Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka paní Věra pohřbila manžela, válečného veterána, a zůstala úplně sama. Dětí neměli. Stará paní neustále vzpomínala na svého Míšu.
Vzali se těsně před válkou. Pak manžel odešel bojovat a věrná Růženka (zdrobnělina od Věrunky) na něj čekala. Míša se vrátil živý, ale bez levého zápěstí. Miloval svoji ženu a velmi si ji vážil. Sliboval, že ji vždy bude chránit před neštěstím, ale svůj slib nesplnil. Zemřel a nechal ji samotnou!
Přesně na výročí manželovy smrti se u ní objevil velký černý kocour. Přišel v noci, z ničeho nic, a žalostně mňoukal u dveří. Venku zuřila vánice, vítr skučel, ale jakýmsi zázrakem paní Věra slyšela mňoukání. Vyšla ven, uviděla cizího kocoura. Litovala zvířete a pustila ho dovnitř, dokonce mu dala misku mléka.
Kocour však s hrdým a nezávislým výrazem prošel místnostmi a po důkladném prozkoumání vybral místo na polštáři, začal předl spát.
Paní Věra ho nevyhnala a přisedla si k němu.
Ráno si kocoura prohlédla pečlivěji. Byl dobře udržovaný, vypadal spíše jako domácí mazlíček než toulavý! Černý jako uhel, s velkými zelenými očima a velmi sebevědomým výrazem. Ještě jedné věci si všimla: na levé přední tlapce neměl prsty, jako by mu je někdo urval.
“Úplně jako můj Míša!” – povzdechla si stařenka.
Kocour mezitím jemně skočil na její klín a začal předl.
“Musíme ti dát nějaké jméno… Možná bys mohl být Vašek?” – zeptala se, hladíc ho a drbajíc za ušima.
Kocour se otřásl a upřel na paní Věru pohled, že se až podivila.
TY OČI BYLY LIDSKÉ! NE “JAKO LIDSKÉ”, ALE OPRAVDU “LIDSKÉ”!
“Dobře, ‘Vašek’ se ti nelíbí. Tak co třeba Tomáš? To je pěkné jméno!” – rychle zamumlala paní.
Nespokojeně zamňoukal, seskočil z klína, začal hrát divadlo, trhal potah.
“Dobře, dobře. Jméno ti zatím dávat nebudu. Budeš prostě Kocour. Jen nech ten gauč na pokoji,” – požádala stará paní.
Kocour něco zabručel a důstojně odešel do pokoje.
Tak začali žít spolu: paní Věra a Kocour. Navštěvovala jsem ji často, a vyprávěla mi o svém Kocourovi úžasné věci!
Zaprvé, Kocour ji léčil. Po manželově smrti paní Věra prodělala infarkt a srdce ji často trápilo. Ale stačilo si lehnout a Kocour byl hned u ní. Položil se svým měkkým horkým tělem na její hruď, zabzučel a usnul. Bolest zmizela, jako by tam nikdy nebyla!
Jednou se stal opravdu podivný případ! Paní Věra si lehla. Kocour se usadil vedle ní, spokojeně předl a usnul. Ozvalo se zaklepání na dveře. Paní vstala a šla otevřít. Kocour šel za ní. Byl to Vojta, místní opilec a rváč. S nohou ve dveřích a sprostými nadávkami požadoval od paní Věry peníze na láhev. Snažila se odmítnout, ale sprosťák naléhal a její mužskou čest urážel dál. S kocourovým příchodem došlo k útoku. Vojta ho odhodil, ale Kocour ho znovu napadl a skoro se mu zakousl do hrdla. Prekární situaci opilec nezvládl a odešel.
Kocour se podíval na paní Věru svýma LIDSKÝMA očima s úsměvem zvedl ocas a důstojně se odebral do pokoje.
Jednoho dne se paní Věra rozhodla jet na úřad kvůli dříví a požádala mě, abych ji doprovázela. Do města jsme jely autobusem. Ráno jsem za ní přišla poté, co jsem si vyřídila volno v práci.
Stará paní seděla na posteli ve svém domácím úboru, vypadala zmateně a dokonce zděšeně.
“Paní Věro, proč nejste připravena? Měli bychom jít, možná dorazíme stopem,” – zavelela jsem.
“Kláro, nejsem schopná jít. Omlouvám se.” – řekla tiše.
“Proč?”
“Nevím, jak to říci… Jenom se nesměj… Kocour mi říká, abych nejezdila.”
“Cože?! Že jste se zbláznila, já si vzala volno, a vy mi teď říkáte něco o kocourovi?” – rozzlobeně jsem reagovala.
