Převlek

Dobré zprávy

Poslední zápis v mém deníku…

— Tak já jdu… Anežko.
— Jdi.
— Opravdu odcházím, Anežko, slyšíš mě?
— Jdi už, Honzo, jdi.

Až když se za Honzou zabouchly dveře, Anežka se rozplakala. Seděla ve starém křesle po babičce, s nohama pod sebou, a plakala. Ticho, jako když byla malá a bála se, že ji někdo uslyší. Plakala, dokud nezačala vzlykat jako dítě.

Jak žít dál? Bez Honzy? Bez člověka, se kterým strávila tolik let?

Vstala, aby připravila večeři, ale zarazila se. Proč? Honza už tu není. Není důvod. Zhroutila se zpátky do křesla a slzy znovu tekly proudem.

Ale pak si vzpomněla na děti. Za chvíli přijde dcera Tereza, studentka, hladová po přednáškách. Pak dorazí syn Ondra, který se zdrží na tréninku. Mají hlad, musí je nakrmit. Anežka se přinutila vstát, utřela slzy a šla do kuchyně.

Když vzpomínala na roky s Honzou, znovu se rozbrečela. Jak? Jak bez něj žít?

Večer děti jako obvykle vpadly do bytu, hlučné, strkající se a škádlící se. Ale brzy si všimly, že otec chybí.

— Mami, kde je táta? Na služební cestě? — zeptala se Tereza.
— Jo, kde vlastně je? — přidal se Ondra.

Anežka to nevydržela. Slzy se jí znovu vyhrnuly, spadla na židli a rozplakala se.

— Mami, co se stalo? Je v nemocnici? — znepokojila se Tereza.

— Ne… odešel… — vypravila ze sebe Anežka. — Navždy… k jiné ženě.

— Cože? — vykřikly děti společně. — Mami, to má být vtip?

Ale vtip to nebyl.

Ondrovi se třásl ret. I když byl sportovec, ve třinácti letech byl pořád ještě dítě. Bezmocně koukal střídavě na matku a sestru, připravený rozplakat se.

— Tak dobře, — Tereza si rozhodně přejela čelo. — Ondro, jdi se umýt a udělej úkoly. Mami, přestaň s tím brekem. Musíme vymyslet, co dál.

Tereza byla rázná, rychlá a rozhodná. Ondra, ani nemukaje, poslechl.

Později Tereza vešla bratrovi do pokoje.

— Brečíš?

Ondra zavrtěl hlavou, aniž by zvedl oči.

Tereza ho objala, prohrábla mu vlasy.

— Zvládneme to, Ondro. Slyšíš? My jsme rodina, on je tam sám. On je na tom hůř.

— Mám mu ho být líto? — vykřikl Ondra se slzami v očích.

— Lítost? To je nápad. Budeme šťastní, nejšťastnější. A on jednou pochopí, jakou chybu udělal.

Poté, co uklidnila bratra a matku, Tereza odešla do koupelny a tam konečně dala průchod slzám. Jak? Jak mohl jejich táta, ten nejlepší táta na světě, něco takového udělat? Nebyl žádný krasavec, obyčejný chlap s pivním břichem, které mu máma vypěstovala svými koláči. Smysl pro humor průměrný, jen máma se smála jeho vtípkům. Jezdil starým autem, které si sám opravoval. Pracoval jako vedoucí malého oddělení v továrně, plat skromný.

Ale v jejich rodině vždycky bylo všechno v pořádku. Tereza se chlubila kamarádkám, že její táta je jediný, kdo zůstal věrný manželce. A ukázalo se, že ne…

Slzy jí tekly po tváři, smývala je studenou vodou.

Život šel dál, poklidně, ale už bez otce. Slovo „táta“ z jejich slovníku zmizelo. Teď říkali „on“ nebo „otec“, a to čím dál míň.

Jednoho dne Tereza uslyšela za zády:

— Terko, Terko, počkej!

Otočila se. Za ní, udýchaný, běžel otec — trapný v těsném obleku s kravatou, která ho škrtila.

Tereza se otočila a přidala do kroku.

— Dceruško, zastav! — úpěnlivě volal.

— Co chceš? — odsekla chladně.

— Tady, peníze… vem si, — Honza jí podal hromádku bankovek. — Je tam dost. Přijď k nám, Terko. Jitka, ta je fajn, obchoduje s kožichy. Vybereme ti kožich. A mámě k narozeninám dáme taky, z norku! Jitka mi všechno dovolí. Brzo zase letíme do Řecka, nakupovat kožichy…

— Jdi… k čertu, — ukončila to Tereza.

— Proč k čertu, holčičko?

— Pro kožichy. Na jiné tři písmena nemám… výchova nedovoluje… tati.

Honza ztuhl, jako by ho polil ledovou vodou. Věděl, že peněz v rodině nebylo nazbyt. Žili skromně, a on… začal s Jitkou.

Všechno začalo s kolegou Standou. Ten ho pozval na návštěvu ke své kamarádce, a tam byla Jitka. Nejdřív se mu nelíbila — moc nápadná, vulgární, mohutná jako medvědice. Dívala se na něj, jako by ho chtěla spolknout. Honza chvíli poseděl a šel domů.

Ten večer poprvé Anežku podvedl, řekl jí, že se zdržel v práci. Srdce mu bušilo, hanba ho dusila. Anežka myslela, že je nemocný, ale on měl jen takový stud, že mu vyskočila teplota.

Pak Standa znovu přemluvil: „Na půl hodinky!“ A znovu Jitka.

— Co blbneš, Honzo? Ona vozí kožichy z Řecka, má dva stánky na tržnici! Anežce koupí kožich, co budeš chtít!

— Na co mi je? Mám Anežku.

— No tak! Nudí se jí samotné. Co ti ubude? Kožich z norku pro Anežku — chceš?

— Chci…

A šel. A pak znovu a znovu. Ta prokletá kožichová. Sám nevěděl, jak se ocitl s Jitkou v posteli. Brečel, když jel domů, bylo mu z toho zle a styděl se před Anežkou. Pak to zjistila… a neodpustila. Řekla, ať odejde.

Jitka byla nadšená.

Večer byla Tereza zachmuřená.

— Terko, přišel za tebou? — zeptal se Ondra, špitaje.

— A za tebou?

Bratr přikývl.

— Řekl jsem mu, ať na mě neleze. Nenávidím ho, zrádce.

Tere”No ať si ty kožichy strčí za klobouk,” zašeptala Tereza do tmy, zatímco za oknem dopadaly těžké kapky deště.

Rate article
Add a comment