Dnes si musím zapsat, co se stalo. Sedím na kraji postele a unaveně hledím na úhlednou hromádku bankovek před sebou. Dva roky jsme s Jendou šetřili každou korunu, abychom si mohli dovolit něco, co se zdálo jako sen – dovolenou u moře.
Malý domek u vody, čerstvé ryby k večeři, zvuk vln a svoboda od každodenních starostí – to všechno mělo být odměnou za roky dřiny a odříkání. „Zasloužíme si ten odpočinek,“ myslela jsem si, když jsem hleděla na ty peníze. Chtěla jsem věřit, že konečně přijde chvíle klidu. Tohle léto mělo být tím vytouženým dechem čerstvého vzduchu.
Do pokoje vešel Jenda. Bylo mu deset a v ruce nervózně otáčel sluchátka – dárek k narozeninám, který jsem mu koupila, i když jsme šetřili. Byla to malá radost uprostřed všech těch omezení.
„Mami, ty jsi si opravdu vybrala to místo?“ zeptal se a upřeně se na mě podíval.
„Ano, synku,“ odpověděla jsem tiše. „Bude tam klid, skoro opuštěná pláž a trh s ovocem. Představ si, jaké to bude ležet na slunci. Moře, čerstvý vzduch, žádný shon…“
Jenda se usmál, ale v očích měl stín porozumění – věděl, jak těžké pro mě bylo každé to šetření. Tahle dovolená byl náš společný sen, který jsme si chránili jako poklad.
Vtom zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno „Honza“.
„Ahoj, ségro!“ ozval se energický hlas mého bratra. „Jak to jde? Kam vyrážíte letos na dovolenou?“
Zhluboka jsem si povzdechla. S Honzou jsme měli vždycky složitý vztah – rád všemu velí, považuje se za nejchytřejšího a nedá si to před nikým líbit.
„K moři s Jendou,“ odpověděla jsem opatrně. „Chceme si pronajmout pokojík někde u pobřeží, jen tak si odpočinout.“
„Proč utrácet peníze?“ zasmál se. „Máme chatu u moře! Přijeďte k nám. Čerstvý vzduch, jahody, klid. A ušetříte.“
Zaváhala jsem. Honza vždycky vypadal, jako by věděl nejlíp, jak žít. Ale Jenda se rozzářil nadějí.
„Mami, to je přece celá chata u moře!“ řekl nadšeně. „Pojďme k strýčkovi! A ty peníze si necháme.“
Povzdechla jsem si, ale kývla.
„Dobře,“ řekla jsem. „Přijedeme.“
Honza nás uvítal na nádraží s úsměvem a objímáním.
„No konečně! Už to bylo moc dlouho!“ zvolal a pevně mě objal. „Pojďte, už máme připravený stůl.“
Jeho žena Irena stála vedle s tříletou dcerkou Zuzkou, která nadšeně mávala.
„To je setkání!“ vykřikla Irena a vrhla se mi do náruče.
Chata byla útulná – dřevěná chaloupka s proutěnými židlemi na verandě, houpačkou pod rozložitou jabloní a houpací sítí ve větru. Na pláž to bylo patnáct minut pěšky po cestě zarostlé polními květinami. První dva dny byly jako z pohádky – opalování, koupání v chladivé vodě, čerstvé koláče a jahody přímo ze zahrádky.
Sledovala jsem, jak si Jenda hraje se Zuzkou, trhá jablka a krmí kachny v rybníčku nedaleko. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, jak se mi srdce lehce rozjasňuje.
Ale třetí den začal jinak. Při snídani se Honza obrátil ke mně:
„Markéto, umíš vařit, ne? Uvaříš nám k obědu polívku? Irena je unavená ze Zuzky.“
Trochu mě to překvapilo, ale kývla jsem:
„Jasně, žádný problém.“
Večer po večeři mě požádal o další pomoc.
„Markéto, jsme po celém dni utahaní. Můžeš umýt nádobí?“
„Dobře…“ odpověděla jsem, snažíc se skrýt překvapení.
Čtvrtý den dostal Jenda košík s pokynem:
„Jendo, seber maliny. Koláče máme všichni rádi.“
„Ale já chtěl na pláž…“ zamumlal nevrle.
„Nejdřív povinnosti, pak zábava,“ odsekl Honza.
S každým dnem přibývalo úkolů. Myla jsem podlahy, hlídala Zuzku, když Irena jela nakupovat. Jenda plít záhony a nosil vodu ze studny. Zpočátku jsme to brali jako drobnou pomoc, ale brzy bylo jasné – dovolená se změnila v práci. To nebyl ten bezstarostný odpočinek, o kterém jsme snili.
Jednou večer, když se Jenda vrátil ze zahrádky s poškrábanýma rukama, sedl si na verandu a tiše se na mě podíval.
„Mami,“ řekl tiše, „proč nemůžeme prostě jít na pláž a nedělat to všechno?“
Stiskla jsem rty, abych nezaplakala. Nespravedlnost a podivný pocit, že s námi jednají jako se služebnictvem, mě dusily.
„Všechno bude dobré, ještě si odpočineme,“ zašeptala jsem.
Ale uvnitř rostla úzkost a bezmoc. Nechtělo se mi odjet, ale zůstat… to taky ne.
Další den jsem se rozhodla promluvit s Honzou otevřeně.
„Honzo,“ začala jsem opatrně, „chtěli bychom jít k moři. Kvůli tomu jsme sem přijeli.“
Bratr se zamračil a odpověděl chladně:
„Markéto, ty to nechápeš? Tady je práce nad hlavu. Když odejdete, kdo zůstane se Zuzkou a zahrádkou? A mimochodem, potřeboval bych od tebe ty peníze, co jste ušetřili. Potřebuju vyměnit okna. Vždyť jste je stejně nepotřebovali.“
„Ne! To jsou naše peníze!“ vyhrkla jsem bez sebe. „Dva roky jsme na nich šetřili!“
„Ale vy tady bydlíte a jíte zadarmo,“ tvrdohlavě pokračoval. „Mám nárok na úhradu.“
Vztek ve mně vzkypěl. Rychle jsem vstala.
„Odjedeme zítra.“
Honza se ušklíbl.
„To sotva. Peníze z tvé peněženky jsem už vzal. A jako projev mé vděčnosti můžete ráno na pláž, ale večer musí být všechno hotové. Seznam bude na lednici.“
Jenda stál vedle a nevěřil vlastním uším.
Cítila jsem, jak mě zalévá vlna vzteku a strachu.
Tu noc jsem nemohla usnout. M
