Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka, paní Marie, pochovala svého manžela, válečného veterána, a zůstala sama. Neměli děti. Stařenka pořád vzpomínala na svého Miláčka.
Vzali se těsně před válkou. Pak šel manžel bojovat a věrná Maruška na něj čekala. Miláček se vrátil živý, ale přišel o levou ruku. Miloval svou ženu a velmi si ji vážil. Sliboval, že ji vždy ochrání před neštěstím, ale slib nedodržel. Zemřel a nechal ji samotnou!
Na výročí smrti jejího muže se u ní zabydlela velká černá kočka. Objevila se v noci, v podstatě odnikud, a žalostně mňoukala přede dveřmi. Venku zuřil vítr, ale nějakým nepochopitelným způsobem paní Marie slyšela mňoukání. Když vyšla ven, uviděla neznámou kočku. Slitovala se nad nešťastnicí a pustila ji dovnitř, dokonce jí dala mističku s mlékem. Kočka však odmítla a s hrdým a nezávislým výrazem se prošla po všech místnostech. Poté si vybrala místo na polštáři paní Marie, zavrněla a hned usnula.
Paní Marie kočku nevyhnala a přisedla si k ní. Ráno si kočku prohlédla blíže. Byla upravená a vůbec nevypadala jako toulavá! Černá jako uhel, zelené oči a velmi sebevědomý výraz. A ještě jedna důležitá věc: na levé přední tlapce chyběly prsty, jako by byly utržené. „Úplně jako u mého Miláčka!“ zaslzela stařenka.
Kočka mezitím měkce skočila na její klín a začala vrnět. „Kočko, jak bych tě měla pojmenovat… Co třeba Vašík?“ zhrozila se stařička a jemně pohladila kočku za uchem. Kočka se zachvěla a tak se na paní Marušku podívala, že byla úplně zaražená.
OČI MĚLA LIDSKÉ! NE „JAKO LIDSKÉ“, ALE OPRAVDU „LIDSKÉ“!
„Dobře. Vašík ti nesedí. Tak co třeba Matýsek? To je hezké jméno!“ řekla v rozpacích. Kočka nespokojeně zamňoukla a skočila z klína, zavrčela a začala škrábat potah na gauči.
„No dobře, dobře. Nebudu ti ještě dávat jméno. Budeš prostě Kočka. Jen nech toho gauče,“ požádala stará paní. Kočka něco neslyšitelného zamumlala a důstojně odešla do jiné místnosti.
Tak začali žít spolu: paní Marie a Kočka. Navštěvovala jsem starou paní často a ona mi vyprávěla podivuhodné příběhy o své Kočce! Především Kočka léčila její bolavé srdce. Po smrti muže prodělala paní Marie infarkt a často ji srdce trápilo. Ale kdykoli si lehla, Kočka jí skočila na hruď, zavrněla a bolest zmizela.
Jednou se stalo něco mimořádného! Paní Marie si lehla, naladila se do snů, když vtom někdo zaklepal na dveře. Vstala, aby otevřela, a Kočka šla za ní. Byl to mladík odnaproti, místní opilec a darebák. Vrazil nohu do dveří a sprostě žádal peníze. Stařenka se snažila odmítnout, ale on byl čím dál víc neodbytný a sprostý. Nakonec ji urazil a zhanobil památku jejího muže.
Náhle Kočka zavrčela a zaútočila na něj. Mladík ji odhodil, ale Kočka se neohroženě vrhla znovu na jeho hrdlo. Vyděšený mladík utekl. Kočka pak s výrazem jakoby lidskýma očima pohlédla na paní Marii, zvedla ocas jako vlajku a odešla do místnosti.
Jednou chtěla paní Marie jet na úřad vyjednat něco ohledně dřeva a požádala mě, abych ji doprovodila. Jely jsme autobusem. Souhlasila jsem, a tak jsem ráno přišla k ní. Paní Marie seděla na posteli, na sobě domácí oblečení, vypadala zmateně a rozhozeně.
„Paní Marie, proč nejste připravená? Musíte se sbalit, možná pojedeme stopem,“ navrhla jsem. „Ireno, nepůjdu, promiň.“ – tiše pronesla. „Proč?“ „Nevím, jak to říct… jen se nesmějte… Kočka mi nedovolila.“
„Cože?! Uvolnila jsem se z práce, a vy tady mluvíte o kočce! Balte se!“ vybuchla jsem. „Poslyš, Irenko. Všechno jsem si včera připravila, šla spát. Měla jsem sen, že moje Kočka se mnou mluví. Dívala se na mě a říkala:
„Zůstaň doma, Maruško. Nemůžeš jet.“
Nemohla jsem uvěřit! „Miláčku, jsi to ty?!“ „KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK JE TI TĚŽKO, A TAK JSEM SE VRÁTIL…“
Tak jsem zůstala doma. Autobus, kterým jsme měly jet, málem havaroval. Byl led, autobus uklouzl a řidič ztratil kontrolu. Naštěstí nikdo nezemřel, ale mnoho lidí bylo zraněno. Náhoda? Možná. A přesně o týden později paní Marii doručili dřevo…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Lucii, neteř jejího muže, aby zrušila plánovanou operaci. Ale neposlechla a zemřela na operačním stole…
Zase náhoda?! Nemyslím si.
Tak žily dál: paní Marie a její Kočka Miláček. Až do konce byl s ní a chránil ji.
Paní Marie se dožila 94 let. Zemřela minulý rok. Až do poslední chvíle byla na nohou a starala se o svého Miláčka. Slibovala mi, že se o něj postarám, až ji už nebude.
Odešla pokojně, bez trápení, ve spánku…
Vzpomínám si, jak za ní plakala její Kočka. Už byla stará a její kdysi zářící černá srst zešedivěla.
Všechny tři dny, co bylo tělo paní Marie doma, Kočka neodcházela. SAMA JSEM VIDĚLA, JAK JÍ TEKLY SLZY!
Kočku vyháněli, odháněli, ale nějakým způsobem se vždy vracela ke své paní. Seděla a plakala!
Miláček doprovodil paní Marii až do hrobu a zůstal tam. Snažila jsem se ho vzít k sobě, ale utekl…
Zůstal na hřbitově, na hrobě paní Marie a jejího muže. Nechtěl ke mně a každý den jsem ho navštěvovala a krmila.
Obávala jsem se, že zimu nepřežije, ale on to zvládl. Zemřel brzo na jaře. Když jsem jednou přišla, našla jsem ho na hrobě. Srolovaný do klubíčka u kříže paní Marie, jakoby chránil její klid…
Nevím, jestli byl Miláček obyčejnou kočkou, nebo zda opravdu v něm byla duše jejího zemřelého manžela…
Dnes se hodně mluví o reinkarnaci, prý v další životě se člověk může stát kýmkoliv, dokonce i kočkou. Nevím, jestli je to možné. Ale z nějakého důvodu chci věřit, že v podobě Kočky žila duše jejího milovaného partnera. Vrátil se, aby chránil a zachraňoval svou milou Marušku…
A zůstal s ní do konce, jak slíbil…