Můj deník:
Před svatbou mě nosil na rukou, po ní jako by mi lásku odepřel.
Když jsem poprvé potkala Jakuba, měla jsem pocit, že jsem vyhrála jackpot. Byl přesně ten muž, o jakém se píše v romantických knihách – pozorný, něžný, starostlivý. Nejenže se o mě zajímal, žil pro mě. Denně mi volal: „Jak se cítíš?“, „Oblékla sis něco teplého?“, „Dala sis dnes oběd?“ Když se venku zatáhlo a začalo pršet, už stál před mou prací s deštníkem. Každé ráno čekala na mém stole kytice – tulipány, růže, kopretiny. Kolegyně mi záviděly a já si svého štěstí ani nedokázala vážit.
Obklopoval mě láskou. Chodili jsme v noci za ruce, povídali si o ničem jako děti. Pak přišel s tím klasickým návrhem – s prstýnkem, na kolenou, v kavárně, kde jsme měli první rande. Dokonce jel se mnou za mými rodiči do Brna – tak vážně to myslel. Tehdy jsem se vznášela štěstím, jako bych nežila, ale dívala se na film, kde jsem hlavní hrdinka.
Ale pohádka skončila hned po obřadu.
Nejprve to byly drobnosti. Zmizely ranní zprávy, přestal volat s tím jeho „Jak se máš, miláčku?“. Kytky se vypařily, jako by je nikdy nenosil. Polibky zevšedněly, jako by ho to jen obtěžovalo. Dřív se na mě nemohl vynadívat, teď mě skoro nevnímá.
A doma… doma se úplně uzavřel. Tam, kde dřív první popadl kladivo a nabízel pomoc, dnes jen vzdychne: „Když to potřebuješ, zavolej řemeslníka.“ Nebo: „Chtěla sis to – zařiď si to.“ Nemyje nádobí, nezamete, přibít hřebík je najednou věda. Přitom před svatbou se chlubil, že by vlastníma rukama postavil dům.
Nechápu, co se stalo. Já jsem pořád stejná – štíhlá, upravená, hezká. Muži na ulici se za mnou pořád otáčejí. Ale on? Jakoby pro něj přestala existovat. Jako bych se stala jen nábytkem – něčím obyčejným… zbytečným.
Mamka říká: „Všichni takoví jsou. Matrika není o romantice. Hlavně že pracuje, nosí peníze domů. Nepije, nechodí za jinými. Važ si, co máš.“ Ale já nechci takhle žít. Nesouhlasím s životem vedle muže, který tu jen existuje. Chci cítit, že mě miluje. A ne být jen pohodlně zařízená.
Včera večer jsem se mu snažila chytit pohled. Nevšiml si. Seděl s telefonem, něco prohlížel, usmíval se na displej. A v tu chvíli se mi zatočil žaludek – co když má jinou? Možná v tom je ten důvod? V jeho chladu, v jeho lhostejnosti, v tom odstupu. Copak mě zradil?
Nechci tomu věřit. Ale co když mám pravdu?
Jak s ním o tom mluvit? Jak z něj dostat pravdu? Pořád ho miluji. I přes všechno – miluji. Nedám ho jiné ženě. Ale nedokážu mu ani odpustit, pokud to, co tuším, je pravda. Holky, zažily jste to někdy? Jak postupovat, když je váš manžel před a po svatbě úplně jiný člověk? Jak se zbavit toho pocitu, že jste v jeho životě jen věc? Nevím, co dělat… ale už to v sobě nedokážu dusit.