Řídím auto už třetí hodinu, a silnice je prázdná, kluzká. V listopadu se u nás setmění brzo, a tak spěchám, abych došel do domu dřív, než nastane tma. V kabině hraje rádio, topení sotva zahřívá, a už jsem myslela na chladnou podlahu, na manžela Petra, na naši dceru Marušku a na tchýni Vlastimilu s jejím neustálým nespokojením. Ztrácím se v myšlenkách, až si ani neuvědomím, že se na zadním sedadle objeví někdo.
No co, milá, dopravila jsem tě?
Prošimrá mě tak silně, že téměř vyvrátím volant do výmolu. Srdce se mi sesune k zemi, a stisknu brzdový pedál, přičemž se dívám do zpětného zrcátka. Tam, opřená o opěradlo, sedí stařenka. Tvář má rozrytý hlubokými vráskami, hlavu zakrývá tmavý šátek a oči nepřirozeně lesklé, téměř černé na mě upřeně a klidně hledí.
Odkud jste se vzala? ozve se můj hlas chvějícím se strachem. Přesně vím, že jsem nastoupila do auta sama. Klíče od bytu leží na předním sedadle vedle kabelky, a nikoho jsem si nevyzvedla.
Z cesty, odpoví stařenka a upraví šátek. Zmrznu tam do smrti. Pojedeme, nebo co?
Chtěla bych říct, že nepřijímám spolujezdce, že je to nebezpečné, že mě doma čeká rodina, ale slova se mi zadrhnou v krku. Stařenka se dívá, jako by o mně věděla vše, čte mě jako otevřenou knihu.
Mám jet do Nikolčic, tiše ozvu, doufajíc, že vystoupí.
Já taky do Nikolčic, usměje se. Neboj se, dítě. Nezabiju tě, jsem už stará na to. Ale mohu ti pomoci. Vidím, že máš na duši černou hmotu. Manžel? Tchýně?
Mlčím. Už šest let žijeme s Vlastimilou, a poslední dva roky se mi život změnil v neustálou utrpení. Ale povídat o tom s neznámou na zadním sedadle? Stařenka jako by četla mé myšlenky.
Dostaň se, mladi, protáhne ruku a ukáže na mě svými vrásčitými prsty. Vidím, že jsi dobrá. Příliš dobrá. A dobrých v tomto světě jsou první, co sežerou. Jedeme dál, až se setmí.
Nastartuji motor a vyrazuji na dálnici. V hlavě mi točí jen jedna myšlenka: proč to dělám? Noha však poslušně mačká pedál. Jedeme v tichu zhruba půl hodiny. Stařenka kouká z okna a občas si něco mumlá pod nos. Když se před námi objeví slabé světélko v dálce Nikolčice najednou rozkřikne:
Stůj tady.
Zastavím u polorozpadlé dřevěné chaty. Stařenka otevře dveře, a ještě než vystoupí, otočí se.
Díky, bobře. Poslouchej. Za měsíc zaklepu na tvé dveře. Neplaš se. Jen věz: až všechno spadne v prach, přijdu.
Co? neví, co na to odpovědět.
A teď, stařenka vyskočí z auta, opírá se o berle a kráčí k chatě, neotáčejíc se. Pamatuj: měsíc. Přesně.
Odjíždím s třesoucíma se rukama svírající volant. Celou cestu domů se přesvědčuji, že to byl sen, halucinace únavy. Těsně před měsícem se připravujeme na rodinnou oslavu desetiletí našeho svatby. Nebo jak říká Vlastimila Petrovna, deset let mučení mého syna. Sedí v kuchyni, prohrabuje rýži a pořád si stěžuje.
Petr, tvůj chlápek vypadá jako kostra, neumíš ho správně nakrmit. Maso zase přesušíš. A kdo vůbec taková stoly připravuje? Máme hosty, ne bezdomovce.
Tiše rozkládám salát na talíře. Manžel Petr sedí v obýváku, pije pivo a kouká na televizi. Pomoci od něj nečekám. Pracuju na jeden a půl úvazku, tahám na sebe hypotéku byt jsme koupili společně s jeho matkou, a ona má podíl domácnost, výchovu dcery. Maruška má teprve deset let, a často na mě hledí tak, jako by cítila moji únavu.
