Překvapení! zaznělo od příbuzenstva, když nepozvaní dorazili na mou oslavu narozenin. Vzájemně, odpověděla jsem klidně. Překvapení si platí ten, kdo je přichystá.
Jitka si narovnala ramínko smaragdových šatů před zrcadlem, přehlédla kritickým pohledem svůj odraz a spokojeně se usmála. Čtyřicet. Někoho tohle číslo může děsit, pro Jitku znamená svobodu, finanční nezávislost a konečně schopnost říkat jednoznačné ne.
Jitko, taxi už je tady, zavolal z předsíně Petr, když ji s obdivem pozoroval. Dneska ti to fakt sekne. Opravdu nikoho nezveme?
Petře, už jsme to řešili, vzala si psaníčko Jitka. Žádní hosté, žádné vaření, žádné nakrájej salát a kde mám papuče. Jen ty, já, luxusní restaurace a naprostý klid. Chci si dát steak bez rad tvé matky, jak správně žvýkat.
Petr se ušklíbl. Dobře věděl, že vztah Jitky s Ludmilou Marešovou připomíná studenou válku: chvíli ledové mlčení, pak koncentrace nevyžádaných rad a připomínek.
Platí. Dnes je to tvůj den tvoje pravidla, souhlasil.
Restauraci Zlatý páv Jitka zvolila záměrně: noblesní podnik se štukovými stropy, sametovými závěsy a cenami v korunách, které běžnému smrtelníkovi rozechvívají oči. Perfektní místo, kde se může jeden večer cítit opravdu jako královna.
Přišli a čekali své intimní místečko u okna. Avšak usměvavý číšník je zavedl hluboko dovnitř nikoli k oknu.
Váš stůl je připraven, zašvitořil a ukázal doprostřed sálu.
Jitka zůstala stát: místo tichého koutku pro dva uprostřed sálu rozprostřený dlouhý stůl pro dvanáct osob. Ani nebyl prázdný.
Na čele seděla Ludmila Marešová v třpytivé tunice, jako svržená carevna. Vedle uctivě spořádával klobásky strýc Standa vzdálený příbuzný, kterého Jitka vídá jednou za pět let. O kus dál švagrová Květka utírala nejmladšímu synovi pusu, zatímco starší sedmiletý raubíř rýpal vidličkou potah na starožitné židli.
Překvapeníí! zvolala Ludmila, když zahlédla strnulé manžele. Její hlas nesplést roky praxe v matrice byly znát.
Celá restaurace se otočila. Petr zbledl, Jitka se ani nepohnula, ale v očích jí zableskl ten zamrzlý plamínek, který předznamenává morální popravu.
Mami? špitl Petr. Co tady děláte?
No co myslíš? rozletěla se Ludmila rukama a málem postrčila sklenku. Jitunka má kulatiny! Nechali bychom ji tady samotnou? Vždyť jsme rodina! Tak pojďte, už jsme začali mezitím, co jsme čekali.
Jitka došla ke stolu. Stůl se prohýbal pod kaprem, masovými delikatesami, drahým koňakem a ústřicemi, na které sice Standa hleděl podezíravě, ale pojídal je s chutí bagra.
Paní Marešová, zaznělo od Jitky vyrovnaně, rezervovali jsme si stůl pro dva.
Neblbni! zamávala Květka se sklenkou vína. Mamka zavolala do restaurace, že bude víc hostů. Pravda, chvíli protestovali, ale nakonec nám připravili skvělý stůl! Jitko, proč máš tak odhalená záda? Ve čtyřiceti bys měla být decentnější, kůže už není jako broskev.
Květo, máš na bradě tatarku, ledově upozornila Jitka. A malý ti za chvíli převrhne omáčku na koberec z 19. století.
Cinknutí střepů její slova potvrdilo. Sedmiletý syn švagrové převrhl na stůl vázu s květinami.
To nic! Střepy přinášejí štěstí! přehlušila lomoz Ludmila Marešová. Číšníku, přineste krabí salát a hlavní chod!
Jitka si sedla a Petr si připadal, jako by se zmenšil do velikosti atomu. Znal pohled své ženy ostří ostrostřelce korigujícího vítr.
Takže jste mi chtěli udělat překvapení, zcela klidně rozvinula Jitka ubrousek.
Jistě! Ludmila se sápala po dalším kusu kapra. Vždyť ty bys na všem šetřila, všechno děláš sama. Tohle je oslava! Sešlost rodiny! Strýc Standa přijel speciálně z Moravy, vzal si volno v práci.
Dělám s bednama, záda mě bolípotřebuji relax, hlesl Standa. A ten váš koňak, Jitko, to je jiná liga než tvoje patoky na Silvestra.
S narůstající drzostí hostů se rozjel i verbální útok. Květka zvedala téma, že by už Jitka měla mít děti biologické hodiny neklepou, ale kukají a kariéra je stejně pro chlapy, ženy by měly vařit. Ludmila souhlasila a objednávala ty nejdražší položky.
Já si dám humra, rozhodla tchýně. Nikdy jsem ho neměla. A Květušce taky. Děti si dají nejdražší dezert!
Mami, to je fakt drahé, pípl Petr.
Mlč! utla ho Ludmila. Jitka má kulatiny, tak otevři peněženku!
K vrcholu to dospělo během hodiny. Ludmila, poněkud ovíněná, povstala a cinkla vidličkou o skleničku.
