Příběh se odehrál před dávnými časy. Hlavní hrdinka, která mi jej vyprávěla, je nyní babičkou pečující o dvě rozkošné vnučky. Je vážnou dospělou osobou, ale přísahá, že každé slovo odpovídá pravdě…
Dívka běžela temným parkem, před ní se již třpytila hladina rybníka s úplňkem nad ním. Zavřela oči a bez rozmýšlení skočila ze strmého břehu do vody. Tekutina byla příjemně teplá, kolébala ji jako v náručí. Silné ruce ji náhle vytáhly ven a zatřásly s ní: „Co to tropíš, uličníku?! Přebrala jsi bezinek? Kde máš rodiče?“
Eliška se otřásla, snažila si odplivnout vlasy z úst. „Prosím, netřeste mnou,“ zašeptala chvějícím se hlasem. Někdo ji posadil na trávu, přehodil přes ni huňatý kabát a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje. Otevřela oči a spatřila nízkého stařečka s bradou propletenou stonky rákosí a leknínovými listy. „Kdo jste?“ vydechla.
„Jsem tady vodník. Co zíráš? Děcka už ani v zázraky nevěří? Proč ses rozhodla pro takovou hloupost?“ Dívka se rozplakala. „Maminka mě nemá ráda. Když odešel táta, přestala. Jen křičí. Dnes mě i uhodila.“
Nadpřirozená bytost pohladila dítě po hlavě. „Všichni mě nenávidí. Kluk od vedle mě škádlí a paní domácí po mně máchá koštětem.“ Vodník se trpce usmál: „Ubohé ptáče. Pomůžu, jak dovedu. Tu mušli si nech – pochází z dalekého moře. Až tě zase někdo zraní, přilož ji k uchu.“ Schránka zářila měkkým světlem.
„Ale slib, že ji předáš tomu, kdo ji bude potřebovat víc. Teď utíkej domů, holčičko.“ Pomohl jí vstát a rozplynul se ve vzduchu. Když Eliška vběhla do bytu, matka již zvedala ruku. Dívka přitiskla mušli k uchu. Uslyšela vnitřní hlas: „Co to dělám? Vždyť ji miluji! Kvůli tomu ničemovi…“
„Maminko, taky tě mám ráda. Táta se vrátí, jen přestaň pít,“ objala ji. Obě plakaly v objetí.
Následujícího dne potkala Eliška před domem paní Marii s koštětem. Když stařena zvedla nástroj, dívka použila kouzelnou schránku. „Proč na děti ječím? Vždyť mi jen chybí můj Mourek…“ „Vaše kočka je u zahradníků, viděla jsem ji včera!“ zasmála se dítě. Žena se pokřižovala.
Na pískovišti ji překvapil uličník: „Tak co, brečko? Chceš lítat?“ Mušle zašeptala: „Je hezká. Jak jí to říct? Třesu se strachy…“ „Jmenuji se Eliška. Pomůžeš mi rozhoupat houpačku? Ráda létám vysoko.“
První školní den vypadal jako včelí úl. Matka žehlila mašle, smažila palačinky a vařila čaj naráz. U vchodu čekal Honza s aktovkou. Ve škole si Eliška všimla chlapce plakajícího u plotu. „Jmenuji se Eliška. Co se stalo?“ Chlapec zavřel oči: „Nemám mámu, táta je pryč. Děda s babičkou se hádají. Nikdo mě nechce.“
Dívka vytáhla mušli… Někdy stačí naslouchat srdcem a darovat špetku naděje.
