Představte si dávné časy, kdy v základní škole v Plzni byla mezi žáky pověstná jedna dívka Mirka Novotná. Během několika dnů se okolo ní začalo motat nebývalé množství spolužáků a dokonce i žáků z vyšších tříd. Říkalo se o ní, že má dar předvídavosti a že umí každému dobře poradit v nesnázích. Chodívali za ní před šatnou, v družině nebo ji zastavovali na chodbě, nosili jí čokoládu, ručně psané taháky nebo třeba linecké cukroví ale Mirka většinu těchto darů odmítala.
Mně se líbí Tomáš ze sedmičky. Myslíš, že bychom spolu mohli jednou bydlet a mít děti? ptala se zasněně její spolužačka Šárka.
Mirka si usrkla horkého čaje z hrnečku, ukousla kousek rohlíku a se zvláštní vážností odpověděla: No, nedoporučuji ti to. Tomáš sice vypadá na první pohled jako správňák, ale po hodinách si v nose vyhrabuje šušně a do toho je rád jí. Hlady s ním nebudeš, to je pravda, ale to je tak vše. Jen si s ním prokousáš celý život.
Šárka se otřásla: Fuj, to je nechutné! A co Karel? Ten má vždycky jedničky, prý se učí na kytaru.
Karel zase nemá rád zvířata. Jednou přivázal kocoura k plechovce a tahal ho po dvoře. Bude z něj tvrdý člověk a časem začne i chlastat, řekla Mirka zamyšleně.
Jak jsi na to přišla? vyzvídala Šárka.
Už jsi někdy viděla abstinenta, co hraje na kytaru? A nech toho chlapce na pokoji, raději oprav matiku a přestaň si kousat nehty, nebo chytneš nějaké červy.
V tu chvíli do jídelny přiběhl Pavel z páté třídy, odstrčil Šárku a posadil se vedle Mirky: Nikdo se se mnou nebaví, všichni mi říkají, že jsem tlustý.
Mirka se krátce zamyslela: Ve středu se otevírá zápis do oddílu juda. Přihlas se u tělocvikáře. Nezhubneš hned, ale už tě nebudou urážet. A taky neházej holky po lavici, možná je mezi nimi tvoje budoucí žena.
Mirka odnesla tác k umyvadlu. U toho ji zastihla učitelka zeměpisu, paní Růžena Dvořáková.
Mirko, myslíš, že si mám letos udělat řidičák, nebo raději příští rok? zeptala se opatrně.
Paní Dvořáková, na autoškolu potřebujete auto a vy máte jen tatínkovu škodovku, to není to samé.
Ano to asi rozumím váhavě přitakala učitelka.
Mirka obrátila oči v sloup: Prodejte škodovku a za peníze si kupte kolo a kraťasy, za dva měsíce vás stejně budou vozit do práce jinak. Nebo si raději pořiďte hypotéku úroky jsou teď hodně nízko, a bydlet po třicítce dál u rodičů už není zrovna vkusné. Říkám to jako někdo, kdo tomu rozumí.
Všichni jen koukali, zatímco Mirka zamířila do učebny na pracovní činnosti.
Během čtyřiceti minut, kdy ostatní děvčata teprve zkoumala střihy a seznamovala se s nití, Mirka už stačila zašít dvoje kalhoty, zúžit sukni a uháčkovat pár ponožek, které ihned darovala paní učitelce s poznámkou, že těhotné ženy musí mít nohy v teple. Paní učitelka se po hodině spěšně vydala do lékárny pro těhotenský test. Následující den přinesla do třídy velký čokoládový dort a Mirce poděkovala.
I doma byla Mirka jiná. Matce vyčinila kvůli koupenému mletému masu, vleže na gauči sama zadělala těsto a uvařila domácí knedlíky. Večer místo televize četla Tři mušketýry a co chvíli si polohlasně s někým povídala. Otec ji pozoroval od svého počítače a dostal vynadáno, že se hrbí a zbytečně sedí na internetu. Prý by měl raději jít vyklepat koberec.
Brzy se povídalo po celé škole leccos podivného a učitelé volali psychologa. Sezení proběhlo v ředitelně a sešel se tam celý pedagogický sbor.
Mirko, neubližuje ti někdo ve škole? začal vousatý psycholog.
Ubližuje mi spíš to, že na školu bylo přiděleno několik milionů korun, ale do tělocvičny jsme dostali jen starého koně a dva metry lana, řekla klidně Mirka.