“Poslouchej mě, Klárko. Připravila jsem si všechno večer, šla spát. Měla jsem sen, ve kterém můj Kocour se mnou mluvil. Díval se na mě, přesně jak teď ty, a říkal:
“Zůstaň doma, Růžo. Zítra nemůžeš jet.”
Zůstala jsem bez řeči! Nešlo ani tak o to, že můj Kocour promluvil! Nazval mě Růžou! Pochopíš to? Tak mě nazýval jen můj manžel! A HLAS Kocoura byl úplně jako Míšův!
A pak začal zpívat jeho oblíbenou píseň:
„Malý kousek života, kdy jsem v dálce za mlhou hledal zlaté doly …
Vzpomínáš, Růženko, zpíval jsem ji, když jsem odcházel na frontu?”
Nakonec jsem se přeci jen zeptala:
“Míšo, to jsi ty?!”
“KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK JE TI ZTĚŽKÁ, TAK JSEM SE VRÁTIL…”
Takže, Růženko, buď klidná a zítra zůstaň doma. Stejně ti tam nic dobrého neřeknou. Dříví přijde tak jako tak za týden. Lídě řekni, ať se operaci vyhne. Nepřežila by ji… ”
A v tu chvíli jsem se probudila…”
Říct, že jsem byla v šoku, je slabé slovo! Dlouho jsem mlčela, chytala dech jako ryba.
Pak mě něco napadlo:
“Paní Věro, cítíte se dobře? Nemám zavolat sanitku? Asi vám vyskočil tlak.”
“Cítím se skvěle, Klárko! Mluvila jsem se svým milým Míšou!” – usmívala se skrze slzy sousedka.
Přesto jsem jí změřila tlak. Kupodivu byl v pořádku!
Od té chvíle začala paní Věra svého kocoura nazývat Míšou. Je zajímavé, že okamžitě na to jméno reagoval!
Brzy se předpovědi paní Věry (nebo Kocoura?) začaly vyplňovat. Autobus, kterým jsme měly jet do města, ten den málem havaroval. Byl tam led, autobus sklouzl a řidič ztratil kontrolu nad vozidlem. Naštěstí nikdo nezemřel, ale bylo mnoho zraněných. Náhoda? Možná. A přesně za týden paní Věře přivezli dříví…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Ludmile, manželově neteři, že by se měla vyhnout plánované operaci. Neposlechla a zemřela na operačním stole…
OPĚT NÁHODA?! Nemyslím si.
Takhle žili spolu: paní Věra a její kocour Míša. Pokračoval v léčbě a ochraně. A byl s ní až do konce jejích dnů…
Paní Věra se dožila 94 let. Zemřela loni. Až do poslední chvíle byla soběstačná a starala se o svého Míšu. Vzájemně si dali slib, že se o něj postarám, kdyby náhle odešla.
Odešla tiše, bez bolesti, ve spánku.
Pamatuji si, jak kocour truchlil za svou paní Věru. Byl už starý a jeho kdysi nádherný černý kožich zesinal.
Všechny tři dny, co rakev s jejím tělem byla v domě, Míša ji neopustil. Viděla jsem, jak mu z očí tekly slzy!
Kocour byl napadán, odháněn, kopán… Přesto se vždy nějak vrátil k rakvi. Seděl tam a plakal!
Míša doprovodil zesnulou k hrobu a když ji pohřbili, zůstal tam. Snažila jsem se ho odchytit a vzít k sobě, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, u hrobu paní Věry a jejího manžela. Nechtěl ke mně jít, tak jsem ho každý den navštěvovala a krmila.
Obávala jsem se, jak kocour přečká zimu a snažila jsem se ho vzít k sobě násilím. Nakonec se mi to jednou povedlo, ale ten den zase utekl a já ho našla na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji přesto přežil. Zemřel na jaře. Když jsem přišla jako obvykle Míšu nakrmit, našla jsem ho na hrobu. Svinutý do klubka vedle kříže paní Věry, jako by chránil její klid…
Nevím, jestli Míša byl jen obyčejným kocourem nebo zda se do něj opravdu vtělila duše zesnulého děda Míši…
Nyní se často mluví o reinkarnaci, prý se člověk v příštím životě může znovu narodit jako cokoliv, i jako kočka.
Nevím, je-li to možné. Ale z nějakého důvodu věřím, že duše děda Míši žila v podobě Kocoura. Vrátil se ke své milované Růžence, aby ji chránil a zachránil…
A zůstal s ní až do konce, jak slíbil…