Jitunko, začala jedovatě, čtyřicet. Ženský věk není dlouhý. Přeji ti, abys už nemyslela jen na sebe. Podívej na Květu tři děti, manžel sice pije, ale domácnost drží. A ty? Kancelář, fitko. Já říkám sebestředná jsi, Jitko. Ale velkoryse tě máme rádi. Na rodinu!
Na rodinu! zařval Standa.
Květka se zahihňala. Petr zatínal pěsti, ale Jitka mu položila ruku na dlaň. Tiše povstala a restaurace ztichla. Její úsměv donutil číšníka couvnout o krok.
Děkuji, paní Marešová, pronesla Jitka zřetelně. Otevřela jste mi oči. Byla jsem opravdu sebestředná. Myslela jsem, že narozeniny jsou MOJE oslava. Ale díky vám vím, že rodina je to hlavní.
Tchýně spokojeně přikývla.
A když už jsme u štědrosti a překvapení Jitka se odmlčela. Číšníku!
Mladík přispěchal.
Prosím účet.
Už? Dezert jsme ještě neměli! divila se Květka.
Klidně si dejte, milí, klidně si dejte, usmála se Jitka.
Číšník přinesl složku s účtem. Částka byla astronomická koupila by za to ojetou Škodu. Příbuzenstvo za dvě hodiny spotřebovalo rozpočet menšího obce.
No teda! vydechla Ludmila. Petře, kartu sem!
Jitka zaklapla složku a vrátila ji.
Pane, máme s manželem oddělené finance. Prosím naúčtovat zvlášť: dva Caesar saláty, dvě rib eye a minerálku. To je naše objednávka.
Sál ztichl. Bylo slyšet, jak u aspiku bzučí moucha.
To myslíš vážně? Ludmile zrudla tvář.
Naprostá vážnost, Jitka přiložila kartu. Pípnuto, zaplaceno.
Nemůžeš to udělat! zajíkla se Květka. Vždyť máš narozeniny! Pozvala jsi nás!
Já? Jitka povytáhla obočí. Nepozvala. Vy jste přišli s tím: Překvapení!
Narovnala si šaty a pohlédla na tchýni svrchu.
Vtrhli jste mi do oslavy bez pozvání, objednali jídla, která jsem nevybrala, uráželi jste mě na můj svátek. Takže, milí moji překvapení jsou hezká věc. Ale pamatujte na pravidlo: překvapení platí ten, kdo je připraví.
Petře! vykřikla Ludmila, chytla se za srdce. Tvoje žena se zbláznila! Dělej něco! Mám tlak!
Petr se klidně zvedl, rozhlédl po místnosti. Zarazil se pohledem na matku, pak na Standu, který kradmo schovával pod stůl nedopitou lahev koňaku, a nakonec na sestru s dětmi zapatlanými od omáčky a drobků.
Mami, řekl v klidu. Jitka má pravdu. Chtěli jste uspořádat oslavu oslavujte. My jdeme. Ještě máme plány.
Odejíti vyšel s Jitkou za ruku.
Vy vděčné bestie! ječela Ludmila, zapomněla na tlak i infarkt. Prokleju vás! Aby vám nikdy nedošly peníze! Květo, volej policii!
Policii není třeba, vložil se do toho přicházející vedoucí restaurace v saku a s drátkem v uchu, za ním dva podsadití bodyguardi. Ale účet zaplatíte. Celý. Okamžitě.
Jitka s Petrem kráčeli ke dveřím za hlasitého křiku a nadávek.
Já tolik peněz nemám! pištěla Květka. Ať platí Standa, nejvíc toho snědl!
Já?! rozhořčil se Standa, rudl. Jsem si vzal jen salát! Všechno objedala babka tvoje!
Jaká babka?! soptila Ludmila, ztrácela slova.
Na večerním chladném vzduchu se Jitka konečně zhluboka nadechla.
Jsi v pohodě? objal ji Petr.
Víš, dneska jsem dostala nejlepší dárek k narozeninám. Jakoby mi někdo sundal ze zad batoh s cihlami, co jsem nosila deset let.
Nepustí nám tohle, uchechtl se Petr.
Upřímně doufám, že ne, pousmála se Jitka. Teď ví, že překvapení se mohou i vrátit.
Epilog (o týden později)
Telefon Ludmily už dávno visí v blokaci, ale zprávy se šíří skrz známé rychle. Odplata příbuzné dostihla rychle a tvrdě: samozřejmě neměli tolik hotovosti. Scéna v restauraci trvala plné dvě hodiny.
Šéf podniku byl zásadový. Standa musel nechat v zástavě své zlaté hodinky rodinnou památku a sepsat áčko. Květka volala manželovi, ten přispěchal naštvaný jako čert a na parkovišti rozpoutal peklo, když zjistil sumu. Uchovával si peníze na zimní gumy a opravu převodovky, teď čekala Květu dlouhá dieta.
A Ludmila? Pokusila se hrát infarkt, ale rychlá diagnostikovala jen akutní opilost a přejedení. Musela sáhnout do rezerv na novou kožich.
To však nebylo to skutečně sladké. Nejlepší byla ta radost, když se příbuzní pohádali mezi sebou. Květka vinit matku, Ludmila Standu za pití, Standa chtěl zpátky hodinky. Koalice proti Jitce se rozpadla sama od sebe.
Jitka sedí v kuchyni, popíjí kávu, čte knihu. V bytě je ticho. Telefon mlčí. Nikdo nechce peníze, nikdo neradí, jak žít.
Spravedlnost je pokrm, co chutná studený. A nejlíp, když je na něm sólo účet.