme si sami! zavrčela Alena, plácající do mobilu. Mami, jdeme, auto bude za pět minut. To je vzduch, tady je dusno ze zlosti.

Vyhrnuli se na chodbu jako divoký štvaný houf. Teta Božena naposledy práskla dveřmi tak silně, že opadala omítka ze stropu.

Nastal magický klid. Bylo slyšet jen hučení lednice a tikání hodin v obýváku. Na stole zůstal polovypitý salát s krevetami, rozházené ubrousky a fleky od džusu na ubrusu.

Jana se tiše sesula na židli a zakryla si tvář rukama. Třásla se jí ramena.

Tomáš ji vzal do náručí, políbil na hlavu.

Je to za námi, Jani. Už jsou pryč.

Jana zvedla hlavu, oči suché smála se. Byl to nervózní, ale úlevný smích.

Tome, slyšel jsi? Radši na nádraží než u vás! Bože, jaké štěstí!

Štěstí… usmál se Tomáš. Hele, tlačenka zůstala na lodžii! Zapomněli ji tu!

Jana zařvala smíchy.

Tlačenka! To je hlavní poklad! Stejně Zdena, kam jedou, má pokoj dvakrát menší, muž na mol. Aspoň bude veselo.

Už se nás to netýká, poznamenal Tomáš a nalil si šampaňské. Musím říct, že mě naštvala až tu maminku vytáhla Sotva jsem se držel a nevyhodil je sám. Byla jsi statečná.

Mám prostě ráda naši ložnici, přiznala Jana a napila se z jeho sklenky. A tebe. A tenhle klid. Víš, myslím, že to bude nejlepší Silvestr jen my dva, jídlo pro pluk, žádné narážky na salát.

Začali odnášet nádobí. Jana shrnula talíře, Tomáš je nosil do myčky. Vzduch v bytě jakoby se vyčistil. Zmizela těžká atmosféra závisti a požadavků.

Jana přešla k oknu. Venku padal hutný sníh, přikrýval stopy po taxíku. Město svítilo a žilo. Tam někde v tom víru sněhu jeli její příbuzní, vezli si svou nespokojenost. Janě bylo najednou skoro líto. Žít s takovým břemenem v duši je vlastně těžší než spát na gauči.

Tome, co takhle pustit hudbu? A zapálit svíčky? Svátky jsou přece.

Jasně, ozval se Tomáš z kuchyně. Kachna je za chvilku hotová. Ta pravá, co se k ní nikdo nedostal.

O hodinu později seděli spolu u krásně prostřeného stolu. Svíčky hořely, tiše hrál jazz. Kachna s jablky byla dokonalá křupavá kůrčička, neodolatelná vůně.

Na nás, přiťukl Tomáš. Na náš domov. Aby v něm byli jen lidé, co respektují nás i naše hranice.

Na hranice, dodala Jana, které jsme se naučili chránit.

Později, hluboko v noci, ležela Jana na své oblíbené matraci v ložnici. V naprostém tichu, voňavém povlečení, bez cizích parfémů. Přemýšlela, že její příbuzní možná teď sedí u Zdeny na zemi nebo na lavičce na nádraží a nadávají na povyšující se Janu. Ale necítila vinu.

Došlo jí, že není možné být dobrá pro každého, pokud to znamená ubližovat sobě. A když klid stojí trochu rodinné zloby, je to přijatelná cena.

Ráno jí zvonil telefon zprávy od ostatních příbuzných, už kolovala upravená historka, že Jana vyhodila nemocnou tetu na mráz. Jana si nic nečetla, na nikoho neodpovídala. Dala mobil do režimu letadla a spokojeně se protáhla v posteli, úsměvem vítajíc nový den.

A tlačenku nakonec s Tomášem dali místním psům v parku. Ti byli opravdu vděční ani obsah česneku, ani konzistence je nezajímaly. A jak už to bývá, zvířata dovedou ocenit laskavost víc než lidé.

V tu chvíli Jana pochopila: skutečné štěstí začíná tehdy, když se nebojíme nastavovat své hranice když chráníme to, co je nám drahé, a žijeme podle sebe. Opravdové vztahy poznáme podle respektu, ne podle počtu dárků nebo hlučných slov.

Rate article
Add a comment