Příbuzní manžela se u nás zabydleli na týdny, dokud jsem jim nevystavila účet za jídlo
A kde je ten sýr? Ten tvrdý, který jsem koupila speciálně na salát? zeptala se rozpačitě, když posunovala na polici poloprázdnou sklenici nakládaných okurek a osamělý tetrapak kefíru.
Manžel, který seděl u kuchyňského stolu a snažil se co nejvíce schovat hlavu mezi ramena, odvrátil pohled k oknu, kde studený podzimní déšť s nevrlým rytmem bubnoval na sklo.
No, Lenka připravila dětem chlebíčky Měli po procházce hlad, zamumlal, co nejtišším hlasem, jako by hlasitý zvuk mohl srazit strop bytu. Jitka, proč to řešíš kvůli kousku sýra? Koupíme další.
Jitka pomalu zavřela dvířka lednice. Chladný vzduch už ji nestudil, ale uvnitř se cítila, jako by ji pálil. Zhluboka se nadechla a počítala do deseti zvyk, který si vypěstovala za poslední tři týdny, ale pomáhalo jí to čím dál méně.
Michale, ten sýr stál patnáct set korun, pronesla klidným, odtažitým hlasem obracejíc se k manželovi. Plánovala jsem slavnostní večeři k dokončenému projektu. Teď je v lednici prázdno. Opět. Stejně jako včera, když zmizela šunka, a předevčírem, když jsem nenašla balení pstruha. Pracujeme jen, abychom je krmili. To ti dochází?
Michal se ošil, jako by mu právě vytrhli zub. Bylo mu trapně, měl pocit viny, ale rodinná povinnost, vštěpovaná od dětství, převážila zdravý rozum.
Jsou to naši hosté, Jitko. Víš, že mají doma rekonstrukci. Prach, špína, nedá se tam bydlet. Kam by šli? Vydrž ještě pár dní, brzy odejdou.
To brzy slýchala už dvaadvacátý den. Celé začalo nenápadně: Lenka, Michalova sestra, zavolala, že řemeslníci rozbili podlahu v jejich dvoupokojáku na Smíchově a nechtěně poškodili vodovodní trubku, takže doma se nedalo žít. Lenka prosila, jestli s manželem, dvěma syny a psem na pár dnů mohou zůstat u Jitky a Michala, než vše vyschne a opraví podlahu. Jitka, dobrosrdečná, souhlasila. Rodina je rodina a v nesnázích se má pomáhat.
Jenže tři dny přešly v týden, týden ve dva, a pak už běžel druhý měsíc podzimu a konec návštěvy v nedohlednu. V třípokojovém bytě Jitky a Michala, dříve tichém a útulném, nastal chaos. Lenka s manželem Tomášem zabrali obývák, jejich dva syni, deset a jedenáct let, spali na nafukovacím matraci, ale vlastně žili po celém bytě, včetně kuchyně a koupelny.
Večery byly utrpením. Po práci Jitka snila o horké sprše a tichu, ale místo toho ji čekal chaos jako na hlavním nádraží. Televize hrála naplno Tomáš si užíval zprávy jakože je u toho. Koupelna stále obsazená, protože kluci si užívali dvacetiminutové koupele s drahým sprchovým gelem a Jitka pravidelně šlapala do kaluží v ponožkách na podlaze.
Nejpalčivější otázkou byla jídlo. Jitka vydělávala dobře, Michal taky, byli zvyklí na kvalitní potraviny. Dobrý řízek, čerstvá zelenina, ovoce, jogurty. Plánovali rozpočet, šetřili na dovolenou a zbývající hypotéku. Ale s příbuznými rozpočet popraskal a brzy byl v troskách.
Lenka, robustní i gurmánka, se k plotně stavěla zásadně zády.
Jitinko, já mám po těch rekonstrukcích nervy na dranc, říkala rozvalená na gauči s miskou hroznů. Ty stejně vaříš, to není tak těžké nabrat polévku navíc, ne?
