Dveře Natálie neotevřela hned. Stála s klíči v ruce, jako by neslyšela zvonek. Kabát byl promočený, deštník kapkoval, na tašce s mlékem roztrhaná rukojeť. Večer se blížil ke konci, chodba už voněla po večeři souseda a po kočce, která se právě probudila.
Za dveřmi stála Věra Dvořáková. Šátek ručně pletený, lakované boty, kufr na kolečkách, v rukou papírový sáček s něčím horkým. Hlas měla jako herečka ze starých filmů: živý, s nádechem dramatu.
Světlo mé jasné! Jsem tu na tři dny! S koláčem. S třešňovým. Pavlík ho miluje. řekla, už v chodbě, zatímco Natálie jen vydechla. No a cože, neřekla jsi mi, že kód změnili? Už jsem odjela, pak jsem se s kufrem vrátila sotva jsem našla vašeho domovníka, zeptala se ho na kód.
Natálie mlčela. Pokývala hlavou, jako by za ramenem byl někdo další. Přesto bylo v bytě poněkud ticho. Nepříjemně ticho.
A Pavla? Věra si sundala boty, podívala se: v předsíni jen volný hák. Chybí mu pánské kabátí, boty. Ani jeho vůně, ani jeho nepořádek. Později přijde, že? Pojedeme večeřet, přinesla jsem i plochu. Petr, otce Pavla, se přiblíží. Musel nejprve závodit k známému, bylo to urgentní. A Saša? Však ještě v školce, že?
Natálie se z nějakého důvodu usmála krátce, jako by někdo zatáhl za nit.
Jeho schůzka se protáhla.
Ah, rozumím. Práce, práce, no Věra zmlkla. Oči jí běhaly. Příliš rychle. Všimla si: na poličce jen jedna šálek. Ve sprše začíná šampon, ale jen jeden. Na lednici dětské kresby, ale fotografie Pavla zmizely.
V kuchyni položila koláč na stůl, opatrně rozbalila krabici s plochou, vzala Natálii za ruku.
Hlavně se neboj. Všechno se děje. Vydechni. Posedíme, sníme. Táta přijde pobavíte se s ním. Je to dobrý člověk.
Natálie přikývla. Usedla. Vzala talíř, ale nejedla. Konvice vře, hlasitě, jakoby křičela.
Později šly spolu vyzvednout Sašu. Věra nesla rukavice a termosku s kompotem, Natálie šla mlčky, držela se za rukáv. V výtahu na cestě zpět se střetly se sousedkou Lenkou. Lenka se usmála a pak rozjela ve svém typickém, rychlém tónu:
Natálie, tvůj bývalý zase s tou natřenou dívkou z obchodního? S kočárkem? A s dítětem si vůbec nehraje, že?
Věra sevřela rty a nechtěla se podívat ani na Natálii, ani na Lenku.
Lenko jen vydechla Natálie.
Co? Říkám pravdu. Všichni to stejně vědí.
Večer, když Věra vytahovala deku z šatníku a pečlivě skládala postel na pohovku, najednou se zastavila. Dlouho držela polštář v rukou. Pak, ani se nepodívala:
Odešel? Kde je můj syn? Co se stalo?
Natálie stála ve dveřích kuchyně. Záda rovná, ruce na konvici.
Před třemi měsíci. Řekl, že jde na schůzku. A nevrátil se.
K ní?
Natálie neodpověděla. Jen se podívala stranou.
Věra usedla. Pokládla deku vedle. Na kolena položila tašku. Vytáhla další koláč. Malý, v plastové formě.
Pečela jsem ho speciálně pro vás. Říkal, že u vás je vše v pořádku Říkal, že čtyři chcete v létě na moře On
Náhle ztratila dech. Jako by stoupla po dlouhém schodišti. Natálie přišla blíž, ale nedotkla se. Jen položila vedle čaj.
V místnosti bylo ticho. Za oknem hučel starý tramvajový vůz. Natálie stála u okna. Věra seděla, nepohnutá. Každá měla svou ticho.
