Prázdný život Zdeňky
Sníh už dávno přestal štípat bosé paty Zdeňka přestala vlastní nohy vnímat. Jen vítr ji šlehal do tváře, na ruce a za krk, hnal se skrznaskrz úzký hrudník schovaný pod jedinou noční košilí. Stříbrné vlasy, propletené sněhovými vločkami, ztěžkly jako rampouchy. Hustá fujavice pištěla a mlátila, Zdeňka už dávno nevěděla, kam jde, zabloudila na vlastním dvorku. Přilepila se zády na ledově studená prkna plotu, složila ruce na prsou a začala vzlykat:
Kéž by už byl pryč… Pane Bože, vezmi si mě! Umřít… umřít…
Zdeňka by tehdy skutečně umrzla, nebýt sousedky Martiny, která v tom chumlu šla prověřit krávu. Prý jestli se náhodou nesnaží telit. Uviděla přitom pootevřené dveře u Zdeňky a štěrbinu světla na zápraží.
Zdeno! Jsi tam někde v tom marastu?
Ale Zdeňka jen stála v koutě zahrady, zahalená sněhem a větvemi, s pevně zavřenýma očima, opakovala jako v transu pořád jedno a totéž: umřít, umřít…
Martina se rozběhla domů pro manžela. Dvoučlenný zásah. Ve dvou odnesli strnulou Zdeňku přes zasněžený práh zpátky do chalupy.
Od té doby Zdeňka nevstala z postele. Druhý den ráno dorazila mladá zdravotnice Jitka, s pampeliškovými tvářemi a lesklými černými vlasy, překvapená, že ve věku devadesáti jedna let, v takové zimě, Zdeňka nemá ani rýmu, jenže má omrzliny na nohách. Naklonila se k starému vrásčitému obličeji a řekla:
Měla byste do nemocnice, zavoláme sanitku?
Stará žena jen pohledem přejela Jitčiny růžové tváře, uculila se smutně a potřásla hlavou.
Ne… zůstanu tady. Netrap se, holubičko, nemám už nač čekat. Běž s Pánem Bohem.
Ležela pak dva týdny. Proč vlastně šla tu noc ven bosa, jen v noční košili? Lidé říkali, že onemocněla vlastní nešikovností, ale ona v tom viděla něco zvláštního, téměř magického: předešlého večera seděla na posteli a v narůžovělém světle špatné žárovky párala starou ponožku. Prsty jí jely jako automat, myšlenkami byla daleko, upřeně zírala na popraskanou omítku a usmívala se zvláštním úsměvem, beze smyslu, hluboko ve vzpomínkách.
Nic pěkného v jejím životě nebylo. Práce, bída, už od dětství. Jen jedna jediná jiskra krátké světlo lásky. Říkalo se mu Luděk.
Ludvíčku… můj Ludo… mumlala nesrozumitelně a usmívala se ještě víc, ztracená v mlžných představách.
Bylo toho večera skutečností, nebo snem, že běžela za ves na pole, skrz březový hájek, kde se kdysi dalo snít? Zírá do dálky, ruku u čela, čeká a srdce jí tluče hrůzou i nadějí. V polích vidí mužskou postavu. Rozběhne se, šťastná, křičí: Ludi! Ludo!
S těmi sny usnula. Najednou se v noci probudila do fujavice. Odkopla deku, nahmatala v temnotě stěnu a došla ke dveřím.
Jen na chviličku, už se vrátím…
Otevřela bosou nohou na zápraží. Zírala do bílé sněhové vánice, znovu natáhla ruku:
Ludo…
Zima jí pronikla až do kostí, v břiše kroužilo prázdno. Stoupala dolů, šla na dvůr, šla k vratům, šla naproti někomu ztracenému, šla a ztratila cestu. Toho rána ji taková našli sousedé, zmrzlá, ztracená, v zoufalství.
Martina jí vařila čaj, nosila jídlo, povídala něco o kozách, o sousedech, o přicházejícím jaru, udržovala v kamnech oheň na zimu. Jitka měnila obvazy, mačkala do omrzlých nohou páchnoucí mast, měřila teplotu. Zdeňka plnila, co jí řekli, ale když byla sama, koukala do stropu prázdnýma očima a poslouchala: štěkot psů, skřípání saní, citoslovce dětí nesoucí se cestou domů.