Jenže navíc znamenalo pětilitrový hrnec guláše, který se vypařil za jeden večer. Tomáš, řidič s nepravidelným režimem, měl v dny volna apetit, který by záviděl prapor vojáků. Synové, dvě rostoucí torpéda, jedli jako kdyby se nechumelilo, bez ptaní, pro koho a proč byly potraviny koupeny.
Jitka si sundala sáčko, pověsila ho na opěradlo a unaveně si masírovala spánky.
Michale, dnes jsem koukala do internetového bankovnictví, řekla, pohledem se mu dívala do očí. Za tři týdny jsme projedli částku, kterou běžně utratíme za dva měsíce. Nekecám. Oni nekoupí ani rohlík. Vůbec nic.
Teď mají výdaje, rekonstrukci opakoval Michal, ale už méně přesvědčivě. Tomáš říkal, že materiál zdražil.
My také máme výdaje, přerušila ho Jitka. Nejsem povinna živit čtyři dospělé a dvě děti sama. Viděl jsi někdy, aby Lenka přinesla nákup? Koupila sušenky k čaji?
V tu chvíli přišla Lenka v Jitčině županu svůj měla horký, tenhle byl prý hedvábný a lehký. Jitka zatnula zuby, zahlédla flek od marmelády na límci, ale mlčela.
Á, Jitka je doma! vykřikla Lenka k čajníku. Už jsme tě čekali, máme hlad. Tomáš říkal, že cítí vůni karbanátků, prý jsi rozmrazovala maso.
Jitka se na ni dlouze zadívala. Uvnitř se něco zlomilo. Ten poslední pojistný ventil slušnosti a ústupnosti praskl.
Karbanátky nebudou, řekla klidně.
Cože? Lenka strnula s hrnkem v ruce. Co tedy? Nemůžeme sedět s prázdným žaludkem. Děti mají režim.
Maso jsem dala zpět do mrazáku. Dnes bude na večeři pohanka. Holá.
Jak to holá? Lenka vykulila oči. Bez masa? Bez omáčky? Tomáš to nejí, chce maso.
Tomáš může skočit do obchodu, koupit maso, uvařit si ho a sníst, usmála se Jitka, ale úsměv její oči neozářil. Albert je o dvě ulice dál, zná to.
Lenka zavrčela, postavila hrnek na stůl a našpulila rty.
Ty jsi se zbláznila, Jitko? Chápu únavu, ale proč vyjíždíš na rodinu? Michale, řekni něco!
Michal, mezi dvěma ohni, vypadal, že se chce propadnout do linolea.
Jitko není lepší uvařit ty pelmeně? Myslím, byli tam ještě
Byli, přikývla Jitka. Včera. Než synové nesoutěžili, kdo jich sní víc.
Večer trávili v tichosti. Jitka uvařila pohanku, na stůl dala máslo a sůl. Tomáš demonstrativně šťoural v talíři, mumlal něco o vězeňské stravě a odešel na gauč sledovat seriál. Lenka pohanku nasypala dětem, bohatě posypala cukrem (z Jitčiných zásob), a odešla s poznámkou:
Doufám, že zítra se vzpamatuješ a uděláš pořádné jídlo.
Jitka už toho večera skoro nespala. Ležela v temnotě, poslouchala Tomášovo chrápání z vedlejšího pokoje a Michalovo oddechování, a přemýšlela. Dobrý skutek si žádal trest, hranice si musí uhájit sama, jinak jim tu zůstanou navždy. Rekonstrukce byla jen záminka za tři týdny Tomáš ani jednou nebyl na bytě zkontrolovat podlahu. Prostě si pohodlně užívali. Bezplatné bydlení, bezplatné jídlo, plný servis.
