Jaromír se vrátil domů pozdě. Aniž by promluvil, zul si v předsíni boty, pověsil kabát a potichu zamířil do koupelny. Za pár minut už seděl v kuchyni, kde na něj čekal talíř kuřecího guláše s hráškem — specialita jeho ženy Jarmily. Vedle stál salát z mořských plodů. Vzal vidličku, na chvíli v salátu zabředl, pak se prudce otočil.
“Řekni mi upřímně… Odkud ten salát je?” zeptal se tiše, ale naléhavě.
Jarmila ztuhla, konvice s čajem v polovině cesty k hrnku. V jejích očích se zračilo cosi úzkostného.
Jejich manželství trvalo už přes třicet let. Kdyby měla Jarmila ohodnotit jejich vztah od jedné do sta, dala by pevných padesát. Bylo tam všechno — láska i podráždění, radost i tíha, světlé chvíle i těžké dny. Normální život. A Jaromír — třebaže tvrdohlavý, třebaže nelehký — byl dobrý člověk. Věrný, spolehlivý, pracovitý.
Zlom přišel minulé jaro, když Jarmila onemocněla. Lékař řekl, že jde o obyčejné vyčerpání, které se roky hromadilo. Jaromír ji vezl domů taxíkem — auto si dlouho neopravovali, všechny peníze šly na splácení půjčky pro dceru — Alenu.
Alena se právě vdala a chtěla svatbu “jako z filmu”. A i když šaty dopadly podivně a dort byl “jako žvýkačka”, jak říkal Jaromír — rodiče to snášeli. Chtěli, aby byla dcera šťastná.
Po svatbě se mladí nastěhovali do bytu, který ženich zdědil po dědovi, a Jaromír s Jarmilou dál spláceli půjčku, živoříce se starým autem, opotřebovanou technikou a věčnou únavou.
Jarmila učila angličtinu a brala si soukromé hodiny. Jaromír byl zámečníkem v továrně. Odmítal jídelnu, burgery, pizzu — jen domácí jídlo! Teplé, čerstvé, rozmanité.
Jarmila neodporovala, i když po práci sotva stála na nohou. Jednoho dne to nevydržela:
“Jak mám stihnout k večeři polévku, hlavní chod, salát a kompot? Nejsem robot.”
Ale Jaromír odpovídal historkami o své prabábě, která pracovala na poli, živila rodinu osmi lidí a ještě hrála v ochotnickém divadle.
Jarmila byla prostě unavená. Jednou, když se zastavila v nové lahůdkárně u domu pro čerstvý chléb, uviděla výlohu se saláty. A náhle řekla:
“Dejte mi ‘Mořské dary’, velkou porci…”
Doma k večeři byli holubi v zelí, koláč… a ten salát.
“To je něco nového! Vynikající, jako doma,” pochválil Jaromír.
Jarmila nic neřekla. A od té doby to bylo její tajemství: když nestíhala — koupila v lahůdkárně. Domácí, chutné, trochu dražší — ale aspoň si mohla oddechnout.
A tak by to možná šlo dál, kdyby ne náhoda. V práci se Jaromír dělil o oběd s mladým stážistou. Ten jedl sekanou a salát, nápadně podobný tomu Jaromírovu.
“Odkud tu sekanou?”
“Z lahůdkárny za rohem. Je lepší než domácí!” usmál se mladík.
Jaromíra to zarazilo. Příliš mnoho shod. A v něm se zrodilo podezření…
Ten večer jedl mlčky, pak položil tu otázku. Jarmila sklopila oči.
“Já… já jsem jen unavená. Myslela jsem, že ti je to jedno, hlavně když to chutná…”
Jaromír vstal. Přistoupil. Objal ji.
“Není mi to jedno. Ale ty jsi taky člověk, Jarmilo. Máš právo být unavená.”
Vzlykla. On se usmál.
“Mír?”
“Mír.”
A ten večer místo obvyklé večeře si objednali pizzu, pustili starý film a poprvé po dlouhé době necítili se jen jako manželé… ale jako pár, kterému na sobě záleží. A právě to stačilo, aby se všechno změnilo.