Před pěti lety se stalo něco neuvěřitelného. Moje sousedka, paní Věra, pochovala svého manžela Františka, válečného veterána, a zůstala úplně sama. Dětí neměli a ona často vzpomínala na svého Milana.
Vzali se těsně před válkou, poté Milan odešel do boje, a Věrka ho věrně čekala. Milan se vrátil živý, ale bez levé ruky. Miloval svou ženu a velmi si ji vážil. Přísahal, že ji bude chránit před všemi těžkostmi, ale to přání těžko naplnil. Zemřel a nechal ji samotnou.
Na výročí manželovy smrti k ní přišel velký černý kocour. Objevil se v noci, jako by z ničeho nic, a začal teskně mňoukat u dveří. Venku zuřila vánice a vítr běsnil, ale paní Věra zázračně zaslechla jeho mňoukání. Když vyšla ven, uviděla neznámého kocoura. Přišlo jí ho líto, takže ho pustila dovnitř a dala mu misku mléka. Kocour však, s výrazem nezávislosti, odmítl pohostinnost a vydal se prozkoumávat dům. Po důkladné prohlídce si vybral místo na polštáři paní domu, zapředl a usnul.
Paní Věra se rozhodla kocoura nevyhánět a přitulila se k němu. Ráno si ho důkladně prohlédla. Jeho vzhled nevypadal nijak zuboženě, jak by se dalo čekat u toulavého kocoura. Černý jako uhel, se zelenými očima a výrazem plných sebevědomí. Ještě něco ji překvapilo: na přední levé tlapce mu chyběly prsty, jako by mu je někdo amputoval. “Úplně jako u mého Milana,” povzdechla si stařenka.
Kocour mezitím lehce přistál na jejím klíně a začal příst. “Musím ti dát nějaké jméno… Co třeba Vašík?” ptala se, hladíce ho laskavě a drbaje ho za uchem. Kocour se zachvěl a podíval se na ni takovým způsobem, že ji to zaskočilo.
TY OČI BYLY LIDSKÉ! NE “JAKO LIDSKÉ”, ALE VLASTNĚ LIDSKÉ! “Aha, Vašík se ti nelíbí. Co tedy Timík? To je pěkné jméno!” popletla najednou. Kocour nespokojeně mňoukl, spadl z klína dolů a začal s odhodláním škrábat čalounění.
“Tak dobře, dobře. Nebudu ti dávat jméno zatím. Prostě budeš Kocour. Jen nech ten gauč být,” požádala vděčně stařenka. Mumlajíc něco neurčitého, Kocour splnil její přání a důstojně odešel do jiné místnosti. A tak spolu začali žít: paní Věra a Kocour.
Často jsem paní Věru navštěvovala a vyprávěla mi až neuvěřitelné věci o svém kocourovi! Především ji Kocour léčil. Po manželově smrti prodělala infarkt a její srdce ji často trápilo. Jakmile si lehla, Kocour k ní okamžitě přiběhl. Lehne si s měkkým a teplým tělem na její hruď, začne příst a usíná. Bolest zmizí, jako by nikdy nebyla!
Jednou došlo k mimořádné události! Paní Věra si lehla a Kocour vedle ní začal sladce příst. Někdo zaklepal na dveře. Oba vstali a šli otevřít. Za dveřmi stál Viktor, místní opilec a výtržník. Nasadil nohu do dveřního rámu a začal hrubě nadávat, požadujíc peníze na alkohol. Stařenka se snažila odmítnout, ale nevlastník trval na svém a stal se drzým. Došlo to tak daleko, že urazil stařenku a urážel památku jejího zesnulého muže.
Náhle Kocour začal vrčet a vrhl se na útočníka. Viktor ho odhodil, ale Kocour se znovu vrhl a málem se mu zakousl přímo do krku. Po nadávkách Viktor ustoupil a zmizel. Kocour se významně podíval na stařenku jejich LIDSKÝMI oči a odkráčel do pokoje s pocitem splněného úkolu.
Jednoho dne se paní Věra rozhodla jít na úřad kvůli dříví a požádala mě, abych ji doprovodila. Do městečka jsme se dopravily autobusem. Souhlasila jsem a brzy ráno jsem se vydala za ní. Seděla na posteli v domácím oblečení, vypadala zmatená a nesvá.
