Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka, paní Věra, pohřbila svého manžela, veterána z války, a zůstala úplně sama. Neměli žádné děti. Stařenka neustále vzpomínala na svého Miloše.
Vzali se těsně před válkou. Potom šel manžel bojovat a věrná Věrka na něj čekala. Miloš se vrátil živý, ale bez levé ruky. Miloš miloval svou ženu a velmi si jí vážil. Přísahal, že ji vždy bude chránit před nebezpečím, ale svůj slib nedodržel. Zemřel a zanechal ji samotnou!
Přesně na výročí úmrtí jejího manžela se u ní usadil velký černý kocour. Objevil se v noci, jakoby odnikud, a žalostně mňoukal u dveří. Venku foukal silný vítr a sněžilo, ale nějakým zázrakem paní Věra zaslechla mňoukání. Vyšla ven a uviděla neznámého kocoura. S lítostí nad ubohým zvířetem ho pustila dovnitř a dokonce mu podala mističku s mlékem.
Avšak kocour, odmítající pohostinství, prošel s hrdostí pokoji a pečlivě si vybral místo na její polštáři, kde se usadil a ihned usnul.
Paní Věra ho z nějakého důvodu nevyhnala a přisedla si k němu.
Ráno si kocoura prohlédla blíže. Udržovaný, dobře krmený, vůbec nevypadal na toulavého! Byl černý jako uhel, s velkými zelenými očima a velmi sebejistým vzezřením. A ještě jedna důležitá věc: na levé přední tlapce mu chyběly prsty, jako by je někdo urval.
“Přesně jako můj Miloš!” – řekla se slzami v očích stařenka.
Mezitím kocour jemně skočil k ní na klín a začal příst.
“Musím ti přece nějak říkat… Co třeba Vašík?” – pohladila ho jemně a drbala za uchem stará paní.
Kocour sebou trhnul a podíval se na paní Věru takovým způsobem, že se z toho cítila nesvá.
OČI MĚL JAKO LIDSKÉ! NE “JAKO LIDSKÉ”, ALE PŘÍMO “LIDSKÉ”!
“Chápu. ‘Vašík’ se ti nelíbí. Tak co třeba Tonda? To je pěkné jméno!” – řekla v rozpacích.
S nespokojeným mňoukáním kocour seskočil z klína, zamračil se a začal škrábat pohovku.
“Dobře, dobře. Nebudu ti teď dávat jméno. Budeš prostě Kocour. Jen tu pohovku nech na pokoji” – zdvořile požádala stařenka.
Kocour zamumlal něco nejasně, splnil její přání a důstojně odešel do pokoje.
Tak začali žít spolu: paní Věra a Kocour.
Často jsem paní Věru navštěvovala a ona mi vyprávěla úžasné historky o Kocourovi!
Především Kocour léčil její rány. Po smrti manžela paní Věra prodělala infarkt a její srdce jí často zlobilo. Stačilo, aby si lehla, a Kocour už byl tam, přitiskl se svým teplým tělem k jejímu hrudníku, v klidu příst a usínat.
Bolest zmizela jako by nikdy nebyla!
A jednou se stalo něco velmi zvláštního! Paní Věra si lehla. Kocour se usadil blízko a sladce příst, když někdo zaklepal na dveře. Vstala, šla otevřít, a Kocour ji sledoval. Byl to Víťa, místní pijan a rváč. Do dveří zastrčil nohu a hrubě ji požadoval o peníze na usmíření. Stařenka se snažila odmítnout, ale Víťa naléhal a ztrácel každý respekt. Došlo to tak daleko, že ji hrubě urazil a znesvětil památku jejího zesnulého manžela.
Najednou Kocour zavrčel a vrhl se na útočníka. Víťa ho odsunul, ale Kocour se opět odrazil a jen těsně minul jeho hrdlo. Víťa s nadávkami odešel.
Kocour s významným pohledem na paní Věru svými LIDSKÝMI oči, zdvihl ocas a odkráčel do pokoje.
Jednou se paní Věra rozhodla zajít na úřad ohledně dřeva a požádala mě, abych ji doprovodila. Do městského centra jsme měli jet autobusem. Souhlasila jsem a ráno jsem se za ní stavila.
Když jsem dorazila, paní Věra seděla na posteli v domácím oblečení, tvářila se zmateně a dokonce i překvapeně.
“Paní Věra, proč ještě nejste připravená? Rychle se připravte, třeba stihneme stopa,” řekla jsem rozhodně.
“Ireno, já nejdu. Promiň.” – Řekla potichu.
“Proč ne?”
“Nevím, jak to říct… Jen se mi nesměj… Kocour mi řekl, ať nejdu.”
“Vážně?! Já se domluvila v práci a teď vyprávíte historky o kocourovi! Připravte se!” – rozčílila jsem se.