Nejčastěji ji pohltila dřímota. Otevřela oči buď bylo ráno, nebo náhle tma. Ozývali se praskání polínek. Kapky sjížděly po střeše. Pane Bože, kdy už umřu? Umřít… pořád znovu a znovu.
Od dětství znala jednoduchou, tíživou pravdu: její osud je strmá, zablácená stráň porostlá trním. Po ní jedině padat, narážet na kameny, na kořeny. Nikdo nepomůže, nikdo se nezastaví, nikdo ruku nepodá. Tak žili všichni kolem a jiný osud nečekala. Zvykla si na život jako dlouhou, únavnou cestu pádu, kdy jediným prostředkem, jak ho snést, zůstávalo tiše zatnout zuby a přečkat bolest.
Toho roku zima trvala moc dlouho, jaro přišlo studené, promáčené deštěm, cesty se rozblátem rozjely v širou mazlavou bažinu. Sníh slezl až v květnu, odkryl zašedlou škraloup hlíny, listí na břízách pořád nic, sady byly tmavé, holé, mrtvé. Zdeňka, s šátkem tmavnoucím deštěm na hlavě, se kodrcala s vědry od studny, nohy jak ruce popraskané, klopýtala mezi kalužemi. Na druhé straně u plotu hulili chlapi, zaražení do hroudy, v dešti tiše něco brumlali. Zdeňka přešla kolem s očima k zemi. Už léta byla jako duch. Barvy i lidi šedli kamsi do mlhy.
Zdeno! zvolala babka Stáza, děvečka od sousedů. Honem skoč ke Krupičkovi pro látku, ať ušije Adéle sukni, zrovna nejlepší, s kytičkama! A nemeškej! Dnes jsou z města hosti a bude se péct a prostírat. A utrhni nějaké fialky!
Zdeňka tiše složila vědra na schůdek, setřela špinavýma rukama zástěru a šla na kraj vsi. Bylo jí dvacet dva, ale život už kolem ní dávno minul. Její rodiče zemřeli matku i otce odnesli a po pohřbu ji přijala vdova, stará statkářka, celá zloba a lakota. Pro kousek chleba, za tvrdou práci, od úsvitu do tmy. Ze Zdeňky vyrostla tichá, silná dívka s velkýma, zmučenýma rukama a oči se už dlouho leskly jen potem, nikdy radostí.
Všechno okopávala, štípala dřevo v plískanici, dojila kozy v lednu, hnětla hlínu, prala v ledu, až jí prsty modraly. Plevele trhala pod žárem slunce a velké černé bobule rybízu visely těsně u pusy ale nesměla ani jednu. Panímáma počítala každý keř, sekla za každou chybku kopřivou. To není pro tebe, darmošlape! Zdeňka zvyklá na osamělost a ticho začala žít jen úkorně chce se být v klidu, tak vydržím. Přes den bylo její vypráhlé tělo neustále v pohybu, večer jen bolest, práce žádný konec. Mezi ostatními děvuškami nebyla nikdy ráda. Chlapi ji přehlíželi. Statkářka by bez Zdeňky už vůbec nevyšla.
Jednou, když vyleštila zrcadlo tak vysoko, že musela stát na stoličce, panímáma se ptala:
Nechceš se vdát, Zdeňko? Nebo radši zůstaneš stará panna?
Jak chcete, paní…
Hm! S takovým zadkem narveš dětí jako slepice! Ale stará budeš líp aspoň si tě nechám.
Žádná vlna, ani v té chvíli, nezachvěla Zdeňkou. Její duše spala, němá, strnulá. Ani touha, ani hněv. Mezi ní a světem byla pevná hradba rezignace, únava, zapomenutá naděje. Bylo úplně jedno, co má na sobě nebo jestli je svátek, o chlapce taky nestála, zvyklá, že už nikdy nic nebude.
Jednou, hned z kraje června, když už tráva zhoustla a louky byly voňavě zelené, se v hospodářství chystala velká návštěva. Panímámina dcera Adéla měla přijímat mládence z Prahy, prý potenciální ženich. Zdeňku vyslali trhat kopretiny na výzdobu. Scházela svahem k řece, bosé nohy měla ve studené trávě, když se jí do cesty postavil cizí kluk. Na sobě měl zelený vestiček, vyšitou košili, holínky, které se leskly, jako by je někdo mazal každý den sádlem. Vlasy nagelované k pěšince, pohled drzý, rozverný. To byl Luděk, kočí z vedlejšího statku, přijel s pánem z města. Postavil se rozkročmo a díval se na Zdeňku, jako by trh s voly sledoval.
