Jaké mám štěstí, že mám tebe, řekl jsem, když jsem objal svou ženu.
Já jsem šťastná, že jsi se mnou! odpověděla Jana.
A s kým bych jinak chtěl být? zasmál jsem se. Samozřejmě jen s tebou. Jsi má osudová láska, nejlepší žena na světě.
Jana se jen usmála, políčila mě na tvář a šla do kuchyně vyndat z trouby koláč.
My, manželé Horákovi, slavili jsme dnes stříbrnou svatbu. Rozhodli jsme se pořídit oslavu v úzkém rodinném kruhu jen my dva a naše děti. Měli jsme dvě děti: syna Petra, patnáctiletého žáka, a dceru Vendulu, čerstvě vystudovanou absolventku, která už pracuje a bydlí samostatně v bytě nedaleko svého zaměstnání. I když Jana odmítala dělat Vendule radost a nabízela jí pokoj u nás, Vendula chtěla žít na vlastní pěst.
Proč se trápíš s pronájmem? zeptala se Jana. Máme tady vlastní pokoj, žijeme spolu. Když se vdáš, odejdeš i s námi.
Mami, moc vás s tátou miluji a vím, že mě neodrazíte, ale chci zkusit samostatnost. A prosím tě, mami, neber to špatně ty vaříš tak dobré koláče, že se bojím, že se změní na sloníka. Jsem štíhlá, jím a nepřibývám, ale já se nemůžu přetvořit v tvou postavu! Musím sledovat svou postavu, a to nejde, když jsem pořád doma a nemůžu odolat tvým pamlskům.
Jana se na Vendulu usmála. Vendula vypadala naprosto jinak než její matka. Jana byla drobná a hubená, téměř dětinská, zatímco Vendula byla pravou kráskou, která se podobala otci.
Já, Aleš Horák, jsem byl vysoký muž, který s věkem přibral pár kilogramů, což se dal zlehčit na Janaše koláčích. V mládí jsem byl pohledný, a i ve svých čtyřiceti osmi letech jsem stále zůstával přitažlivý. Jana věděla, že na mém pozadí nevypadám nápadně, a už dlouho jsem si zvykl na špitání za zády. Přesto jsem byl pro ni nejkrásnější a nejžádanější žena na světě.
***
Když jsem se s Janou setkal, bylo mi dvacet let, ona měla dvacet dva. Jednoho zářijového dne šla studentka Jana (tak jsem ji nazýval, abych zachoval soukromí) na oslavu narozenin své spolužačky a kamarádky Věry. Připravila si dárek předem a cestou k Věřině domovu se rozhodla pořídit i malý kytku.
V květinářství byl jen jeden chlap mladík vybíral kytici. Prodavačka, hezká dívka, mu nabízela různé varianty a zjevně se na něj zahleděla. Jana se také podívala a okamžitě poznala, že prodavačku něco zajímá. Ten chlap byl opravdu pohledný.
S takovým vzhledem by se hodil do filmu, pomyslela si Jana. Možná je to herec?
Chlap si všiml i Jany a promluvil:
Slečno, který kytku byste raději? Tu s červenými růžemi, nebo tu s pivoňkami?
Jana se zčervenala, nečekala, že s ní takto mládě promluví, ale odpověděla:
Vybrala bych pivoňky, i když většina dívčat má ráda růže.
Prodavačka se zeptala:
A vaší přítelkyni jaké květiny se líbí?
Chlap se lekce na okamžik odmluvil:
Mé přítelkyni? Ne, květiny nekupuji pro svou přítelkyni, vlastně vůbec neznám tu, pro kterou kytku kupuji.
Prodavačka se zamračila, Jana se podívala na chlapce:
Můj kamarád jde na narozeniny ke své sestře a přemluvil mě, abych šla s ním, vysvětlil chlap. Nemohl jsem přijít s prázdnou, tak jsem si koupil kytku. A teď si nejsem jistý, co vybrat.
Když si vezmete růže, neuděláte chybu, všechny dívky růže milují, řekla Jana.
A vám také růže chutnají? zeptal se chlap.
