Při rozvodu manželka řekla: „Vem si všechno!“ — a za rok manžel litoval, že uvěřil Jitka se klidně …

Dobré zprávy

Na rozvodu žena řekla: Vezmi si všechno! a za rok muž litoval, že jí uvěřil

Jitka seděla u stolu s papíry rozloženými před sebou. Překvapivě v sobě necítila ani vztek, ani zlobu.

Takže ses opravdu rozhodla? František na svoji ženu pohlédl s neskrývanou podrážděností. A co teď? Jak to budeme dělit?

Jitka zvedla oči. Nebylo v nich zoufalství ani prosba, jen jasné odhodlání, které v ní dozrálo po probdělé noci plné myšlenek nad tím, kde se to vlastně ocitla.

Vem si všechno, řekla tiše, ale pevně.

Jak to myslíš všechno? František se zamračil.

Byt, chatu, auto, všechny spořicí účty. Všechno, mávla rukou kolem.

To nemyslíš vážně! v jeho hlase zazněla nevěřícnost, která se rychle změnila v pobavený úsměv. To je snad nějaký tvůj ženskej trik?

Ne, Franto. Ani trik, ani vtip. Třicet let jsem dávala stranou svoje touhy. Třicet let jsem prala, vařila, uklízela, čekala. Třicet let jsem poslouchala, že výlety jsou zbytečné rozhazování, že mé zájmy jsou hlouposti, mé sny směšné. Víš, kolikrát jsem chtěla jet k moři? Devatenáct. A víš, kolikrát jsme jeli? Třikrát. A pokaždé jsi brblal, jak je to drahé a k ničemu.

František si odfrkl.

Zase začínáš? Měli jsme střechu nad hlavou, jídlo na stole…

Ano, to jsme měli, přikývla Jitka. A teď máš i všechno ostatní. Upřímně gratuluju.

Advokát přihlížel scéně s očividným úžasem. Už si zvykl na hádky a slzy při rozvodech, ale tahle žena tiše odevzdávala vše, za co jiní bojují do poslední kapky.

Chápete dobře, co říkáte? zeptal se právník Jitky opatrně. Podle zákona máte nárok na polovinu společného majetku.

Chápu, usmála se Jitka tak, jako by ze sebe právě setřásla obrovský kámen. A navíc už vím: polovina prázdné existence je pořád jen malá prázdnota.

František jen těžko potlačoval spokojenost. Čekal vyjednávání, hádky a slzy, ale místo toho dostal dar z nebes.

Tak to je rozumný! plácl do stolu. Konečně jsi přišla k rozumu.

Neměň si rozum s osvobozením, zašeptala Jitka a podepsala všechny listiny.

Domů jeli jedním autem, ale připadali si, jako by seděli každý v jiném světě. František si pobrukoval starou pionýrskou písničku, auto poskakovalo po hrbolaté silnici, jeho pískání se ztrácelo i vyperlenou radostí.

Jitka skoro nevnímala okolí. Zírala zamyšleně zamlženým oknem, za kterým se míhaly břízy a smrky. Srdce se jí chvělo ne smutkem, ale očekáváním, téměř radostí. Najednou se jí v duši rozlila volnost, jakou nikdy dřív nepocítila jako by jí z ramen spadl balvan, který ji tlačil celá desetiletí.

Stačilo jedno okamžité rozhodnutí, jediný pohled na svět za sklem a celý život najednou dostal barvy, které už dávno vybledly.

Po třech týdnech Jitka stála v malém pokoji v Kladně.

Skromný podnájem: postel, stará šatní skříň, stůl a mrňavá televize. Na okenním parapetu dvě fialky, které si koupila sama. První drobnost do nového života.

To ses asi zbláznila, rozhořčeně jí do telefonu říkal syn Jaromír. Všechno jsi opustila a přestěhovala se sem, do toho zapadákova?

Neopustila, Jardo. Odevzdala jsem to to je rozdíl.

Táta mi říkal, že jsi mu všechno dala dobrovolně. Chce chatu prodat, prý nač by mu to vše bylo?