Nazdar, krásko, uchechtl se a sjel ji pohledem, od rukou až ke hrudi svírající starý šátek.
Zdeňka ani nemrkla. Chtěla ho obejít, ale on se zase posunul, zase byl před ní.
Proč tu stojíš? zabručela.
Jakpak se jmenuješ?
Kdo to potřeboval, dávno ví, tobě to k ničemu. utnula a obešla ho jako kůl v plotě.
Luděk nedal pokoj. Každý týden byl v hospodářství. Zdeňka slyšela jeho hlas na dvoře, cítila na těle lepkavý pohled za zády, když míjela kuchyň nebo chlév. Semtam jí vystřihl poznámku, tu žertík, tu úšklebek, někdy se snažil ji štípnout, ale vždycky prošla, jako by byl vzduch. Jednou v sýpce ji chytil okolo pasu, chtěl ji přitlačit k balíkům slámy. Zdeňka mlčky zaťala prsty do jeho prsů a odstrčila ho tak prudce, že narazil hlavou na trám. Jen se na něj chvíli dívala pohledem chladným jako led a pak odešla, aniž by se ohlédla. Luděk se posadil, otíral si bolavou hlavu a vypadal překvapeně. V jeho očích místo zloby zazářilo něco nového palčivé, nevyslovené napětí. Snad poprvé se mu někdo nepodrobil.
A Zdeňka? Vlastně necítila skoro nic, jen matně vnímala, že se s ní cosi děje. Jako by ji někdo najednou volal z druhé strany nějaké bariéry. Nesnila o Luďkovi, nemyslela na něj, byl jí cizím otřesem, začátkem něčeho neznámého a jasnějšího.
Postupně se začala usmívat. Rána byla najednou světlá, vzduch voněl, když šla dojit krávu, pozorovala slunce, jak stoupá za lesy, jak se rosa třpytí. Chtěla patřit k živým. Ale jakmile si uvědomila, že postává, hned utíkala za prací. Tak to šlo celé týdny.
Luďkova vychloubačnost neměla úspěch dokonce ani polibek nevynutil, protože ji na místě dost pleskla přes tvář. Jenže jeho snaha po sobě nechala stopu. Jednou, když vylévala vodu z věder, se na něj krátce usmála. Příště, když čistil hřebce, se mu dlouze zadívala do očí, mlčky přes okno. Neznamenalo to nic, ale Luděk nepřestal doufat. Jenže jejich příběh skončil rychle.
Jednou, když hospodský biřic zbil kluka, kterého chytli na poli krást pšenici, Zdeňka se pokusila zasáhnout. Přiskočila, nastavila ruce, aby bránila dítě, srdce bušilo, ale strčili ji stranou. Pak uchopila poleno, téměř ho hodila na záda toho, co bičoval, když vtom Luděk vletěl mezi dospělé, vzal bič a zakřičel:
Tohle už ne! Slyšeli jste mě? Tohle řeknu pánovi!
Ženy se sklonily ke klukovi, utíraly mu slzy. Zdeňku najednou sevřely vzpomínky, jako by ji někdo třískl cihelnou. Utekla do komůrky, padla na lůžko, zalykala se pláčem, až mačkala rozedranou slámu v rukou. Plakala, protože si připadal, že je stále ta opuštěné dítě, které nikdy nepoznalo náruč.
Luďka ji našel. Potichu přišel do komůrky, sedl si k ní. Slova nebyla potřeba. Objímali se. Poprvé za život přilnula k někomu, naslouchala jeho klidnému dechu. Po chvíli šeptala:
Co je tam, za lesem? Co je dál?
Město, velké město, domy, kavárny, kostely.
A ještě dál?
Železnice… prý moře…
V tu chvíli si představila, že by mohla odejít, na vlastní oči spatřit moře, které bylo jedním slovem celý život jen splývající šedý pruh za obzorem. Poprvé v životě zatoužila být někým jiným sama sebou. Otočila se k Luďkovi a zašeptala:
Vezmeš si mě? Utečeme odsud?