“Poslouchej, Ireno. Včera jsem si vše připravila, šla spát a zdál se mi sen, že Kocour se mnou mluví. Přímo jako ty teď… Dívá se na mě a říká:
‘Zůstaň doma, Věro. Zítra bys neměla jet.’
Nevěděla jsem, co říct, jazyk se mi jako by ztratil! Nešlo ani tak o to, že Kocour ke mně mluvil, ale nazval mě Věrou! Jen můj zesnulý Miloš mi tak říkal! A měl přesně stejný hlásek jako Miloš!
A pak Kocour začal zpívat tu píseň, co Miloš miloval:
‘Po divokých stepích v Zabajkalsku,
kde v horách kopou zlato…
Vzpomeneš, Věruško, zpíval jsem ji, když jsem šel na frontu?’
Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se:
‘Miloši, jsi to ty?!’
‘A KDO JINÝ BY TO MOHL BÝT?! VIDÍM, JAK TĚŽKÉ TO MÁŠ SAMA, TAK JSEM SE VRÁTIL…’
Takže, Věrko, uklidni se a zítra zůstaň doma. Stejně ti tam nic dobrého nepoví. Dřevo ti přivezou za týden. Ale předej Lence, ať odmítne operaci. Nepřežije ji…’
A pak jsem se probudila…”
To, že jsem byla v šoku, je slabé slovo! Dlouho jsem mlčela, neschopná něco říct, jako ryba lapající po vzduchu.
Pak mě napadlo:
“Paní Věra, cítíte se dobře? Nemám zavolat zdravotní bezpečnostní službu? Možná máte vysoký tlak. ”
“Nejlépe jak to jde, Ireno! Mluvila jsem se svým drahým Milošem! ” – odpověděla sousedka s úsměvem skrze slzy.
Přesto jsem jí zkontrolovala tlak. Kupodivu byl v pořádku!
Od té chvíle paní Věra začala svého kocoura oslovovat Miloš. Zajímavé je, že okamžitě na nové jméno reagoval!
Brzy se předpovědi paní Věry (nebo snad Kocoura?) začaly naplňovat. Autobus, kterým jsme měli jet do města, se toho dne málem převrátil.
Na cestě byl led, autobus se sklouzl a řidič ztratil kontrolu. Nikdo naštěstí nezemřel, ale mnoho lidí se zranilo. Náhoda? Možná. A přesně za týden paní Věře přivezli dřevo…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Ludmile, neteři Miloše, a přesvědčila ji, aby zrušila plánovanou operaci. Ludmila si však nedala říct a zemřela přímo na operačním stole…
ZASE NÁHODA?! Nemyslím si.
Tak pokračovali ve společném životě: paní Věra a její kocour Miloš. Stále ji léčil a chránil. A byl u ní až do konce jejích dnů…
Paní Věra se dožila 94 let. Zemřela minulý rok. Až do poslední chvíle byla na nohou a neustále se starala o svého Miloše. Slíbila jsem, že se o něj postarám, pokud by se jí něco stalo.
Odešla tichounce, bez trápení, ve spánku…
Vzpomínám si, jak svého kocoura Miloš oplakával. Byl už starý a jeho kdysi nádherná černá srst zešedivěla.
Všechny tři dny, co rakev stála v její domě, se od ní Miloš nehnul. VIDĚLA JSEM OSOBNĚ, JAK MU TEKLY SLZY Z OČÍ!
Kocoura nadávali, vyhazovali, dokonce i kopali… Ale jakkoli ho zahnali, nějakým způsobem se vždy vrátil zpět k rakvi. Seděl a plakal!
Miloš ji doprovodil až do hrobu a když ji pohřbili, zůstal tam. Snažila jsem se ho chytit, abych ho vzala k sobě, ale uprchl…
Zůstal na hřbitově, na hrobu paní Věry a jejího manžela. Když jsem ho chtěla mermomocí vzít k sobě, uprchl zpátky a našla jsem ho na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji přežil. Zemřel brzy na jaře. Když jsem přišla, jak jsem obvykle dělávala, abych ho nakrmila, našla jsem ho na hrobě. Stočený do klubíčka vedle kříže paní Věry, jako by chránil její klid…
Nevím, zda byl Miloš obyčejným kocourem, nebo se do něj opravdu vtělila duše zesnulého Miloše…
Nyní se hodně mluví o reinkarnaci, že v přístí životě se člověk může stát kýmkoli, i kočkou.
Nevím, zda je to možné. Ale z nějakého důvodu chci věřit, že v podobě Kocoura žila duše pana Miloše. Vrátil se ke své milé Věře, aby ji chránil a zachraňoval…
A zůstal s ní až do úplného konce, jak slíbil…
