Před svatbou mě nosil na rukou, a poté – jako by mě přestal milovat.
Když jsem poprvé potkala Jakuba, měla jsem pocit, že jsem vyhrála jackpot. Byl přesně ten muž, o kterém se píše v romantických knihách – pozorný, něžný, starostlivý. Nejenže se o mě zajímal, žil pro mě. Každý den několikrát volal: „Jak se cítíš?“, „Oblékla sis teplé věci?“, „Jedla jsi dnes?“ Když se venku zatáhlo a začalo pršet, už stál před mojí prací s deštníkem. Každé ráno na mém stole ležela kytice – tulipány, růže, kopretiny. Kolegyně mi záviděly a já si svého štěstí ani nevěřila.
Obklopoval mě teplem jako dekou. Procházeli jsme se v noci, drželi se za ruce, povídali si o ničem jako děti. Pak přišel s prstenem na kolenou v kavárně, kde jsme měli první rande. Dokonce jel se mnou za mými rodiči do Ostravy – tak moc to myslel vážně. Cítila jsem se jako ve snu, jako bych nežila, ale sledovala film, v němž jsem byla hlavní hrdinkou.
Pohádka skončila hned po obřadu.
Nejprve to byly drobnosti. Ranní zprávy zmizely, telefonáty „Jak se máš, miláčku?“ ustaly. Kytky jako by nikdy nebyly. Polibky zprvu vášnivé, teď jen naoko, jako by to byla povinnost, ne láska. Dříve mě nedokázal přestat pozorovat, teď se na mě ani nepodíval.
A doma? Uzavřel se do sebe. Kdysi všechno opravil sám, nabízel pomoc – teď jen pokrčí rameny: „Když chceš, zavolej řemeslníka.“ Nebo: „Chtěla jsi to – zařiď si to sama.“ Nemyje nádobí, neuklízí, zatlouct hřebík je náročná operace. Přitom před svatbou se chlubil, že by rukama postavil dům.
Nechápu, co se stalo. Jsem pořád stejná – štíhlá, upravená, krásná. Muži na ulici se po mě otáčejí dodnes. Ale on? Jako by o mě ztratil zájem. Jako bych pro něj byla jen obyčejná, všední… zbytečná.
Maminka říká: „Všichni jsou takoví. Matrika není o romantice. Hlavně že pracuje, nosí peníze domů. Nepije, nechodí za jinými. Važ si, co máš.“ Ale já to tak nechci. Nechci žít s mužem, který jen existuje vedle mě. Chci cítit, že mě miluje. Ne jen být pohodlně zasunutá do jeho života.
Včera večer jsem se mu dívala do očí. Nevšiml si. Seděl s telefonem, něco prohlížel, usmíval se na displej. A v tom okamžiku se mi všechno v hlavě převrátilo: co když má jinou? Možná v tom je ta odpověď – v jeho chladu, v jeho lhostejnosti, v tom, že je najednou tak vzdálený. Copak mě zradil?
Nechci tomu věřit. Ale co když mám pravdu?
Jak s ním promluvit? Jak z něj dostat pravdu? Pořád ho miluju. Navzdory všemu. Nedám ho jiné ženě. Ale odpustit nevěru? To asi nedokážu. Holky, zažila to některá z vás? Jak postupovat, když je váš manžel před svatbou a po ní úplně jiný člověk? Jak se zbavit toho pocitu, že jste jen nábytek v jeho životě? Nevím, co dělat… ale už to v sobě nedokážu dusit.