Dveře se rozlehly téměř okamžitě, sotva zmáčkl zvonek. Na prahu stála stará žena, vypadala na osmdesát let, s bystrým, potutelným pohledem.
„Dobrý den,“ pozdravil mladík zdvořile.
„I vám dobrý den, mladý muži,“ odpověděla. „Ale copak bez ohlášení? Vůbec jsem se nezeptala ‚kdo je tam‘, nebojíte se, babičko?“
„Já, miláčku, už se v životě bála všeho, co se dalo,“ pousmála se stařena. „Teď bych mohla vyprávět strašidelné historky lidem. Pojď dál, jsi z úřadu nebo odjinud?“
„Já, babičko, jsem z firmy, která vyrábí zázračné přístroje. Připojíte ho – a voda z kohoutku bude jako z pramene. Čistá, bez chemie. Jako za starých časů, když se dalo pít rovnou z potoka.“
„No tak, sám vodník ke mně zavítal,“ podivila se babka. „To je dobrá věc. Pojď dál.“
Mladík okázale si utřel nohy o rohožku.
„Můžu si nechat boty?“ zeptal se, hledě na kobereček.
„Nech si je, co už. Dcera pak umyje podlahu, je ještě mladá, ne jako já – stará bába.“
„Ale co to povídáte, vypadáte čile, krásně, s růžovými tvářemi – hned byste mohla na tancovačku,“ zabručel s předstíraným úsměvem. „A kde máte kuchyň? Rád bych vám ten výrobek ukázal…“
„Lichotník,“ odfrkla si babička. „Do zrcadel jsem se dlouho nedívala, tak ti to věřím. Pojď, ukážu ti.“
Když vešli do kuchyně, mladík se rozhlédl a najednou se zeptal:
„A proč se neodrážíte? Jste upír?“
„Ne, ne,“ rozesmála se stařena. „Jen dcera pověsila zrcadla vysoko a já jsem malá. Nedosáhnu, ani kdybych skákala.“
Začal instalovat filtr, něco přitáhl, ukázal kalnou vodu předtím a křišťálově čistou potom. Babička pozorně poslouchala, přikyvovala.
„Koupím,“ řekla najednou. „Ale nejdřív se mnou vypij čaj. Nerada piju sama. Pět minut – nic víc. Mám dobrý, bylinkový.“
Rychle postavila vodu vařit, uvařila vonný čaj. Místnost se naplnila vůní máty a lípy.
„Rodinu máš?“ zeptala se nenápadně. „Děti?“
„Ne, jsem zatím sám.“
„A správně. Je na děti ještě brzy. A čaj, jaký je?“
„Zázrak, babičko. Kde takový sháníte?“
„Já ho nesháním. Přinášejí mi ho víly k narozeninám.“
Zasmál se, myslel si, že si z něj dělá legraci. Ale brzy mu úsměv zmizel z tváře.
„Tak mi řekni, chlapče, proč chodíš po bytech? Kvůli čisté vodě? Nevěřím.“
Najednou promluvil, jako by proti své vůli:
„Ne, samozřejmě. Filtry kupuju levně v obchodě a prodávám je dvacetkrát dráž. Někdy do vody přidám něco, aby chutnala. Lidé na to skočí a já mám zisk.“
„No vidíš,“ klidně přikývla stařena. „A já varovala: čaj je kouzelný. Kdo ho pije, nemůže lhát. Víly, říkáš? Ano. Právě ony udělaly tu směs. Za svůj podvod budeš potrestán.“
Mladík chtěl něco namítat, ale už nemohl – jeho tělo se začalo rozpadávat v lehký obláček páry, který pomalu klesl do měděné mísy, kterou babička podstrčila.
„Chtěl jsi být vodníkem – teď jím budeš. Náš říční už dlouho prosí o pomoc. Deset let budeš pracovat na řece, pak uvidíme.“
Vzala mísu a vylila vodu do dřezu.
„A čím to, že se neodrážím, babičko? Protože je mi už tři sta let. A dcera pověsila zrcadla vysoko, aby se lidé nebáli.“
Zasmála se, jako by to říkala sama sobě.
„První byl měnit elektroměr – teď řídí blesky při bouřce. Vzduch – to je jeho živly. A tvá – voda. Seznámíte se. Až bude další déšť.“
Stařena prošla kolem zrcadla, ve kterém se neodrazilo nic. Jen stín se mihl po podlaze a rozplynul se v tichu starého bytu.
A tak se stalo, že lakota jednoho přivedla k věčnému údělu – neboť každý, kdo klame, dřív či později zaplatí svou cenu.