Zazvoní u dveří. Jdu otevřít, otírám si ruce o zástěru. Na prahu stojí moje švagrová Sabina s manželem a dvěma teenageři. Vtrhli do bytu, ani si boty nesvlékli.
Co, co není připravené? říká Sabina a hodí špinavé boty rovnou do chodby. Petře! Přivítej příbuzné!
Vstupte, šeptám, i když uvnitř všechno bublá.
Dál to jen víc. Přijíždí tetičkové bratři, nějací rodinní přátelé, které jsem ještě neviděla. Vlastimila se cítí jako královna. Rozkazuje:
Lenko, přines to. Lenko, podávej to. Ať to uklidíš. Petr, posaď se, jsi unavený.
Počet hostů překračuje všechny představy. Běžím s talíři jako servírka, a Sabina hlasitě komentuje:
Ach jo, mami, co to tady připravila? Olivový salát s kuřecím? Mělo být s normální šunkou. A rybí salát pod šubou pře-solený.
Kdybys sama vařila, kdyby jsi taková hosta, neudržím se nechat se vybuchnout, kladu další jídlo na stůl.
Já? Sabina rozšiřuje oči. Já jsem host, hosty obsluhují. Tady nepracuješ pořád, tak se snaž.
Pracuju, přešlu zuby.
No, pracuješ, mává rukou Vlastimila. Tady platí jen myšáky. Kdyby nebyl můj Petr, žili byste s dcerou pod mostem. Mimochodem, dej Marušku do pokoje, jenom ruší.
Podívám se na dceru. Sedí v rohu, sevřela kolena rukama, a dívá se na mě vyděšenýma očima. Nepřišla k stolu. Všichni ji ignorují, kromě mě.
Maruško, jdi do pokoje, řeknu, cítím, jak se mi sevřou zuby.
V tom momentě zazvoní další zvonek. Jdu otevřít, čekám další pozdní hosta. Na prahu stojí ona. Stejná stařenka, se stejným šátkem, s berlí, ale oči jí září jasněji než minule.
Dobrý den, bobře. Říkala jsem měsíc. Přišla jsem.
Kdo to je? hlas Vlastimily zní jako výstřel.
Stařenka, aniž by se na ni zaměřila, překročí práh. Klidně svlékne staré, izolemované boty a vstoupí do sálu, kde se zastaví hosté.
Dobrý den, milí lidé, přikývne. Jmenuju se Evžénie. Jednoduše Duni. Přišla jsem k Lence jen popojednat.
Cože?! Petr vyskakuje z pohovky, červený od piva. Lenko, ty jsi šílená? Kdo je to?
Já zmateně hledím na stařenu, nevíc neříkám. Jsem v šoku.
Lenko, jsi vůbec v pořádku? přidá Sabina, hnusně se poohlíží na hosta. Koho táhneš dovnitř? Máme tu kulturní program, a ty přivedlaš nějakou bezdomovku!
Jak se opovažujete? cítím, jak ve mně vře hněv i ponížení. Tohle je můj byt!
Náš byt! řve tchýně. A já nechtěj, aby sem klesal jakýkoli šmejda!
Duni už si sedá na jedinou volnou židli, kterou jsem si připravila pro sebe. Prohlédne si stůl, špinavé talíře, nespokojené tváře a hlasitě povzdechne.
Šmejda, říkáte? zeptá se klidně. Jsem já šmejda? A kdo jste vy? Přišli do cizího bytu jíst, hospodáře držíte za sluhu, dceru vám rozmačkáte Šmejda?
Leno! Vyhoďte tohle strašidlo! zakřičí Vlastimila.
Zůstane, uslyším svůj hlas. Řekla jsem to tak pevně, že jsem sama překvapila.
Cože?! zeptaly se najednou Sabina i Petr.
Slyšeli jste? vstoupím mezi stařenu a příbuzné. Evžénie je moje hosta. Jestli se vám nelíbí, dveře jsou tamhle. Chováte se, jako by mě tu měli jako služebnou.
Ticho se rozezní. Sabina chytí Petra za ruku.
