Václav se vrátil domů pozdě. Aniž by promluvil, zul si boty v předsíni, pověsil kabát a tiše prošel do koupelny. Za pár minut už seděl v kuchyni, kde na něj čekal talíř s kuřecím gulášem a hráškem — specialita jeho ženy Jitky. Vedle stál salát z mořských plodů. Vzal vidličku, chvíli v něm šťoural, a pak se prudce otočil.
„Řekni mi upřímně… Kde jsi vzala ten salát?“ zeptal se potichu, ale naléhavě.
Jitka ztuhla, aniž by dopravila konvici až k hrnku. V očích jí zůstal závan úzkosti.
Jejich manželství už mělo za sebou přes třicet let. Kdyby měla Jitka ohodnotit jejich vztah škálou od jedné do sta, dala by pevných padesát. Protože tu bylo všechno: láska i nervozita, radost i tíha, světlé chvíle i těžké dny. Běžný život. A Václav — ať už tvrdohlavý nebo s povahou jako kámen — byl dobrý člověk. Věrný, spolehlivý, pracovitý.
Zlom přišel minulé jaro, když Jitka skončila v posteli. Doktor řekl, že je to banální vyčerpání, které se léta hromadilo. Václav ji vezl domů taxíkem — svůj vůz už dávno nespravovali, všechny peníze šly na splácení půjčky pro dceru — Markétu.
Markéta se právě vdala a svatbu chtěla „jak v pohádce“. A i když šaty vypadaly trochu divně a dort podle Václava „chutnal jako žvýkačka“, rodiče to snášeli. Hlavní bylo, aby byla dcera šťastná.
Po svatbě mladí přesídlili do bytu po ženichově dědovi, zatímco Václav s Jitkou spláceli dál, vystačili si se starým autem, opotřebovanými spotřebiči a věčnou únavou.
Jitka učila angličtinu a brala si soukromé lekce. Václav dělal strojního zámečníka v továrně. Odmítal jídelnu, burgery, pizzy — jen domácí strava! Teplá, čerstvá, pestrá.
Jitka neprotestovala, i když po práci sotva stála na nohou. Jednou to nevydržela:
„Jak mám stihnout udělat polívku, hlavní jídlo, salát a kompot? Já nejsem robot.“
Ale Václav jí vyprávěl historky o své prabábě, která pracovala na poli, živila osmičlennou rodinu a ještě hrála v ochotnickém divadle.
Jitka byla prostě unavená. Jednou, když šla do nové lahůdky u domu pro čerstvý chléb, uviděla vitrínu se saláty. A najednou řekla:
„Dejte mi ‚Mořské plody‘, velkou porci…“
Doma k večeři byly zelné listy plněné masem, koláč… a ten salát.
„No to teda, něco nového! Chutná to skoro jako domácí,“ pochválil Václav.
Jitka nic neřekla. A od té doby to bylo její tajemství: když nestíhala, koupila jídlo v lahůdkách. Domácí, chutné, trochu dražší — ale aspoň si mohla oddychnout.
Tak by to šlo dál, kdyby neudělal náhodu. V práci Václav obědval s mladým stážistou. Ten jedl masové kuličky a salát, který vypadal podezřele podobně jako ten jeho.
„Odkud máš ty kuličky?“
„Z lahůdky za rohem. Jsou lepší než domácí!“ uchechtl se hoch.
Václava to zarazilo. Příliš mnoho věcí sedělo. A v něm se zrodilo podezření…
Ten večer jedl mlčky a pak položil tu otázku. Jitka sklopila oči.
„Já… já jsem prostě unavená. Myslela jsem, že ti je to jedno, hlavně když to chutná…“
Václav vstal. Přišel k ní. Obejmul ji.
„Není mi to jedno. Ale ty jsi taky člověk, Jituš. Máš právo být unavená.“
Zavzlykala. Usmál se.
„Mír?“
„Mír.“
A ten večer místo obvyklé večeře si objednali pizzu, pustili starý film a poprvé po dlouhé době necítili jen manžele… ale pár, kterým na sobě bylo záleželo. A přesně to stačilo, aby všechno změnilo.