Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka, paní Věra, pochovala svého manžela, který bojoval ve válce, a zůstala úplně sama. Dětí neměli. Stařenka často vzpomínala na svého Milánka.
Vzali se těsně před válkou. Pak manžel odešel bojovat a věrná Veruška na něj čekala. Milan se vrátil živý, ale bez levé ruky. Miloval svou ženu a velmi si jí vážil. Přísahal, že ji vždy bude chránit před nepřízní osudu, ale svůj slib nedodržel. Zemřel a nechal ji samotnou!
Přesně na výročí smrti jejího muže se u ní objevil velký černý kocour. Přišel v noci, doslova z ničeho nic a žalostně mňoukal pod dveřmi. Venku sněžilo a vítr divoce kňučel, ale nějakým zázrakem paní Věra zaslechla mňoukání. Když vyšla, uviděla neznámého kocoura. Ustrnula se nad ním a pustila ho do domu, dokonce mu dala misku mléka.
Kocour ale jídlo odmítl a s hrdým, nezávislým výrazem se prošel po místnostech. Důkladně si prohlédl dům, vybral si místo na polštáři paní Věry, a hned tam usnul.
Paní Věra kocoura překvapivě nevyhnala a uložila se vedle něj. Ráno si kocoura prohlédla důkladněji. Byl opečovávaný, dobře živený a ani trochu nevypadal jako toulavý! Byl černý jako uhel, s velkými zelenými očima a velmi sebevědomým výrazem. A ještě jedna neméně důležitá věc: na levé přední tlapce mu chyběly prsty. Jako by je někdo odtrhl.
“Přesně jako můj Milánek!”- rozplakala se stařenka.
Kocour mezitím měkce skočil na její klín a začal předlízat.
“Musím tě nějak pojmenovat. Možná Tonda?” – pohladila ho a pohladila za uchem.
Kocour se zachvěl a TAK se na paní Věru podíval, že se zmátla a téměř zarazila.
OČI MĚL LIDSKÉ! NE “JAKO LIDSKÉ”, ALE PŘÍMO LIDSKÉ!
“Chápu, že se ti Tonda nelíbí. Co takhle Jára? To je hezké jméno!” – řekla v rozpacích paní domácí.
Nespokojeně mňouknul, kocour seskočil z jejího klína, zahučel a začal soustředěně trhat čalounění pohovky.
“Dobře, dobře. Nebudu ti zatím dávat jméno. Budeš prostě Kocour. Nech tu pohovku na pokoji,” – požádala stařenka.
Kocour zamručel něčím nesrozumitelným, vyhověl její žádosti a s důstojností odešel do pokoje.
Tak začali žít spolu: paní Věra a Kocour. Často jsem chodila paní Věru navštěvovat a ona mi o svém Kocourovi vyprávěla úžasné věci!
Za prvé, Kocour ji léčil. Po manželově smrti paní Věra měla infarkt a srdce ji často trápilo. Stačilo, aby si lehla a Kocour už byl u ní. Přitulil se k ní svou měkkou a teplou postavou na prsa, začal předližovat a usnul.
Bolest zmizela, jako by ani nebyla!
Jednou se stalo něco opravdu podivného! Paní Věra si lehla. Kocour se k ní přitulil, sladce přede a usnul. Někdo zaklepal na dveře. Paní vstala a šla otevřít. Kocour šel za ní. Byl to Vítka, místní opilec a výtržník. Strčil nohu do dveří a s vulgarismy požadoval po paní Věře peníze na alkohol. Stařenka se snažila odmítnout, ale darebák naléhal a každou minutou byl drzejší. Nakonec ji urážel a zneuctil památku jejího zesnulého manžela.
Náhle Kocour zavrčel a vrhl se na útočníka. Vítka ho odkopnul, ale Kocour se opět vrhl na něj a málem mu skočil na krk. Nadávající Vítka se nakonec stáhl a odešel.
Kocour se významně podíval na paní Věru svýma LIDSKÝMA očima, zvedl ocas jako vlajku a s pocitem vykonaného díla odešel do pokoje.
Jednou se paní Věra rozhodla navštívit úřady kvůli dříví a požádala mě, abych ji doprovodila. Do okresního města jsme jeli autobusem. Souhlasila jsem, a tak jsem si vzala dovolenou z práce a brzy ráno jsem ji navštívila. Stařenka seděla na posteli v domácím oblečení, vypadala zmatená a dokonce rozhořčená.
“Paní Věra, proč nejste připravena? Oblékněte se, můžeme jet stopem,” nařídila jsem.
“Ivo, já nepojedu. Promiň mi.” – Mluvila tiše.
“Proč?”