Všichni pohlédli na pana ředitele, který nenápadně zmizel z okna.
Nemáš kamarády? ptal se dál psycholog.
Přátelství je jen pojem, pokrčila rameny Mirka a pohrávala si s copánkem. Dneska spolu hrajete na schovávanou, zítra vám kamarádka myje nádobí, zatímco vy řešíte daňové odpočty.
Jaké daně, jaké nádobí? Kdo ti to povídá?
Moje kamarádka.
Tak ji pozvi mezi nás.
Ale ona tu je, řekla Mirka naprosto vážně.
Nevidíme ji. Jak se jmenuje?
Jarmila Pavlů.
A kolik jí je?
Sedmdesát.
Co ti říká?
Ať si čistím zuby od dásní, že ten pes na dvoře není zlý, jen se bojí a je hladový, že příbuzné nesmíme zanedbávat. A taky, že jste už pět let špatně počítali daň z nemovitosti měli byste zajít na úřad a nechat to přepočítat podle tržní hodnoty, ne podle katastru.
Psycholog si vše sepsal a podtrhl dvakrát.
Nakonec se spojili s rodiči přes rozhlas v jídelně.
Počkejte! ozvalo se z telefonu otcovo rozčílené volání. Vždyť tak se jmenovala moje máma! A umřela před deseti lety.
Ve třídě se rozhostilo ticho přerušované šepoty a modlitbami.
No právě, deset let a nikdo ji nenavštívil na hřbitově. Všechno zarostlo trávou, plot je nakřivo, zabručela Mirka uraženě.
No, já chtěl… ale nějak nikdy nebyl čas, zněl provinile otcův hlas ze sluchátka.
Sezení skončilo.
Druhý den šla celá rodina na Ústřední hřbitov v Plzni. Mirka nikdy babičku Jarmilu nepoznala, znala ji jen z drobných otcových vzpomínek. Trvalo jim dlouho, než mezi mramorovými hroby babiččinu našli. Dívka přinesla žluté tulipány, otec narovnal plotek, máma vytrhala trávu.
Tati, babička říká, že jsi dobrý člověk, jen ses moc ponořil do práce a internetu a na nic jiného ti nezbyl čas ani na mě, řekla Mirka tiše.
Otec se zrudnul studem a kývl na znamení, že rozumí.
Řekni, že se polepšíme, snažil se usmířit a pohladil Mirku po vlasech, pak obrázek babičky na náhrobku.
Teď už má klid a nebude za mnou chodit, ale já ji budu moc postrádat, protože byla laskavá, veselá a měla pro všechno pochopení.
Otec jí dal za pravdu: Babička byla opravdu výjimečná, měla velký dar pro lidi. Co ti ještě vzkazuje?
Prý ta tvoje okurková dieta je nesmysl. Pokud chceš shodit, jdi do posilovny. A měnový účet sis otevírat neměl, měl sis to líp promyslet před podpisem smlouvy. Jo, a prý ten levný beton, co jsi objednával na základy pod chatuOtec vyprskl smíchy i slzami. To je celá máma…, zašeptal a popotáhl. Magický okamžik stál mezi nimi jako neviditelný most něco letitého a pevného, co spojilo tři generace v jediný obraz něhy i smíření.
Cestou zpátky Mirka vesele ťapala před rodiči a chvíli si pískala. Poprvé za dlouhý čas žádné hlasy nešeptaly, žádné rady neštěbetaly v hlavě. Cítila přítomnost pokojného mlčení a také tiché vědomí, že opravdu pomohla nejen ostatním, ale i sobě.
Když minuli zmrzlinářský stánek, táta nečekaně zastavil. Mirko, co by sis přála nejvíc na světě? zeptal se.
Dívka se usmála, zlehka se otočila a se stříbrným zábleskem v očích odpověděla: Aby lidé uměli naslouchat sobě, jeden druhému, i tomu, co je mezi nebem a zemí. A abych, až vyrostu, nemusela mít vždycky radu pro každého. Třeba jen obejmout, a to bude stačit.
Táta ani máma nenašli slov, jen ji tiše objali. Nad Plzní právě zapadalo slunce, na obzoru svítilo zlatočervené nebe a Mirka v tom světle chvíli vypadala přesně jako někdo, kdo ví, že všechno na světě má svůj čas i odpověď.
A pak se rozběhla vstříc novému dni, ke kterému už nebyla potřeba žádná předpověď stačilo jen žít.
