“Přestaň se vymlouvat, mám hlad! Copak druhy den rýmy je důvod ležet?”
Neschopnost manžela pochopit takové věci byl poslední kapkou v osudu mojí kamarádky. Známe se s Janou už od základky. Vždycky jsem ji považovala za silnou ženu, ale to, že tenhle manželství vydržela tři roky, mě dodnes udivuje.
Její muž Pavel byl z těch, kteří všechno vidí po svém. Bolí tě hlava nebo máš horečku? To je jedno, hlavně aby večeře byla včas. Pro Pavla byla role manželky spojením kuchařky, uklízečky, ošetřovatelky a psycholožky, ale sám tyto úkoly bral s naprostým nezájmem. Ani kapka soucitu.
I když Jana ležela v nemocnici s komplikacemi po chřipce, ani ji nenapadlo ji navštívit. A když se vrátila domů, hned začal: “Večeře se přece sama neuvaří.” Když mu řekla, že celou noc nespala, jen mávl rukou: “No nazdar, to je tragédie! Je unavená? Tak se neflákej a hop do práce, mám hlad!”
Jana vstala, ale ne do obchodu – šla na matriku. Potom sbalila věci a odjela k rodičům. Beze slov, bez hádek a výčitek. Prostě odešla.
A měla pravdu. Když se láska promění v opovržení, zůstávat dál znamená ničit sama sebe. Teď je Jana znovu silná, v jejím hlase slyším znovu odhodlání. A věřím, že ji čekají jen lepší časy.