“Nevím, jak to říct… Ale nechtěl se mnou jet… Kocour.”
“Cože?! Měla jsem volno v práci a teď mi tohle říkáte o svém kocourovi! Oblékejte se!” – rozzuřila jsem se.
“Poslouchej, Ivičko. Všechno jsem si připravila večer, šla jsem spát. A ve snu mi můj Kocour říká, jako ty teď. Říká mi:
“Zůstaň doma, Veruško. Neměla bys zítra jet.”
Zamrzla jsem z toho! Není to tak, že můj Kocour mluvil! Nazval mě Veruškou! Veruškou! Rozumíš?! Tak mi říkal jen můj zesnulý Milan! A Kocourův hlas zněl SKORO JAKO MILANŮV!
A Kocour zpíval písničku. Tu, co Milan miloval:
“Po širých stepích severu
kde zlato dolují v horách…
Vzpomínáš, Veruško, já ji zpíval, když jsem šel na frontu?”
Našla jsem sílu se zeptat:
“Milane, jsi to ty?!”
“A KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK TĚŽKÉ TO MÁŠ SAMA, TAK JSEM SE VRÁTIL…”
Takže, Veruško, uklidni se a zítra zůstaň doma. Nic dobrého ti tam neřeknou. Dříví tak i tak přivezou za týden. Řekni Lucii, ať se operace vzdá. Nepřežije ji…”
A pak jsem se probudila…”
Říct, že jsem byla v šoku, je slabé slovo! Byla jsem dlouho potichu, s otevřenými ústy jako ryba.
Pak mě to napadlo:
“Paní Věra, cítíte se dobře? Možná bych měla zavolat sanitku? Tlak asi vyskočil.”
“Lépe už jsem se necítila, Ivičko! Mluvila jsem přeci se svým Milánkem!” – se slzami v očích se usmála sousedka.
Přesto jsem zkontrolovala její tlak. Bylo obdivuhodné, že byl v normě!
Od té chvíle paní Věra začala svého kocoura nazývat Milanem. Podivně se na toto jméno hned ozval!
Brzy se předpovědi paní Věry (nebo Kocoura?) začaly vyplňovat. Autobus, kterým jsme měli jet do města, se v ten den málem převrátil. Byl led, autobus zasáhl a řidič ztratil kontrolu. Naštěstí nikdo nezemřel, ale mnoho lidí bylo zraněno. Náhoda? Možná. Přesně za týden přivezli paní Věře dříví…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Lucii, neteř Milana, aby se vzdala plánované operace. Ale ona neposlechla a zemřela při operaci…
Znovu náhod? Myslím, že ne.
Tak žili dál spolu: paní Věra a její kocour Milan. Ten ji neustále léčil a chránil. A byl s ní až do konce jejích dní…
Paní Věra se dožila devadesáti čtyř let. Zemřela loni. Až do poslední chvíle byla na nohou a stále se starala o svého Milana. Požádala mě, abych se o něj postarala, kdyby ji opustil život.
Odešla tiše a klidně, ve spánku…
Pamatuji si, jak kocour plakal za svou paní Věru. Nebyl už mladý a jeho kdysi černý kožíšek zešedl.
Tři dny, co stál v domě pohřební pomník s tělem paní domácí, Milan se od něj nehnul. Viděla jsem ho sama, jak mu z očí tekly slzy!
Kocoura křičeli, vyháněli, dokonce kopali… Ale znovu se nějak dostal k pohřebnímu pomníku. Seděl a plakal!
Milan doprovodil zesnulou až k hrobu a když byla pohřbena, zůstal tam. Snažila jsem se ho chytit, abych ho vzala k sobě, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, na hrobě paní Věry a jejího muže. Ke mně jít Milan nechtěl, každý den jsem ho navštěvovala a krmila.
Velmi jsem se obávala, jak kocour překoná zimu a pokusila se ho násilím vzít k sobě. Jednou se mi to podařilo, ale téhož dne utekl a našla jsem Milana na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji přečkal. Zemřel brzy na jaře. Když jsem přišla, jako obvykle, nakrmit Milana, našla jsem ho na hrobě. Srolovaný do klubíčka u kříže paní Věry, Milan jako by střežil její klid…
Nevím, zda byl Milan obyčejným kocourem nebo do něj skutečně vstoupila duše zesnulého dědečka Milana…
Dnes se hodně mluví o reinkarnaci, jakoby v příštím životě mohl být člověk čímkoli, i kočkou.
Nevím, zda je to možné. Ale pročsi chci věřit, že v podobě Kocoura žila duše dědečka Milana. Vrátil se ke své milé Verušce, aby ji chránil a zachraňoval…
A byl s ní až do konce, jak slíbil…