V 18 letech jsem se vdala z lásky. Byla jsem velmi mladá, zamilovaná a po roce vztahu jsme se rozhodli, že jeden bez druhého nemůžeme být… Takže já – v 18, on – ve 22, vzali jsme se.
Rok poté se nám narodilo dítě. Všechno bylo nádherné, ale tím to skončilo. Začaly těžké roky… Byla velká inflace, moje mateřská byla mizivá, jeho plat – také. Rozhodl se odjet vydělávat do zahraničí. Zůstala jsem s dítětem sama. Ani jsme se pořádně nepoznali. A tak rok za rokem.
Situace se zlepšila a já ho prosila, aby se ke mně a k dítěti vrátil. I tady byla práce. Začala jsem také pracovat. S jeho a mým příjmem, s pomocí rodičů pro dítě, jsme mohli hospodařit jako mnoho jiných rodin. On ale nechtěl. Zůstali jsme u jednoho dítěte, protože druhé nechtěl… Na další dítě nebyly peníze. Ale ani s jedním se nechtěl vzdát odchodu do zahraničí. Přijel by na chvíli a zase odjel.
Peněz nebylo moc, aby se z nich dalo normálně žít. Kdyby to bylo hodně, řekla bych, že to stálo za to. Ale pořád jsme měli půjčky, které stále splácíme – tu na střechu, tu na auto, tu na pračku, jako všechny rodiny v Bulharsku.
Mnohokrát jsme spolu mluvili, ale nikdy se nevrátil domů. Vychovávala jsem dítě sama, nikdy se nedozvěděl, když byl nemocný (nechtěla jsem mu přidělávat starosti), byla jsem matkou i otcem pro domov, pro všechny dobré i zlé časy, pro všechny starosti spojené s dospíváním.
Jsem pozitivní člověk, vždycky jsem měla přátele, někteří jsou z mého dětství. Je to jiný typ.
Nemá jediného kamaráda.
Má jen kolegy.
Po 25 letech v zahraničí se vrátil domů, ale ne s penězi, s půjčkami. Dokonce mi prodejem nemovitosti po babičce vrátil část peněz. Nikdy mi nepřestal děkovat a opakovat, že mě má rád. Možná že ano, je s námi, nepije, nikam nechodí.
Někdo by řekl, že je to muž snů! Ale abych si ten klid udržela, taky nemusím chodit skoro nikam!
S přáteli se vídám zřídka, on nemá rád nikoho. Zlobí se, že já nějaké mám, on sám žádné nemá. Po práci jde domů a lehne si před televizi.
Nelíčím se, nenosím hezké oblečení, protože se zlobí. Vypadám jako duch.
Jím, spím, chodím do práce, vařím, uklízím a to je všechno.
Jednou nebo dvakrát do roka jedeme na dovolenou, ale samozřejmě sami. Nic špatného, ale někdy je fajn být s přáteli, ale on nemá rád nikoho. Pořád je nemá rád!
Dřív jsem všechno spolkla, aby měl doma klid, víte, on nepije, nebije se atd. Ale já jsem onemocněla…
Zřejmě každodenní stres – práce, domov, teď nemocní rodiče, péče o všechny, nedostatek společenského života a pozitivních lidí a emocí kolem mě, odblokoval nemoc. Bohužel onkologickou.
Teď už nevím, kolik života mi zbývá, ale kdybych mohla vrátit čas, tak bych takhle nežila!
Myslela bych nejdřív na sebe, pak na druhé!
Dítě se dočkalo svého, pro rodiče dělám, co můžu.
Manžel, ať opakuje, jak chce, že mě miluje, mě svými požadavky na všechno citově potlačuje.
Kdybych mohla vrátit čas, asi bych ho opustila! Ale na to teď nemám čas.