Ráno Jitka vstala dříve než ostatní. Nevařila snídani. Udělala si kávu pro sebe, vypila ji v tichu a odešla do práce. Lednice byla prázdná v noci zbytek kvalitních potravin přenesla v chladícím boxu k mamince do sousedního blokového domu.
Den se rozběhl v pracovním tempu, ale v hlavě Jitky zrál plán. Večer nevrátila domů s nákupem, ale s deskou s dokumenty.
Přivítala ji dusná atmosféra. Lenka stála v předsíni, ruce v bok.
Můžeš si to představit, Jitko, ráno v lednici nic! Ani vajíčko! Děti musely žvýkat suché lupínky bez mléka! To už je moc!
Tomáš vykukoval z obýváku, drbal břicho pod roztaženým trikem.
Tak co, hospodyňko, dnes jsi v obchod nešla? Hladujeme tu celý den.
Jitka si s klidem sundala boty, šla do kuchyně, položila desku na stůl a hlasitě zavolala:
Přijďte na kuchyň, máme něco k řešení.
Konečně, zaradoval se Tomáš, mnul si ruce. Snad se domluvíme na jídle. Dal bych si biftek nebo aspoň grilované kuře.
Když se všichni, i Michal, usadili, Jitka otevřela desku.
Takže, spustila pevným hlasem, jaký měla ve firmě při jednání s klienty, jste u nás dvacet tři dní. Za tu dobu jste nekoupili žádné potraviny, nepřispěli na účty ani neuklízeli.
Teď začne počítat rohlíky, otočila Lenka oči v sloup. Co to má být, vždyť jsme rodina!
Právě proto jsem vydržela tři týdny, Jitka vytáhla tabulku. Provedla jsem rozbor výdajů. Tady, ukázala sloupec čísel jsou naše obvyklé měsíční výdaje. A zde, za poslední tři týdny. Částka je čtyřikrát vyšší.
Tomáš si přisunul tabulku.
Co to je za papíry? Účtenky sbíráš? zasmál se. Jitko, to je malicherné. Michale, jak s ní vůbec můžeš žít?
Michal zrudl, mlčel. Jitka pokračovala:
To není malichernost, Tomáši, to je účetnictví. Tabulka obsahuje vše: maso, ryby, sýry, jogurty, ovoce, zeleninu, domácí chemii, spotřebu vody a elektřiny.
Kam tím míříš? Lenka zaječela.
Tím, položila rozpis plateb k bankovnímu účtu, že bezplatný penzion končí. Vystavila jsem vám účet za tři týdny. Součet je dole.
Lenka čapla papír, oči jí běhaly po číslech, vyjekla. Papír jí vypadl z ruky.
To je šílené! Padesát tisíc korun? Za jídlo? Co jsme, v restauraci?
Skoro, Jitka přikývla. Jíst jste mohli jen vy, drahé maso, luxusní uzeniny, ryby, a vaření padalo na mě. Do ceny nezapočítávám služby kuchařky a uklízečky viz sleva pro rodinu.
Já nezaplatím! řval Tomáš, vstal od stolu. To je drzost! Michale, ty nad tím zůstaň klidný? Tvoje žena okrádá sestru!
Michal zvedl oči. Podíval se na zuřivého švagra, překroucenou tvář sestry, pak na klidnou, ale vyčerpanou Jitku. Vzpomněl si, jak včera plakala v koupelně, potichu za zvuku vody. Vzpomněl si na prázdnou peněženku.
Co mám říct? zašeptal Michal.
Že je bláznivá! Lenka ječela. Jsme hosté! Kde se bere, že hostům účtuje peníze?
Hosté, Lenko, přijíždějí s dortem, pijí čaj a večer odjíždějí, Michal najednou promluvil pevně. Nebo přijdou na pár dní. Vy tu žijete měsíc, živíte se na nás, a ještě si stěžujete na pohanku.
V kuchyni bylo najednou ticho. Lenka hleděla na bratra jako na cizího.