Tak zůstaň s babou! Jděte odsud! Já v tom cirkusu nehrát budu!
Hosté začnou odcházet, nadávat a házet na mě zlé pohledy. Tchýně zůstane sedět v kuchyni a škrábe mě očima, zatímco Petr demonstrativně zapne televizi. Když se za posledním hostem zavřou dveře, Duni se ke mně přiblíží.
Skvělá práce, řekne tiše. První krok udělala. Další bude horší, ale vydrž. A teď ukáž mi, kde budu spát.
Odvedu ji do malé místnosti, kterou nazýváme koutek. Tam stojí starý pohovka. Duni se na ní posadí, zakřičí a s zavřenýma očima zamumlá:
Všechno, Lenko. Začíná to být zajímavé. Zítra tvoji příbuzní ukážou, co v sobě mají.
Ráno se probudím od křiku. Vyběhne do kuchyně a vidím Petra a Vlastimilu. Stojí nad Duší, která klidně pije čaj z mé oblíbené hrnky.
Ukradla mi náušnice! křičí Vlastimila, třesouc se vzteky. Zlaté! Petr, volej policii!
Jaké náušnice? přecházím pohledem od manžela k staření.
A nevíš! řekne Petr, oči mu září. To jsi všechno vymyslela, aby ses vyhnula mamince! Přivedla jsi si do domu prositku, a ona krade!
Já tvoje náušnice nebrala, řekne klidně Duni, popíjejíc čaj. Mám dost svých věcí, i když jsem chudá. Štěstí není v penězích, dítě.
Vypadni odsud! křičí tchýně. Hned pryč!
Podívám se Vlastimilě do očí. Nejsou rozhořčené, jsou triumfální. Září mi v hlavě: to je past.
Kde jste je hledaly? zeptám se.
V téhle místnosti, Sabina vyjde zpoza matky. Ukáže, že už ráno přinesla. Viděla jsem, jak si je schovala do kapsy svého pláště.
Lžeš, řeknu klidně.
Komu lžeš? Sabina udeří po mně. Já
Ruce dolů! Duni najednou vstanou, hlas se třpytí jako ocel. Myslíte, že stará žena je naivní? Myslíte, že nevidím, jak jste náušnice do mého pláště přetáhli, když jsem spala? Všechno jsem slyšela.
Vlastimila zbledne.
Co jsi slyšela, stará čarodějko?
Jak jste šuškali s dcerou. Petr jí uvěří, vyhodíme tě a Lenka uteče k babičce. To nevyjde.
Petře! řve tchýně. Posloucháš to?
Petr stojí červený, svírá pěstě.
Lenko, odejde, buď tahle babka jde, nebo já odcházím. Vyber si.
Podívám se na manžela. Deset let manželství. Deset let ponížení, mlčení, věčného máma řekla. Dívám se na dceru, která stojí ve dveřích a s hrůzou hledí na otce.
Vyber si, zopakuje.
Jdi pryč, řknu.
Cože?
Řekla jsem: jdi. K matce, k Sabině, kamkoli. Ale z tohoto bytu, který je, mimochodem, jen na mě a na Marušku, odcházíš ty.
Právní hrozba působí. Petr se zadrží. Zvykl si, že mlčím, snáším. Nyní něco prasklo. Nebo se postavilo na místo.
Lítáš se, syká tchýně, chytajíc syna za ruku. Pojďme, Petro, podíváme se, jak to bude s tebou a s babou bez manžela.
Vyjdou, hlasitě zavřou dveře. Sednu si na židli, cítím, jak se třesou kolena.
To je vše, vydechnu.
Ne, bobře, Duni se přiblíží a pohladí mě po hlavě. To je jen začátek. Neodradí se snadno. Byt je tvůj, ale i jejich. Budou se soudit. Žádají výživné, pokud odejdeš z práce. Vezmou ti auto. Jsi připravená?
zvedu hlavu. Nejsem připravená. Volby už nemám.
Petr se vrátí za tři dny, ale ne s omluvou, ale s předvoláním k soudu. Vlastimila podá žalobu na výpA nakonec jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu pod rukama cizích lidí a postavím si vlastní život na vlastní noze.