Jitka se na sebe zadívala v maličkém zrcadle na zdi. Nový účes nikdy by si na něj za Franty netroufla. Nevhodné pro tvůj věk, co tomu řeknou lidi, říkával vždy.

Klidně ať prodá, mávla rukou. Tvůj otec se s majetkem vždycky uměl poprat.

A co ty? Sama nemáš nic!

Mám to nejdůležitější, Jardo. Svojí vlastní budoucnost. A víš co je na tom krásné? Že i v devětapadesáti může člověk začít úplně odznova.

Jitka našla práci jako recepční v soukromém domově pro seniory. Nebyla lehká, ale každý den poznávala nové lidi a mohla si poprvé v životě určit, co bude ve svém volnu dělat.

František se doma koupal v euforii.

Dva týdny chodil po bytě jako majitel zámku. Nikdo ho nenapomínal, kde odložil ponožky, kdo neuklidil kuchyň. Všechno bylo jen jeho.

Ty máš ale kliku, Franto, pochvaloval mu kamarád Láďa u sklenky slivovice. Jinej by o půlku přišel! Ale ty? Byt, chata, auto všechno tvoje!

Jasně, lebedil si František. Jitka konečně pochopila, co by bezemě byla.

Jenže zhruba po měsíci začal pocit vítězství vystřídávat drobný neklid.

Vyžehlená košile přestala čekat v šatníku. Lednice zela prázdnotou, a oběd nebylo kde vzít. Práci si všimli, že chodí neupravený, mastné vlasy, pomačkané kalhoty.

Ty vypadáš nějak pod psa, Franto, zeptal se šéf u oběda.

Mám drobný změny doma, to je vše, žertoval František.

Jednou večer otevřel ledničku jen hořčice, tavený sýr, staré rohlíky a petka limonády. Žaludek kroutil, snídaně dávno minulostí.

Do háje, zabručel nespokojeně a zabouchl dveře, až se zamlžilo. Tohle takhle nejde

Objednal si pizzu. Nepřítomně přepočítával složenky, když ho zaskočily částky: nájem, elektřina, voda, mobil…

Tohle předtím vnímal jako šum v pozadí, něco, co se dělo samo. Asi je běžné, když někdo v rodině tichounce tahá život kupředu a člověk je vděčný, až když je pryč.

Zazvonil zvonek.

Dobrý večer, pět set třicet korun, oznámil mu kurýr.

Kolikže?! nadskočil František. Za dva plátky pici a minerálku?

Teď je to normální, pokrčil mladík rameny.

Zaplatil mlčky, potácel se zpět do kuchyně. Nebylo tam nic než ticho. Byt byl najednou obrovský, pustý, ozýval se v něm studený průvan a samota.

Mezitím Jitka stála na brehu Baltu, nastavovala tvář větru a slunci.

Všude kolem ni hlaholil klub vitálních důchodců z Prahy, kteří si zorganizovali zájezd na týden. První životní dovolená, na které nemusela poslouchat věčné řeči o zbytečných výdajích a úzkostlivé počítání každé koruny.

Jituško, pojď na fotku! volala na ni nová kamarádka Vlasta, veselá vdova, kterou poznala na kurzu akvarelu.

Jitka přiběhla s rozpuštěnými vlasy v pestrých šatech a nepoznávala, že i v jejím věku je možné smát se tak lehce.

A teď selfie! vytáhla Vlasta tyčku a přistrčila telefon.

Večer v hotelu Jitka prohlížela fotky v mobilu. Viděla na nich ženu se zářícíma očima, s úsměvem, jaký na sobě dlouho neviděla. Kdy se jí z tváře vytratila ta věčná starost? Kdy se narovnala v zádech a začala dýchat?

Asi bych měla dát něco na facebook, řekla si a pár fotek opravdu sdílela.

V Praze František zrovna zápasil s prasklou trubkou v kuchyni. Voda tekla po podlaze a instalatér suše poznamenal, že tohle už nikdo nespraví, bude se muset vyměnit celý rozvod.

