Příbuzní mého manžela mi říkali, že jsem chudá nevěsta bez věna, a pak přišli žádat o půjčku na stav…

Dobré zprávy

Hele, povím ti jeden příběh, člověče, doteď mě v něčem svírá, když si na to vzpomenu. Když si můj manžel, Petr, přivedl domů mě Lucie Novotná tehdy ještě, jeho máma, paní Jaroslava Novotná, prohlásila, že jsem holka bez věna. Tak nahlas, že bys ji slyšel až na sídlišti. Prý copak jsi nenašel slušnou nevěstu, ale vzal sis toulavou holku s kufrem sepraných povlaků? Skoro jsem z té její řeči skameněla u dveří, zatímco ona šacovala můj chudý studentský majetek, co jsem přivezla z koleje. Stála jsem tam a musela jsem zatínat prsty do madel toho starého vaku, kolena jako z vaty a hlavněměla jsem chuť se tam propadnout do země, jak se na mě dívala.

Petr, ještě nezkušený kluk a neuměl se tehdy proti vlastní matce postavit, jen celý zrudl a šeptl: Maminko, nech toho, prosím. A snažil se aspoň zachránit balík ručníků, který už jeho máma třídila s opovržením. Jeho sestra, Jitka, si rovnou vyzkoušela můj jediný slušný šátek a před zrcadlem z toho dělala divadlo.

Budeme bydlet zvlášť, hájil mě Petr, jen jsme si sem dali věci, než něco najdeme. No, jasně jeho plat inženýra a moje první výplata na šicí dílně? Jeho máma jen mávla rukou: A kde na to vezmete, prosím tě? Ty snad vyděláváš majlant? A slečna snad přinesla dědictví? Jen abys toho nelitoval, Petříčku. Ona byla vždycky sedláková holka, bez vkusu i peněz.

A tak mi přilepila tu nálepku bez věna. To se za mnou táhlo dlouho na všech rodinných oslavách, kde nás s Petrem jen pro formu zvali. Smály se, že krájím salát na moc velké kousky (jako na vesnici), že šaty mám moc obyčejné (jako od tržiště), že ten dárek je příliš levný.

Já ale trpěla. Jsem totiž vychovaná tak, že se má starší člověk ctít a že lepší tichý klid než otevřená hádka. Navíc jsem svého Petra milovala tak, že jsem byla ochotná svému egu trochu přistřihnout křídla. On žil mezi dvěma mlýnskými kameny matka byla generál, mě se snažil chránit, jak to jen šlo.

První roky byly fakt tvrdé. Opravdu jsme bydleli snad ve třech podnájmech, počítali každou korunu. Dělala jsem na směny v oděvní továrně a po nocích jsem šila na zakázku zkracovala nohavice, měnila zipy, šila sousedkám závěsy. Petr bral každou fušku taxikařil, opravoval počítače, cokoliv.

A rodina Novotných? Peníze si střežili jako poklad, i když Jaroslavin manžel nechal bytu v centru Prahy a chalupu někde za Benešovem. Jeho sestra Jitka ulovila bohatého podnikatele, pro radost mámy, ale jinak mi do života nosily jen samé cenné rady.

Jeden den se nám rozbil ledničák, jídlo jsme museli vyvěsit do síťovky ven z okna. Petr volal mámě, jestli by nám nepůjčila pár tisíc do výplaty.

Nemám ani korunu, usekla ho Jaroslava, aniž by si vyslechla proč. Vaše peníze jsou boty do vody. Lucka, ta to zas asi vyhodila za nějaký hadry. Ať secvičí hospodaření, já v jejím věku vařila i z ničeho.

Ten večer jsem si přísahala, že už od nich nikdy nic nechci.

No, čas běžel a všechno se otupilo, ale nezapomnělo. Šila jsem jak šílená, dřela, až jsem se dostala k vlastnímu malému krámku v obchodním centru. Holky začaly chodit čím dál víc švadleny máme v Česku rády, víš jak. Za tři roky jsem z toho udělala pěkné malé ateliér, Petr po několika letech odešel z práce a začal mi pomáhat administrativa, nákup materiálu, účetnictví a najednou jsme byli opravdový tým.

