Vdávala jsem se z lásky v 18 letech. Byla jsem velmi mladá, zamilovaná a po roce vztahu jsme se rozhodli, že jeden bez druhého nemůžeme být… Takže já – v 18, on – ve 22, vzali jsme se.
O rok později se nám narodilo dítě. Všechno bylo nádherné, ale tím to skončilo. Začala těžká léta… Byla vysoká inflace, moje mateřská byla mizivá, jeho plat – také. Rozhodl se odejít do zahraničí, aby si vydělal peníze. Zůstala jsem s dítětem sama. Neměli jsme ani čas se poznat. A tak to šlo rok od roku.
Bylo to lepší a lepší a já ho prosila, aby se ke mně a k dítěti vrátil. I tady byla práce. Začala jsem pracovat i já. S jeho a mým příjmem, s rodičovským příspěvkem na dítě, jsme to mohli zvládnout jako mnoho jiných rodin. On ale nechtěl. Zůstali jsme u jednoho dítěte, protože druhé nechtěl… Na další nebyly peníze. Ale ani s jedním se nechtěl vzdát odchodu do zahraničí. Přijel by na chvíli a zase odjel.
Peníze nestačily na normální život. Kdyby to bylo hodně, řekla bych, že to stálo za to. Ale pořád jsme měli půjčky, které jsme spláceli – tu na střechu, tu na auto, tu na pračku, jako všechny rodiny v Bulharsku.
Mnohokrát jsme spolu mluvili, ale on se nikdy nevrátil domů. Vychovávala jsem dítě sama, nikdy se nedozvěděl, když byl nemocný (nechtěla jsem mu přidělávat starosti), byla jsem matkou i otcem domu, všech dobrých i zlých chvil, všech starostí dospívání.
Jsem pozitivní člověk, vždycky jsem měla přátele, někteří jsou z mého dětství. On je jiný typ.
Po 25 letech v zahraničí se vrátil domů, ale ne s penězi, nýbrž s půjčkami. Část peněz jsem dokonce získala zpět prodejem babiččiny nemovitosti. Nikdy mi nepřestal děkovat a opakovat, že mě má rád. Možná opravdu miluje, je s námi, nepije, nikam nechodí.
Někdo by řekl, že je to muž snů! Ale abych si ten klid udržela, taky nemusím skoro nikam chodit!
S kamarády se vídám zřídka, on nemá rád nikoho. Zlobí se, že já je mám, on sám žádné nemá. Po práci přijde domů a lehne si před televizi.
Nelíčím se, nenosím hezké oblečení, protože se zlobí. Vypadám jako duch.
Jím, spím, chodím do práce, vařím, uklízím a tak.
Jednou nebo dvakrát do roka jedeme na dovolenou, ale samozřejmě sami. Nic ve zlém, ale někdy je fajn být s přáteli, ale on nemá rád nikoho. Pořád je nemá rád!
Dřív jsem všechno spolkla, aby měl doma klid, víš, žádné pití, žádné hádky atd. Ale já jsem onemocněla…
Zřejmě každodenní stres – práce, domov, teď nemocní rodiče, péče o všechny, nedostatek společenského života a pozitivních lidí a emocí kolem mě, odblokoval nemoc. Bohužel onkologickou.
Teď už nevím, kolik života mi zbývá, ale kdybych mohla vrátit čas, tak bych takhle nežila!
Myslela bych nejdřív na sebe, pak na druhé!
Dítě šlo svou cestou, pro rodiče dělám, co můžu.
Manžel, ať opakuje, jak chce, že mě miluje, mě svými požadavky na všechno citově dusí.
Kdybych mohla vrátit čas, asi bych ho opustila! Ale na to teď nemám čas.