“Paní Věro, nejste připravena? Pospěšte si, možná chytneme nějaký odvoz,” navrhla jsem. “Ireno, nepojedu. Promiň.” – Řekla melancholicky. “Proč?” “Nevím, jak to říct… Jen se mi nesměj… Kocour mi říká, abych nejezdila.” “To nemyslíte vážně?! Z práce jsem si vzala volno, a co váš kocour! Pojďte se obléknout!” – rozhořčeně jsem protestovala. “Poslouchej mě, Irenko. Včera jsem měla vše připravené, šla jsem spát a zdálo se mi, že Kocour ke mně promlouvá, přesně jako ty teď… Dívá se na mě a říká:
‘Zůstaň doma, Veru. Neměla bys zítra jezdit.’
Už ani nemohla mluvit! Nešlo o to, že Kocour mluvil! Nazval mě Verou! Verou! Chápeš?! Tak mě říkal jenom můj zesnulý Milan! A HLASEM, KTERÝ BYL ÚPLNĚ JAKO JEHO!
Mezitím Kocour začal zpívat píseň. Tu, co Milan miloval:
„Na jalových loukách
Kde zlaté cesty vedou horami…
Pamatuješ, milá Věrko, když jsem ji zpíval, když jsem odcházel na frontu?”
Nakonec jsem našla sílu se zeptat:
„Milane, jsi to ty?!”
„A KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK TI JE TĚŽKO SAMA, TAK JSEM SE VRÁTIL…”
Takže Vera, uklidni se a zítra zůstaň doma. Nic dobrého ti tam neřeknou. Dříví stejně přivezou za týden. Marušce vyřiď, ať se operace vzdá, nepřežije ji…“
Probudila jsem se…“
Když mi to paní Věra vyprávěla, nechápala jsem, co říct. Dlouho jsem mlčela jako ryba na suchu. Nakonec mě napadlo:
„Paní Věro, cítíte se dobře? Možná by bylo lepší zavolat záchranku. Můžete mít vysoký tlak.”
„Nikdy jsem se necítila lépe, Irenko! Mluvila jsem se svým Milánkem!” – odpověděla se slzami a úsměvem sousedka. Její tlak byl v pořádku, k mému překvapení!
Od té doby nazývala paní Věra svého kocoura Milanem. Kupodivu, hned reagoval na to jméno!
Předpovědi paní Věry (nebo kocoura?) se začaly naplňovat. Autobus, kterým jsme měly jet do města, se málem převrátil ten den. Bylo namrzlo, autobus dostal smyk a řidič ztratil kontrolu nad vozidlem. Nikdo nezemřel, ale bylo mnoho zraněných. Náhoda? Možná. A přesně za týden paní Věře přivezli dříví…
Sousedka mě poprosila, abych zavolala Ludmile, Milanově neteři, a poradila jí, aby se vzdala plánované operace. Ale Ludmila neuposlechla a zemřela přímo na operačním stole…
DALŠÍ NÁHODA?! Já si to nemyslím.
A tak spolu žili: paní Věra a její kocour Milan. Pokračoval v léčbě a ochraně své majitelky až do konce jejích dnů…
Paní Věra dožila 94 let. Zemřela minulý rok. Do poslední chvíle byla čilá a starostlivá o svého Milana. Slíbila jsem jí, že se o něj postarám, pokud by už tu nebyla. Odejít tiše, bez bolestí, ve spánku…
Pamatuji si, jak kocour Milana seděl u jejího hrobu a plakal. Byl už starší a jeho kdysi nádherně černý kožich byl prošedivělý. Po všechny tři dny, když rakev s jejím tělem stála v domě, Milan se od ní nehnul. Viděla jsem na vlastní oči, jak mu z očí tečou slzy! Lidé ho napomínali, vyhazovali, kopali… Ale on se zázračně vracel ke hrobu a opět plakal!
Milan doprovodil svou paní až na hrob a když ji pohřbili, zůstal tam. Snažila jsem se ho chytit a vzít k sobě, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, na hrobu paní Věry a jejího manžela. Nechtěl přejít ke mně, takže jsem ho každý den navštěvovala a krmila. Velmi mě trápilo, jak na hřbitově přezimu, a snažila jsem se ho vzít k sobě násilím. Jednou jsem to dokázala, ale ten samý den utekl a našla jsem ho na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji přežil. Zemřel brzy na jaře. Když jsem přišla jako obvykle krmit Milana, našla jsem ho na hrobu. Sbalený do klubíčka u kříže paní Věry, jako by chránil její klid…
Nevím, zda Milan byl obyčejný kocour nebo v něm opravdu žila duše zesnulého dědečka Milana…
Dnes se hodně mluví o reinkarnaci, údajně může člověk v příštím životě být kýmkoli, i kočkou.
Nevím, je-li to možné. Ale z nějakého důvodu chci věřit, že v podobě Kocoura žila duše dědy Milana. Vrátil se ke své milé Věrce, aby ji chránil a zachraňoval…
A zůstal s ní až do konce, jak slíbil…
