Příběh je založen na skutečných událostech, i když vypadá naprosto neuvěřitelně!
— Chodila jsem na 35. školu, a ty?
— Já taky, — odpověděl Anton s pozdviženým obočím, když se díval na dívku. Docela zvláštní shoda náhod, ale v životě se stává ledacos.
Je pozoruhodné, že se oba jmenují stejně: Antonín a Antonína, jako by na světě nebyla jiná jména. To však zamilovaným nezabrání, aby byli spolu!
S Tondou se setkali nedávno v obchodě. Příběh je trochu hloupý, ale osud neměl lepší plán než je seznámit právě tam. Nemohl se rozhodnout, jaké olivy si vzít, a ona, míjejíc ho, mu poradila, jakou značku zvolit. A tak začali konverzaci a vyměnili si kontakty. Kdo ví, jak každé setkání skončí, a proto když ji Antonín pozval na rande, souhlasila.
Muž už byl jednou ženatý, poznal každodenní život i nevěru, zatímco Tonina ještě nikdy nebyla na té druhé straně, nikam nespěchala a věřila, že k ní štěstí určitě přijde. A tak měli páté rande.
Antonín vypadal na svých 35 let, za tu dobu si už pořídil bříško a měl začínající pleš. Díky genům po otcovi, kde mužům začínaly plešatět hlavy okolo třicítky. Brunet, co si zachoval zřídkakdy na hlavě vlasy, měřil kolem 180 cm a jak říkala jeho bývalá žena: docela pohledný, přesto jí to nezabránilo mít aféru. Přičtěte k tomu sečtělost, smysl pro humor a dobré mravy, a vyjde docela dobrá partie.
Tonina byla o deset let mladší. Krásná dívka s hustými hnědými vlasy po ramena, štíhlou postavou a výraznými hnědými očima. Úsměv, jak sama říkala, byl její vizitkou, a Anton na to upozorňoval. Opravdu dokázala přivést k sobě každého. Naivita dívky mu imponovala, ale Tonina nebyla hloupá. Druhou její vizitkou byla elegance v řeči, Anton jí naslouchal a chtěl víc.
— Pamatuješ si na paní Rimmu? — rozhodl se Antonín zavzpomínat.
— Ano, ano, — usmála se Tonina, — měla takovou paruku, — naznačila rukou po hlavě, a oba se rozesmáli.
— Anton Pavlovič?
— Čechov? — nechápala Tonina.
— Hamster.
— Pracovní činnost, — přikývla dívka. — Byl to oblíbenec kluků.
Procházeli se parkem, drželi se za ruce a mluvili o svých plánech do budoucna. Antonínovi se líbilo, jak Tonina mluvila o životě, snech a cílech, ale také o své lásce k literatuře. Ukázalo se, že Tonina nejen čte, ale má i vlastní knihy, které čte poměrně velké množství lidí na internetu.
Byla to úžasná dívka: světlá, něžná, cílevědomá. A Antonín chápal, že strach z druhého manželství ustupuje, vrací se jistota, že ne všechny ženy jsou stejné.
Jednou, když seděli u Toniny doma, rozhodli se podívat na staré fotoalbumy.
— Jak jsi byla roztomilá, — lichotil Antonín.
— A teď? — chtěla ho Tonina přistihnout.
— A teď jsi prostě krásná!
Tonina sklopila oči, jeho lichotky ji zahřály u srdce. Muž se jí líbil. Mezi nimi necítila žádný rozdíl, protože s Antonínem bylo nějak pohodlně a domácky. Nebylo potřeba předstírat, aby byla lepší, mohla být sama sebou.
— To snad není možné! — Antonín byl tak ohromený, že nemohl věřit vlastním očím. Před ním byla jeho fotografie z prvního září, když přešel do 11. třídy. Přesněji, téměř stejná, pořízená z jiného úhlu, ale nemohl si splést, že na fotce je on s neznámou holčičkou. Trochu vybledlá fotografie mu připomíná vzpomínky z dávné minulosti, když mu bylo 17 let. Třídní učitelka oznámila, že Antonín má tu čest vést prvňáčka. Jistě! Mezi pěti třídami maturantů vybrali jen jeho: premianta, nadějného studenta. Byl tam ještě Roma Hořák, jeho věčný rival, ale přesto vybrali jeho. Při pohledu na zapomenutou fotografii Anton jen těžko dokázal znovu nahlédnout do svých vzpomínek.
Den byl pěkný, teplý. Bílá nažehlená košile, černé kalhoty s nažehlenými puky, lesklé boty. Dovedli k němu nějakou dívku, samozřejmě si ji vůbec nepamatuje, byla malá, hubená a trochu vyděšená. Dívala se na něj směrem nahoru, zatímco on nedával pozor, když hledal svýma očima Marušku Novotnou. Sousedku ze třídy, která se Antonovi líbila, a na prvního září se rozhodl vzít byka za rohy. Smála se a odmítla, ale stálo za to to zkusit, což je důvod, proč si ten den poměrně dobře pamatuje.
A teď před ním je fotografie, kde na levém rameni sedí holčička v bílé halence se stejnými punčochami, černé sukni, lakovaných botách a na hlavě měla dva neuvěřitelné velké mašle.
— Kdo to je? — Antonín nemůže odtrhnout oči od snímku a pořád ještě nechápe, jak se tam dostal.
— To jsem já, — odpověděla Tonina, nechápajíc, co muže tak překvapilo.
Záhlédl se do tváře dítěte a pak se obrátil k dospělé ženě.
— A to jsem já, — upřel prst na sedmnáctiletého mladíka, přičemž jeho tvář se roztáhla do zvláštního úsměvu.
— Jak to? — nerozumí Tonina a přitáhla si album k sobě.
Pečlivě prozkoumala tvář mladíka, v jehož rysech poznává Antonína.
— To není možné! — teď už vykřikne ona, ohromeně hledí na muže. — Takže…
— To je osud, — pokrčuje rameny, stále ještě nevěří v to, co se děje.
A řízením osudu Antonín považoval to první září jako důležitý den ve svém životě. A přestože ho Maruška Novotná odmítla a osud ho pronásledoval po tolik let, teď pochopil, že ten den nesl na rameni svou budoucí manželku. A Tonina cinkala zvonkem, jehož zvuk se roznášel okolím.
Vzali se. Byla to prostá svatba, ale velmi šťastná. A jak se patří, nevěsta se rozplakala, a manžel ji objímal a cítil: tady je ta, která mu byla určena osudem. Podruhé v životě nesl novomanželku v náručí, jen s tím rozdílem, že teď se znali.
V současné době mají Tonina a Antonín dva syny, 14 a 13 let. Tonina zůstala v literatuře, darujíc čtenářům nové romantické světy, protože to, co ji potkalo, se jen tak nevymyslí.