Dveře zatřásly typickým cvaknutím Petr vždy tak bouchal, jako by chtěl připomenout svou přítomnost. Vstoupil svižně, v kabátě s kožešinovým límcem, s papírovým sáčkem mandarinek a novinou pod paží.
No, dobrý den, krásky! Tady mám úlovek! Mandarinky české, sladké. Jako v dětství.
Sundal si boty, hodil kabát, zamířil do kuchyně. Tam ticho a tři pohledy. Jeden unavený, Natálin. Druhý napjatý, Věrin. A třetí radostný, dětský: Saša, když uslyšel dědečkův hlas, hodil sušenky a vrhl se k němu, sevřel si kalhoty jako strom a zvedl hlavu, oči mu zářily.
Proč mlčíte? Petr nechápal. Jsem moc brzy?
Pavla začala Věra, ale hlas jí vypadl. Podívala se na Natálii, jako by chtěla svolení.
Pavla odešel, řekla Natálie klidně, jako by to opakovala stovkukrát. Před třemi měsíci.
Sáček s mandarinkami jemně přistál na stole. Noviny za ním. Petr si sedl. Mlčel. Dlouho hleděl z okna, jako by tam hledal odpověď.
Co tu podle vás udělali? najednou hlasitě. Jo, přivedla jsi ho k zármutku, Natálie. Tlačila, vrtěla, jako hřebík do dřeva. Nepoznal jsem ho po hlasu šel domů jako na trest.
Petře, tiše řekla Věra.
Co, Petře? Všechno je za maskou, a teď dobrý den! Jen jsi zamával rukou. Zničila.
Natálie neodpověděla. Pouze vzala šálek a nesla ho k dřezu. Neodešla z místnosti. Stála zády, jako by váhala, odejít, či zůstat.
Věra mlčela. Tvář jí zbledla. Vstala, přistoupila k Petrovi, stiskla mu rameno. Ten reagoval zpožděně.
Řekl mi, že je vše v pořádku. Saša je zdravý, Natálie je skvělá, plánují dovolenou. Rozumíš, že lhal? hlas jí se lámal. Mně. Mé matce.
Petr zvedl oči. Poprvé nevěděl, co říct.
Já Já myslel zakopnul. On není dítě. Rozhodne sám. Možná má někoho
Už má někoho, řekla Natálie, neotáčejíc se. Žije s ní. S tou z práce. S tou, s kterou si psala v koupelně.
Petr vstoupil na balkon. Zavřel za sebou dveře. Zapálil si cigaretu ve šeru, jako maják. Nikdy nekouřil před vnoučkem. Teď však zapálil.
Zavolám mu, řekla Natálie. Ať sám vysvětlí.
Věra nic neřekla. Pouze zavřela oči.
Na displeji telefonu se objevil kontakt Pavel. Zvonek. Pípání. Pak se ozval únavný hlas:
Haló?
Přijď. Hned. Táta s mamkou jsou tady. Saša. Musíme mluvit.
Pauza. Dlouhá. Pak Dobře. A opět pípání.
Natálie se podívala z okna. Za sklem někdo smetal sníh z chodníku. Bílá noc. Zimní. Tichá.
Po dvaceti minutách zase cvakla zámek. Pavel vešel jako by vstoupil do cizího bytu. Na něm byl ten samý peřinkový kabát, z něhož Natálie jednou vyndávala žvýkačky a účtenky. Vlasy mírně rozcuchané, vůně cizího parfému sotva zachytitelná. Zastavil se ve dveřích.
Všichni ahoj řekl chraplavě.
Saša vběhl, ale zůstal v půl kroku. Pavel nešikovně usedl, přitáhl ho k sobě.
Ahoj, kamaráde. Jak se máš?
Nežiješ s námi, řekl Saša. Nevinně, jako fakt.
Pavel ho přitiskl, ale oči nepozvedl.
V kuchyni viselo napětí. Petr vyšel z balkónu, kouř mu stíhal po patě. Věra se na syna dívala, jako by ho poprvé spatřila.
Říkal jsi mi začala. Říkal mi, že vše dobře. Že Natálie je skvělá. Že Saša je šťastný. Lhal jsi mi, Pavle?