Ty vy nás vyhazujete? zeptala se tragickým šepotem.
Nevyhazujeme, řekla Jitka, ale podmínky se mění. Pokud chcete zůstat, přecházíme na obchodní model. Rozdělení nákladů, podíl na účtech, společné vaření. A tento účet musíte vyrovnat do týdne.
Jděte k čertu! Tomáš kopl do židle. Lenko, balíme. Takové příbuzné nepotřebujeme. Vemte si svoji šunku!
Kam půjdeme? V bytě je rekonstrukce! Lenka plakala.
K mámě! Tomáš zavelel. V těsnu, ale bez urážek. Už nikdy tu nevkročím!
Balení trvalo hodinu nejhlasitější hodinu v historii bytu. Lenka demonstrativně bušila dvířky, Tomáš nadával, děti fňukaly, že nemůžou sledovat pohádky.
Jitka seděla v kuchyni, pila vychladlý čaj a do balení se neplela. Věděla, že musí vydržet. Michal mlčky pomáhal nosit tašky.
Když vstupní dveře naposledy zabouchly, v bytě nastalo požehnané ticho.
Michal se vrátil, sedl si naproti Jitce a zakryl si obličej dlaněmi.
Panebože, taková ostuda, zašeptal. Máma bude volat, zlobit se
Ať si volá, Jitka přešla ke stolu a položila mu ruku na ruku. Michale, neudělali jsme nic špatného. Jen chránili svůj domov. Viděl jsi: seděli nám na krku.
Viděl. Ale vždyť to je rodina.
Rodina má respektovat druhé. Tohle bylo jenom parazitování. Víš, dnes jsem volala tvé mamince.
Michal pohlédl překvapeně.
Proč?
Zeptat se, jak se cítí. Mimoděk mi prozradila, že žádná rekonstrukce u Lenky není.
Cože?!
Svojí byt pronajali dělníkům na dva měsíce, kteří přijeli do Prahy díky zakázce. A sami se nastěhovali sem, aby vydělali pohodlně za peníze jiné rodiny. Maminka se prořekla, myslela, že to víš.
Obličej Michala zbledlo, pak zrudlo. Oči se mu rozšířily.
Pronajali? Takže inkasovali nájemné, bydleli u nás, jedli naše jídlo a
A ještě byli nespokojení s pohankou, Jitka dokončila. Teď je ti stále trapně?
Michal mlčel minutu. Pak vstal, otevřel lednici, podíval se na prázdné police a nervózně se zasmál.
Už ne. Jitko, odpusť mi. Byl jsem hlupák.
Byls, usmála se, ale poučil ses. Půjdeme nakoupit? Sýr. A víno.
A maso, rozhodl Michal. Jen pro nás dva.
O týden později Lenka volala. Ne Jitce, samozřejmě, ale Michalovi. Jitka slyšela rozhovor Michal měl hlasitý odposlech při mytí nádobí.
Michale, no přiznej, že jsme to přehnali, zněl sladký hlas sestry. U maminky je těsno, děti nemůžou dělat úkoly, Tomáš špatně spí Mysleli jsme, že v klidu se vrátíme? Dokonce nakoupíme: pytlík brambor a balíček těstovin.
Michal vypnul vodu, osušil ruce a s pohledem na rozesmátou Jitku pronesl:
Ne, Lenko. K mamince, tam to bude lepší. U nás máme rekonstrukci. Duševní. Takže místo není.
Položil telefon a poprvé za měsíc se cítil jako skutečný pán svého domova. Účet, který Jitka vystavila, samozřejmě nezaplatili, ale klid a ticho ve svém bytě byly cennější než padesát tisíc. Byla to cena za životní lekci: někdy, abyste zachovali rodinu, je potřeba včas zabouchnout dveře před příbuznými.
Pokud se vám příběh líbil, dejte lajk, sledujte nás a napište svůj názor do komentářů.