Luďka to zaskočilo. Vymlouval se, že je to složité, že nejprve musí mít peníze. Zdeňka ho neposlouchala. Najednou byla odvážná, svým zoufalstvím až bláznivá, přitáhla si ho, políbila jej, šeptala, že je jí všechno jedno, že společně zmizí. Toho večera ztratila svůj mosazný křížek z dětství a ani po něm neštěkla. Tak to má být, procedila klidně.
Luděk přijel ještě dvakrát. Stýkali se tajně. Zdeňka rozkvétala najednou chodila rovně, v očích měla světlo, na lících barvu. Učila se znovu smát.
A pak všechno skončilo. Svatba Adély byla okázalá, baron odjel do Prahy, Luděk byl s ním, ani se nerozloučil. Zdeňka se dozvěděla od kuchařky: Odedjel, hledáš, kde nic není.
Zdeňka čekala. Každý večer chodila ke kraji vsi a dívala se do šedé dálavy na les. Hodiny stála s rukama zkříženýma na prsou, dokud se nenesly nad krajem první hvězdy. Přestala jíst, přestala spát, tvář se jí činila průzračnou, oči vpadlé, planoucí horečkou. Staré ženy ji nadávaly, házely po ní polévkou, Zdeňka se ale jen usmívala, mimo realitu. Byla si jistá, že se Luděk vrátí.
Léto uplynulo v dusnu, přišly mlžné, mokré podzimní dny. Zdeňka často koukala na obzor, kde les srůstal s nebem. Věřila, že když opravdu dlouho čeká, Luděk přijde. Neptala se na něj, když jí lidé říkali, že se nikdy nevrátí, odpovídala úsměvem. Čekala.
Jednoho dne koncem října, kdy už stromy byly holé a pole černé, Zdeňka zahlédla na horizontu u lesa postavu. Srdce jí poskočilo bylo to, jako by uviděla Luďka. Hodila motyku, rozběhla se přes pole, křičela:
Počkej! Počkej!
Muž nezastavil. Přiběhla k rozvodněné říčce, nemohla dál. Vylezla na kládu, která ležela u břehu, a chtivě hleděla přes potok na vzdalujícího se. Oči upínala tak, že přestávala vidět. Nakonec jen zelená prázdnota.
Našla ji sousedka Marie, jak sedí na zemi. Marie kroutila hlavou:
Co tu sedíš? Cos zas hledala?
To byl Luděk, řekla Zdeňka, aniž by pohlédla.
Jaký Luděk? Ten kočí z druhé vsi? Ten dávno bydlí v Českém Brodě, slyšela jsem, má čtyři děti a noha je mu napůl pryč
Nelži, pronesla Zdeňka přidušeně. V očích prázdno.
Marie se přežehnala, couvla: Chudinka, je celá popletená.
Od té chvíle měla venku pověst bláznivé. Přestala čekat, jak čekala dřív. Vrhla se do práce na malé zahradě, tvrdě, zarputile. Ve vzácných chvílích volna sedávala na schůdcích a dívala se do lesa, za kterými se jí zdálo mít moře. V očích hluboká, mrtvá prázdnota, až se lidé křižovali a obcházeli ji obloukem.
Když už síly nestačily, i v červnové poledne, když záhony voněly pivoněmi a lípy zpívaly, oblékla čistou košili, rozčesala dlouhé šedivé vlasy a postavila se na louku k lesu. Stála klidně, ani pěkná, ani škaredá, s vytrvalostí dávných soch jako by čekala ne léta, ale celé věky. Kdo se jí zeptal, koho čeká, odpověděla se smutným, klidným úsměvem:
Svého štěstí. On přijde dnes, Luděk slíbil.
Ubohá, pomatená ženská…
A jen vítr zpíval v korunách, jen potok unášel svůj pomalý proud, někde za lesy, za poli, za městy šumělo moře, o kterém nikdy nic nevěděla, jen jméno z dávných snů.
Vrznuly dveře její chalupy. Martina přišla zatopit v kamnech. Zdeňka se na ni podívala vyhaslýma očima.
Tak co, jak nohy? ptala se Martina.
Stařenka cosi nesrozumitelně zašeptala. Martina se naklonila blíž.
Cože? Neslyším!
…kdyby byl už konec. Nepřijde. Zbyla jen smrt…