Za dalších pět let jsme měli už řetězec salónů s luxusním bytovým textilem po celé Praze a okolí. Vlastní byt, krásné auto, dům za městem, přesně jak jsme si kdysi malovali.

S rodinou Petra to zůstalo u gratulací k Vánocům po telefonu nebo jedné návštěvě ročně. Máma postupně zestárla, byla čím dál jojdavější, Jitka se rozvedla, utekla zpět domů a žily spolu jen s penězi šly od desíti k pěti. A naše úspěchy? Ty ignorovaly.

Jednou, přijedeme k nim na návštěvu v nové Octavii a Jitka: To jste určitě na deset let zadlužení, co? Smála jsem se tomu. Co bych taky měla dokazovat? Vím, kolik stálo každé tohle auto i každá ta noc, co jsem probděla.

A pak mi jednoho krásného podzimního dne zvoní mobil a na displeji Jaroslava Novotná. To bylo podivné, ona mi nikdy nevolala, vždycky jen Petrovi.

Ahoj Lucinko, do telefonu hustá medová vrstva, až se mi nakrčily zuby. Jak se máte?

Děkujeme, dobře. Petr je v práci.

Ale já volám právě tobě, zlatíčko. Dlouho jsme vás s Jituškou neviděly, rády bychom se přijely podívat, jak to u vás vypadá. Můžeme v sobotu?

Jak jinak, slušnost mi nedovolila je odmítnout.

V sobotu jsem upekla maso, udělala saláty, koláče s brusinkami. Už byla doma pohoda.

Přišly přesně ve dvě. Jaroslava s hůlkou, Jitka v modelu, co byl o číslo menší. Stály ve dveřích a prohlížely si náš byt krásná sedačka, dubová podlaha, nová kuchyň. Ani to neskryly, očima měří všechno jak ve starožitnictví.

Ajta, vy se tu máte, vypískla Jitka. Pozvaly jsme je dál.

U stolu mlaskaly, sem tam popíchnutí, schované za komplimenty.

Výborný masíčko, Lucinko, určitě stálo majlant. My teď v penzi si nic takového nedopřejeme.

Mami, prosím tě! okřiknul Petr.

Dojedli a začalo to.

Děti, děkujeme moc za pohoštění. Ale my tu nejsme jen tak. Máme s Jitkou jeden nápad chceme dát do pořádku tu starou chalupu. Je to v dezolátním stavu, ale léto na venkově by nám pomohlo. Člověk už stárne, potřebuje čerstvý vzduch.

Petr pokývl: A? Už bylo znát, kam to směřuje.

Našli jsme firmu, dva patra, terasa, panoramatická okna… ale stojí to tři miliony korun. A kde to má důchodce vzít?

Ticho jak v kryptě. Jen hodiny tikaly.

Vy byste si půjčily? ptá se Petr.

Lucinka, no tak, jsme jedna rodina, ne? Jitka teď nepracuje, já mám jen důchod. Vy máte peníze. Pro vás tři mega nic nejsou. Pro vás je to pak rodinné hnízdo, spustila Jaroslava.

Napila jsem se studeného čaje a jen v klidu: Chcete půjčku? Na jak dlouho?

Jaroslava s Jitkou se napřed zakuckaly, pak hned: No spíš… prostě dar, synku. Vždyť si prý otevíráš třetí salón, Lucie. V hrobě peníze nepotřebuješ, ale pomoci rodině je správné.

Takže chcete, abychom vám dali tři mega na chalupu? Petr už měl dost.

Copak dali! To je investice! Stejně to pak stejně zdědíte.

Žijte dlouho, Jaroslavo, řekla jsem, ale na rovinu: vy teď chcete tři miliony zadarmo. Na domov s verandou a výhledem.

Však i pro vás! podtrhly to.

