Bára a Jakub seděli v čele stolu, zářili štěstím. Jejich svatba byla v plném proudu: hosté tančili, přípitky tekly proudem. Po oslavě novomanželé vyrazili na krátkou svatební cestu – dárek od Bářiných rodičů. Bydlení už měli: útulný byt po Bářině babičce. Sice malý, ale jejich, v pěkné čtvrti, s rekonstrukcí – pro dva jako dělaný. Když se vrátili z výletu a vystoupali s kufry k dveřím, Jakub vložil klíč do zámku a ztuhl – dveře byly zamčeny zevnitř. Někdo byl v jejich bytě! Udiveně pohlédl na Báru, zmáčkl zvonek, a když se dveře otevřely, oba zůstali stát v šoku.
Na prahu stál Vladimír, Jakubův otec. „Táto?“ vyhrkl Jakub. „Co tady děláš?“ Bára, ještě ne zcela při smyslech, si všimla, že Vladimír vypadal unaveně, s pohledem bez jiskry. „Pohádali jsme se s Janou,“ povzdechl si. „Můžu u vás přespat?“ Bára se zarazila, ale přikývla: „Samozřejmě, Vladimíre, pojďte dál.“ V bytě voněly špagety s mletým – Jakubův otec stihl uvařit večeři z toho, co našel v mrazáku. „Věděl jsem, že se dnes vrátíte,“ dodal rozpačitě.
Bára a Jakub se vzali po roce chození. Svatba byla hlučná a Bára už znala celou manželovu rodinu: Vladimír, jeho otec; Jana, macecha, která přišla do rodiny, když bylo Jakubovi sedm; dvě tety, sestry otce, Marie a Kateřina; a dvě Jakubovy nevlastní sestry, Lucie a Alena. Obě těhotné sestry na svatbě bručely, záviděly hostům veselí, když samy musely sedět a pít džus. Bára se snažila být zdvořilá, ale cítila napětí – Jana a její dcery vždy stály trochu stranou, jako by Jakub pro ně byl cizí.
Při večeři Vladimír vysvětlil, co se stalo. Lucie, starší dcera Jany, porodila před termínem. Dítě je zdravé, ale její muž ji podvedl, a tak se vrátila k matce. Jana po Vladimírovi chtěla peníze na kočárek a postýlku, vyčítala mu, že je povinen vnouče živit. „Já nejsem dědeček,“ řekl hořce Vladimír. „A ještě mě vyhnala. Zatímco jsem spal, vzala mi kartu.“ Bára poslouchala a cítila, jak v ní narůstá rozhořčení. Jana byla vždycky panovačná, ale tohle už překračovalo všechny meze.
Jakub se zamračil: „Tati, zablokoval sis kartu?“ Vladimír zavrtěl hlavou: „Nenapadlo mě… Už předtím si brala.“ Bára si vyměnila pohled s manželem. Věděli, že Jana pronajímá svůj byt, ale bydlí v domě Vladimíra, který z části patří Jakubovi – dědictví po jeho zesnulé matce. „Jana chce i tvůj podíl,“ pokračoval otec. „Žádala, abys se ho vzdal.“ Bára vydechla: „Jak to? To je přece tvoje, Jakube!“
Druhý den Jana Jakubovi zavolala. „Jsi dospělý muž,“ začala. „Odstěhoval ses k ženě, tak si něco pořiďte. Svoji část nech otci, tobě je k ničemu.“ Jakub odpověděl chladně: „To je dědictví po mámě. Nic nedám.“ Jana začala hrozit: „Pokud Lucince nepomůžeš a nevzdáš se podílu, rozvedu se s Vladimírem!“ Jakub se jen pousmál: „To by bylo to nejlepší, co můžeš udělat.“
Otočil se k otci a zeptal se přímo: „Tati, jsi s ní šťastný?“ Vladimír váhal, ale pak přiznal: „Využívá mě. Už toho mám dost.“ Jakub navrhl plán: přepsat dům na něj. „Pokud Jana zůstane, znamená to, že jí jde o tebe. Pokud odejde – je to její volba.“ Vladimír souhlasil a druhý den podepsali darovací smlouvu. Bára manžela podporovala, i když měla obavy: „Co když vyvolá peklo?“ Jakub pokrčil rameny: „Ať to zkusí.“
Když se to Jana dozvěděla, vtrhla do bytu, kde Vladimír stále pobýval. „Jak jsi mohl?!“ ječela. „Oni tě obešli!“ Vladimír odpověděl klidně: „Ty jsi chtěla dům. Teď je Jakubův. Tebe mám z čeho živit?“ Jana pochopila, že ztratila kontrolu, sbalila si věci a odešla s poslední slovy: „Ještě toho budete litovat!“ Ale nikdo nelitoval. Rozvod proběhl rychle – dělit se nebylo o co.
Dům zůstal Jakubovi a Vladimír bydlel dál se synem a snachou. Bára trvala na svém: „Tohle je tvůj domov, Vladimíre. Jsme rodina.“ Později, když se jim narodily děti, vzali hypotéku a přestěhovali se do většího, starý dům nechali otci. Jana se snažila vrátit, ale Vladimír byl neoblomný. „Konečně jsem volný,“ řekl jednou u večeře a Bára se usmála. Jejich rodina byla pevnější než dřív, zatímco Jana zůstala jen se svými prázdnými ambicemi.