Nechtěl jsem vás zklamat.
A jí? Věra přikývla Natálii. Nechtěl jsi ji zklamat? Nebo ti to prostě vyhovovalo zmizet?
Petr najednou promluvil tiše:
Co proto svou matku podvedl?
Pavel se posadil. Položil ruce na stůl, jako by se vzdal.
Nejsem nikomu dlužen. Ani vám, ani jí. Odešel, protože jsem nechtěl lhát. Nemohl jsem s Natálií dál. A s vámi taky.
Odešel, protože bylo slabší zůstat a mluvit jako muž, vyhrkla Věra. Zradil nejen ji. Zradil nás. Sama sebe.
Natálie seděla v rohu. Mlčky. Jako by už nic víc nepotřebovala vědět. Všechno už věděla.
Věra se přiblížila k synovi. Dotkla se jeho ramene. Ruka se třásla.
Byl jsi lepší, Pavle. Pamatuju si tě jinak.
Nic neodpověděl. Jen zavřel oči.
Saša znovu vyhlédl do kuchyně. Tentokrát neubloudil, jen stál ve dveřích a díval se.
Pavel vstával, ustoupil krok, podíval se na všechny. Tvář se ztuhla, jako maska. Náhle se otočil a odešel, zatřásl dveřmi ne hlasitě, ale zřetelně. Jako tečka na konci kapitoly.
Ráno. Za okny šedivý svit a čerstvý sníh na parapetu. Petr opět četl noviny, Saša jedl kaši, Věra něčím překládala po kuchyni, Natálie stála u okna.
Natálie se narovnala, hlas se jí zklidnil:
Můžu vyzvednout techniku, co jste mi darovali. Mikrovlnku, tlakový hrnec, konvici. Vezměte, pokud chcete. Přece jsem chtěla dělat rekonstrukci. Změny nepřekážejí. Jen mi přijde správné všechno vyklidit až do základu.
Věra se prudce otočila.
Jsi šílená? Ráno právě začalo a už mluvíš o majetku. Nemáme co si rozdělovat. Nejsme podivínové. Musíme se omluvit, ne brát věci.
Saša mezitím seděl v pokoji, hrál se stavebnicí. Pak vyklonil hlavu:
Babko, přijde táta?
Věra se na něj podívala, zhluboka se nadechla. Posadila se vedle něj a pohladila ho po hlavě.
Přijde, Sašku. Ale později. Chceš teď kreslit?
Saška přikývl.
Natálie stála v prahu. Žádné slzy, žádná hněv. Jen vnitřní hluchota. Jako po dlouhém hluku když zvuky odezní a uši slyší jen ticho.
Položila konvici. Zahřála se, jako podkres v jejich mlčení. Před nimi byl jen den. Nový, obyčejný. Ale s pocitem, že vše začíná znovu.
Všude se nesla vůně mýdla a suchého vzduchu. Věra stála v koupelně, myla dřez, pomalu, jako by meditovala. Natálie vešla chtěla si vzít ručník, ale zůstala stát.
Nech to, řekla Věra, neotáčejíc se. Já to udělám sama.
Natálie neodpověděla. Vzala ručník a položila ho vedle. Počkávala.
Nezlobuji se na vás, řekla nakonec. Jen jsem už unavená vysvětlovat, že nejsem jediná vinínek.
Věra se opřela o dřez, zaklonila hlavou.
A já jsem se zlobila. Na sebe. Na to, že jsem nic neviděla. Myslela jsem, že máte všechno. Lásku, rodinu, štěstí. Vyprávěla jsem to všem.
Natálie přikývla. Stály v úzké koupelně dvě ženy svázané synem, domem, minulostí.
Odpusť, řekla Věra. Vše. Myslela jsem, že jsi jen neudržela nás. Teď vidím, že jsi držela nás všechny. I když to nebylo potřeba.
Natálie si sedla na okraj vany. Tichým hlasem:
Budu seNatálie se zvedla, podívala se na sluneční paprsek zahřívající podlahu a věděla, že konec je jen novým počátkem.