Vstala jsem a šla k oknu. Dole Praha podzimní, žluté listí jak ty staré povlaky, co jsem tehdy přivezla z koleje. Otočila jsem se:

Pamatujete na naši svatbu? Pamatujete, jak jste mi přehrabovala věci a říkala holka bez věna? Pamatujete to ponížení?

Ale, kdo by vzpomínal, Lucie, rázně ji přerušila Jaroslava, ale dívala se vedle. Já se bála o Petříka. Ty jsi byla vesničanka, teď jsi z tebe baronka.

A baronka jsem díky sobě a Petrovi. Měli jsme spolu bídu, pomáhal vám někdo? Prosili jsme vás jednou o pět tisíc korun a slyšeli jen výsměch.

Neměli jsme, bránila se Jitka.

To je lež. Tenkrát sis kupovala nový kožich. A teď tu sedíte, jíte, a chcete, abych vám zaplatila pěkný život.

My prosíme! ječela Jaroslava. Lucinko, jsi snad katolička, budeš nás držet nad propastí?

Máte krásný třípokojový byt. Chalupa je luxus, ne nutnost, vložil se Petr.

Jsi pod pantoflem! Ona tě zmanipulovala! Sedí tu ve zlatě a matka má bydlet v barabizně?! křičela Jaroslava.

Mami, dost. Peníze od nás nikdo nedostane. Běžte si prodat byt, vyměňte ho, nebo si vemte úvěr. Ale na nás nepočítejte, zvedl hlas Petr.

Jitka převrhla šálek, kafe se rozlilo po bílém ubruse. Obě v šoku, až Jarka lapala po dechu. Nečekaly, že budu statečná. Nečekaly, že Petr zmlkne a neomluví se za mě. Odešly, dupaly předsíní a sypaly, že takovým lakomcům štěstí nepřeje a že my ještě budeme prosit o pomoc, až padneme na dno.

Když za nimi zapadly dveře, bylo najednou v bytě úplné ticho.

Vzala jsem ubrus, hodila do špinavého prádla, sedla do křesla a ruce mi jen tak bezvládně klesly. Neplakala jsem, prostě jsem cítila obrovské uvolnění jako by jeden starý vřed konečně praskl.

Petr ke mně přišel, vzal mě kolem ramen: Odpusť, Lucko. Že jsem to dopustil.

Nemáš za co se omlouvat. Ty sis rodinu nevybral.

Objal mě a s pobavením: Víš, celé roky jsem doufal, že nás jednou začnou mít rádi. Asi jsem byl naivní.

Ne naivní. Jen jsi slušný člověk. Ale pro ně, i kdybychom jim dali tři miliony, nebudeme nikdy dost dobří. Nejdřív chudáci, pak bohatí prostě nikdy ne jejich krevní skupina.

Máš pravdu, jako vždy. Dámské, naleju dobré víno, zasloužíme si ho. Za to, co jsme dokázali. Za to, že už nikomu nic nedlužíme.

A tak jsme si dali skleničku, ve své hezké obýváku venku se stmívalo, telefony byly vypnuté. Věděli jsme, že teď Jaroslava svolává všechny příbuzné, vypráví dojemnou bajku o zlé snaše a neloajálním synovi, kteří ji vyhnali venku na mráz.

Ale nám to bylo jedno.

Za měsíc mi donesly klientky už jen jako drb že Jitka donutila Jaroslavu vzít si velký úvěr na byt, na stavbu chalupy, ale dělníci utekli s penězi a nechali na zahradě jen velkou díru od základů. Teď běhají po policajtech a prosebně obskakují kdekoho.

Petr už jim ani nezvedal. Nakonec změnil číslo.

A já? Ve svém krásném salónu jsem pohladila hedvábí a s úlevou si řekla, jak ten život někdy spravedlivě zamete s pyšnými. Protože opravdu, bohatství není v povlacích ani v penězích bohatství je ve schopnosti makat, milovat a narovnat záda.

A to všechno mám.

Hele, napiš mi, co na to říkáš a jestli tě to chytlo, poslechni si někdy víc těchhle mých životních historek!

Rate article
Add a comment