Přesídlení duší.
S čím už nemohla Saša nic nadělat, bylo její přesvědčení, že do této holčičky vstoupila duše její matky. Obecně nevěřila na mystiku, ale tady bylo tolik náhod, že je bylo těžké ignorovat.
Holčička se narodila osm měsíců po smrti mámy – co když se duše tou dobou toulala, kde potřebovala, a pak se vrátila na tento hříšný svět? I když samotná skutečnost narození nic neznamenala, pokud by se nejednalo o to, že slavila narozeniny ve stejný den, kdy se narodila její matka, přesně čtyřicet šest let poté.
Náhody tím neskončily. Saša byla u holčičky najatá jako au-pair. Byla to její druhá práce – poprvé se starala o mladší sestru ze třídy, nyní tady. Saša nechtěla celý život pracovat jako au-pair, hlásila se totiž na psychologii, ale napoprvé ani napodruhé se tam nedostala a měla za to, že na potřetí to vyjde. Pracovat jako prodavačka nebo servírka se jí nechtělo, a hlídání bylo naopak radostí. Díky skvělému doporučení dostala Saša práci s podmínkou zkušební doby a zároveň matce holčičky, jménem Karolína, upřímně řekla, že se plánuje za rok vrátit ke studiu. Matka, o pár let starší než Saša sama, jí hned nabídla tykání.
– V pořádku, Anička už brzy půjde do speciální školky, – uklidnila ji Karolína. – Je velmi pokročilá, už by tam mohla být dávno, ale já pořád váhám, chodí každý den na speciální lekce. Má jisté zvláštnosti – zatím jsem ti o tom neřekla, doufám, že to nebude problém, protože některé au-pair děti se zdravotním postižením pochopí špatně nebo žádají vyšší plat, než si mohu dovolit.
Saša už si představovala něco děsivého, například rozštěp patra a čekání na operaci, nebo epilepsii.
– Anička má neurosenzorickou ztrátu sluchu, je to dědičná nemoc…
Saša se usmála a přerušila ji.
– Nemusíš mi to vysvětlovat, vím, o co jde, v naší rodině je to také přítomné.
– Proto jsem tě pozvala. Naše společná známá říkala, že i tvoje maminka touto poruchou trpěla, takže se nebudeš bát.
Saša se nebála, a ani v tom nebylo nic složitého – moderní přístroje umožňovaly téměř úplně obnovit sluch, bylo to daleko těžší pro mámu, s níž komunikovala znakovou řečí.
Poslední shodou okolností bylo, že holčička vypadala velmi podobně – tmavé oči, obočí s pozvednutými konci, jako by byla vždycky překvapená, kudrnaté neposedné vlasy. Saša dokonce navštívila otce a poprosila o staré maminčiny alba – ta holčička byla jako její máma v dětství! Když toto řekla otci, poplácal ji po zádech:
– Zlato, prostě ti maminka chybí. To jsou jen mystické výmysly. Potřebuješ vlastní děti!
Saša zrudla – ve skutečnosti se setkala na přípravném kurzu s Pavlem a už třikrát spolu byli na rande. Ale mluvit o dětech bylo brzy. Otec to zřejmě pochopil podle jejích růžových tváří.
– Zeptala ses, jestli v jeho rodině nebyla ztráta sluchu?
– No táto, prosím!
Rodiče je tím pronásledovali od dětství – a ji i jejího bratra Lukáše přesvědčovali, že by potenciální partnery měli nechat otestovat na recesivní gen, který vede ke ztrátě sluchu, protože oba byli nositeli tohoto genu.
– Cože táta…!? – zeptání nic nestojí.
Musela co nejrychleji utéct.
Ať už tomu říkala přesídlení duší, nebo byla holčička opravdu pokročilá a úžasná, Saša se k ní velmi přilnula a nechtěla ani pomyslet na to, že se budou muset rozloučit. Možná, že táta má pravdu a je čas mít vlastní děti? Ale byla tak mladá, snila o vysokoškolském vzdělání… Nějak se stalo, že o tom začala mluvit s Karolínou, která trávila celé dny v práci, aby zajistila dceři a sobě přijatelný život.
