Přerušila jsem kontakt s matkou, protože se postavila na stranu mého bývalého manžela a všechnu vinu za náš rozvod svalovala na mě.
Moje matka si stanovila priority dávno předtím, než jsem definitivně odešla od prvního manžela. Udělala z něj světce, zatímco mne neúnavně představovala jako viníka všech hádek a nedorozumění. Po rozvodu s ním dál udržovala kontakt a nenechala si ujít příležitost, aby mému současnému manželovi připomněla, jak dokonalý byl ten její první zeť.
Takové rozhovory samozřejmě jen kazily můj vztah jak s manželem, tak s matkou. V jednu chvíli jsem si řekla dost: pokud si máma toho mého ex tak váží, ať si s ním povídá. Já z téhle telenovely odcházím.
S Tomášem jsme se vzali hned po vysoké. Měli jsme bouřlivou romanci, všechno se točilo rychle a během pár měsíců jsme měli velkolepou svatbu. Máma byla z nadšení bez sebe, její zeť jí lezl přímo do nebe. Ze začátku to vypadalo roztomile, pak už jen protivně.
První půlrok byl idylický – péče, láska, něha. Pak se něco zlomilo. Můj manžel začal být agresivní, podrážděný a zlý. Pravidelné scény se staly naší každodenní rutinou. Párkrát jsem odjela k matce, doufajíc v podporu, ale místo toho přišlo jen kázání. Vždycky stála na jeho straně.
Když k nám přijela na návštěvu, hned od dveří spustila: špatně uklizeno, špatně uvařeno, špatně vyžehleno. A marně jsem vysvětlovala, že jsem unavená z práce nebo že se necítím dobře. „Žena má být strážkyní rodinného krbu! Když se ti to nelíbí, ať si to muž řekne! Tobě se takový parádník jen tak nepoštěstí, a ty… k ničemu se nemáš a ještě jseš těžká povaha!“ opakovala jako mantru.
Zkusila jsem jí připomenout, že byla dvakrát vdaná a dvakrát se rozvedla, ale v odpovědi jsem sklidila jen další urážky. S Tomášem jsme vydrželi něco málo přes dva roky. Tečku za tím udělal ve chvíli, kdy mě poprvé udeřil. Mlčky jsem sbalila věci a odešla. Ráno jsem podala žádost o rozvod.
Máma zuřila. Prohlašovala, že pokud muž zvedne ruku, znamená to, že jsem ho k tomu dohnala. Pak za mnou Tomáš chodil – prosil o odpuštění, vyhrožoval sebevraždou. Máma na mě tlačila, jak jen mohla. Ale já zůstala neoblomná. Po pár měsících jsem se odstěhovala – už jsem nesnesla poslouchat, jaká jsem nemožná ženská, když nedokážu udržet „takového muže“. Trvalo mi rok, než jsem se z toho vzpamatovala.
A pak se v mém životě objevil Honza. Laskavý, starostlivý, chápající. Dlouho jsme spolu chodili a po půldruhém roce jsme se vzali. Před matkou jsem svůj vztah tajila, protože jsem dobře věděla, jak zareaguje. A přesně jak jsem čekala, při prvním setkání začala srovnávat Honzu s Tomášem – a samozřejmě ne v jeho prospěch.
Nestyděla se ani v den svých padesátin. Pozvala mého bývalého manžela a celý večer mu lichotila, vychvalovala ho a ponižovala Honzu. Nevydrželi jsme to a odešli. Pak mi matka začala volat a s ještě větším zápalem mi cpala do hlavy, jak jsem si vzala nemehlo, který mi není rovnocenný. Když jsem ji prosila, ať přestane, reakce byla jediná – další a další nadávky.
V jednu chvíli mi došlo – moje matka ničí mě jako osobnost, ničí moji rodinu i moji psychiku. Začala jsem mít strach o budoucnost. O manžela, kterého miluji. O možné děti, které by taky ponižovala. Nechci, aby někdo mým dětem říkal, že jsou „jiné“ – tak, jak to říkali mně.
A tak jsem se rozhodla: s matkou už mluvit nebudu. Chci žít svůj život. Nechci, aby můj manželství dopadlo jako to první – jen kvůli jejímu jedu. Pokud jí ten můj bývalý tolik znamená, ať si s ním povídá. Já chci být s někým, kdo mě skutečně miluje a váží si mě.
A víte co… poprvé po letech jsem se cítila svobodná.