Sakra! nadával František, utíral podlahu starým ručníkem. Kde mám číslo na toho hajzlíka instalatéra? Jitka vždycky věděla, kam zavolat…

Až teď mu došlo, že žena znala čísla a kontakty snad na všechny možné opraváře a řezníky, na kadeřnici i na babičku od domácích vajec. Domácí pohoda byla najednou pryč. Všechno se sesypalo jak domeček z karet.

Pitomá trubka! vztekle odhodil utěrku. Uvařit si musím, vyprat si musím, do práce taky sám…

Večer, když se všechno konečně uklidnilo, sedl k internetu. Po dlouhé době si prohlížel facebook a najednou ustrnul: na obrazovce se smála Jitka u moře, v jasných šatech, úsměv od ucha k uchu.

To snad není možný, zamumlal překvapeně. Jak mohla sama bez peněz odjet?

Pod fotkami stálo:

Jituško, vypadáš báječně!

Závidíme, že se umíš radovat!

Moře ti sluší!

Procházel dál: Jitka v knihovně na posezení, Jitka s paletou barev na lavičce v parku, Jitka s kyticí sedmikrásek…

Co to proboha… František odložil mobil a zadíval se na špinavou kuchyni. To přece… měla přece…

Nedokázal si ani pořádně říct, co očekával. Možná, že bude trpět bez něj nebo bez toho, co považoval za podstatné. Ale na fotkách byla jiná žena, mladší, svobodná.

Za pár dní na chatě přišla další jobovka pršelo přímo do střechy.

Láďo, pojď mi pomoct, zoufale telefonoval. Aspoň hřebíky mi přivez, sám to nezvládnu…

Promiň, Franto, mám teď tchyni v nemocnici. Zavolej Jitce, ta tě vždycky zachránila!

Ta… zarazil se. Ta odjela.

Kam?

Prostě odjela, zarazil hovorem. Nějak to zvládnu.

Jenže nezvládl. V lijáku mu noha uklouzla, sjel po střeše a padl na zahradu. V nemocnici mu mladý doktor konstatoval: podvrtnutý kotník. Klid aspoň týden.

Tři dny se František plazil po bytě, objednával drahé jídlo z dovozu, sám si uvařit nedokázal.

Čtvrtý den nevydržel a zavolal synovi.

Čau Jardo, co děláš?

Pracuju, tati, jsem na služebce v Brně.

Aha, jen jestli bys nemohl přijít, potřeboval bych pomoct

Sorry, tati, za tři dny přijedu.

Dobře, vyhrkl František. To zvládnu.

Chvíli váhal Jaromír: Nechceš zavolat mámě?

Ne! stihl ho přerušit. Já nepotřebuji…

Zavěsil a nechal telefon odklouznout na gauč. Ta směšná pýcha mu bránila přiznat, jak moc mu Jitka schází. Nikdy si nevšiml, co všechno doma dělal její tichý každodenní dotek.

Po pěti dnech už chodil bez berlí. Zamířil na chatu. Co uviděl, ho zarazilo skoro víc než bolest. Plíseň na stěnách, propadlé křeslo, ve vzduchu zatuchlý pach.

Bloudil zahradou jabloň, kterou Jitka pravidelně stříhala, byla zarostlá, cestičky úplně zmizely v trávě.

Cestou zpět se stavěl na dálnici u motorestu. Objednal si guláš a malinovku. První sousto ho rozplakalo nikdy nebude chutnat jako od Jitky.

Dobrý, pane? zastavila se u něj servírka.

Ano nedokázal dál mluvit. Jak vysvětlit, že touhle polévkou začíná život, který už není jeho?

Doma si dlouho prohlížel staré fotky. S Jitkou u Orloje, na Karlově mostě, snímek z výročí svatby…

Jaký jsem byl hlupák, zašeptal. Když s někým žiješ, zapomeneš, že bez něj bys byl prázdný.

Rozhodl se sebrat odvahu a napsal Jitce zprávu. Odpověď už byla naprosto jiná, než čekal.

Jitka se přestěhovala na jih do Třeboně. Noví přátelé, muzika, plný život a v šedesáti konečně její vlastní. A poprvé od mládí patřila její svoboda jen jí a nikomu jinému.

Rate article
Add a comment