– Musíš jít studovat! – trvala na svém Karolína. – Musela jsem opustit školu kvůli těhotenství a teď nad určitou pozici už nemůžu povýšit, což je smutné – více zkušeností a znalostí mám, ale zaměstnají nějakého novopečeného absolventa, který umí akorát přemísťovat papíry.
– A otec dítěte? – opatrně se ptala Saša. Za čtyři měsíce, co tam pracovala, se otec holčičky neukázal ani jednou.
– On tu není, – odpověděla Karolína.
– Jak to není?
– Tak to je. Ani nevěděl, že má dceru. Poznali jsme se v jiném městě, přijela jsem za kamarádkou na týden, potkala ho v baru. Byla to láska na první pohled! Domluvili jsme se na dalším setkání – buď že přiletí ke mně, nebo já k němu. Ale nepodařilo se – rozešel se se mnou emailem – že promiň, nemůžeme být spolu, zasloužíš si něco lepšího, bla bla bla.
– To je drsný… A nevěděla jsi, že jsi těhotná?
– Nevěděla. Zjistila jsem to za týden. Rozhodla jsem se, že porodím, – usmála se Karolína. – Nikdy jsem nelitovala.
– Ano, Anička je úžasná. Tak moc mi připomíná moji maminku, – přiznala najednou Saša.
Karolína se rozesmála.
– Máte s Aničkou karmické propojení, už jsem to dávno zaznamenala.
– Řekla jsem to otci, ale vysmál se mi. Řekl, že bych měla mít vlastní děti.
– Absolvuj školu a pak přijdou děti, – připomenula Karolína. – Nechceš skončit jako já.
Na Nový rok se Saša s otcem chystala letět za bratrem do sousedního města – vedl oddělení v turistické agentuře a nemohl na dlouho odjet. Jednou byla u bratra na návštěvě a velmi se jí tam líbilo – měl nádherný byt v patnáctém patře s úchvatným výhledem. Dopředu koupila Aničce dárek – dlouho hledala medvídka podobného tomu, jakého měla její maminka, a našla. Holčička byla z medvídka nadšená a oznámila, že s ním bude spát.
Sedíc v pohodlné bratrově kuchyni, vedoucí pomalé rozhovory, dostala Saša od Karolíny zprávu s fotkou spící Aničky objímajícího plyšového medvídka. Saša se dokonce rozplakala a ukázala fotku Lukášovi, vyprávějíc celou tu historii o karmickém propojení a přesídlení duší.
– Sašo, vážně? Jaké přesídlení duší?
– Říkám ti, Anička se podobá na mou mámu více než na svou! Podívej se.
Našla v telefonu selfie, které si pořídily včera – ona, Anička a Karolína, a podala ho bratrovi. Nenápadně prohlížel fotografii, pak se cizí hlasem zeptal:
– Jak se jmenuje?
– Anička, říkala jsem to. No jo, ne jako naše máma.
– Ne, myslím tu dívku.
– Karolína. Proč?
Bratr polkl.
– A ta Anička… Je se sluchem všechno v pořádku?
– Díky, o čem jsem tady mluvila poslední půl hodiny? Řekla jsem, že má sluchadlo! Dokonce i v tom je podobnost! Otec Karolíny má totiž stejnou poruchu jako naše máma, tady není žádné přesídlení duší, ale geny, ale pomysli si…
Bratr vyskočil a začal se po místnosti pohybovat sem a tam.
– Kolik let jí je? Kdy se narodila?
– Proč se ptáš? – začala Saša, a pak se zachvěla hrůzou, přiložila ruce k ústům. Plaše, bojící se spiat svou domněnku, šeptla. – Karolína říká, že jí poslal rozchodový email a že o dítěti nevěděl. Byl jsi to ty, že?
Druhý den odletěli všichni tři zpět, zázrakem si sehnali poslední letenky. Otec utíral slzy při prohlížení fotek nově nalezené vnučky, Lukáš si kousal rty, úplně jako v dětství, znovu a znovu se ujišťoval u Saši o Karolíně a Aničce. Saša byla jediná klidná – věděla, že všechno bude v pořádku. A přesídlení duší nebylo možné zrušit…