Jana sečervenala, sklonila oči a odpověděla:
Nejraději mám poleové květiny, ale růže jsou fajn. Všichni je mají rádi.
To je zajímavé, řekl chlap. I mně se líbí poleové květiny. Máma mi vždycky přinese kytku z louky, kde roste všechno možné. V takových barvách je skrytá zvláštní krása na první pohled nenápadné, ale když se podíváte blíže, jsou úžasné.
Nakonec chlap koupil kytici růží, vyšel z obchodu a usmál se na Janu.
Jaký je to hezký chlap, že? poznamenala prodavačka. Jedna úsměvnícová cena!
Jana si koupila malý kytku chryzantém a odešla pozdravit Věru.
Když dorazila k Věřině, překvapila ji ten usmívající se chlap z květinářství. Jmenoval se Saša a přišel s kamarádem Arnoštem, bratrem Věřina oslavence.
Saša byl stejně překvapený, že potkal dívku, se kterou se radil o květinách. Pořád na ni koukal a usmíval se. Jana se také tvářila nejistě a odvracela oči. Večer se přisedl k ní a začali si povídat.
O čem mluvili, už si ani já, Aleš, nepamatuju. Saša se ptal, ona odpovídala, on vyprávěl, ona naslouchala
Nechávala se zmást, proč sedí vedle ní, proč se usmívá a věnuje jí pozornost. Věra ji na to odhalila nepřátelským pohledem.
Když zazněla hudba a hosté začali tančit, Věra pozvala Sašu k tanci. Saša se na chvilku podíval na Janu a šel tančit s Věrou.
Po chvilce se vrátil k Janě a nabídl jí odchod domů.
Následující den, když Jana přišla na univerzitu, setkala se s Věrou, která ji ani nepozdravila a ignorovala Janin Ahoj.
Po přednáškách se Jana opět obrátila na Věru a zeptala se, co se stalo.
Co to vůbec nechápeš? zlobivě se zeptala Věra.
Co mám pochopit?
Že Arnošt přivedl Sašu pro mě! Chtěl nás představit. Viděl jsem Sašu na Arnoštových fotkách a líbil se mi. Arnošt se rozhodl přijít s ním na narozeniny. A ty jsi to celé zkazila! Celý večer s ním flirtovala. A pak ho i přetáhla A ještě se tváříš skromně!
Já s nikým neflirtovala, smutně odpověděla Jana. Vždyť vůbec ne umím flirtovat, ani jsem o tom nemyslela. Saša šel se mnou domů sám, ne žádal žádnou pomoc.
No jo, žádný flirt, jenže z boku nevidíš! A co v ní našel? řekla Věra a odešla, zanechávajíc Janinu hlavu v úžasu.
Jana se cítila špatně. Skutečně jsem přecházela přátele na druhou stranu a přiváděla jim kluka? Cože, jsem podlý rozlučitel? To nejde.
Já, Jana, jsem dívka, na kterou kluci vůbec nehleďou. Se svou obyčejnou tváří jsem přitáhla pozornost tak hezkého chlapíka jako Saša? Věra by mu perfektně sluškala krásná, veselá, zářivá, s tolika obdivovateli. Já jsem tichá, skromná.
Ne, Saša není pro mě. Myslel jsem, že si jen povídat a odejde domů. Neznal skoro nikoho v té partě, tak se rozhodl strávit večer rozhovorem s dívkou, kterou potkal jen v květinářství.
Tyto myšlenky mi běhaly hlavou, když jsem se vracel z univerzity domů.
Doma jsem šel ke zrcadlu, podíval se na sebe a řekl:
Opravdu, komu jsem tady potřeba?
V tom okamžiku zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a slyšel Sašu. Včera, když mi dal své číslo, byl jsem si jistý, že mi nikdy nevolá.
Domluvili jsme se setkat večer u řeky Vltavy. Když Jana dorazila v určený čas, Saša už na ni čekal s kyticí poleových květin a usmíval se tak, že Jana pochopila zamilovala se.
Tak začala romance mezi Janou a mnou, Alešem. Mnoho lidí předpovídalo rychlé rozchody. Nikdo nevěřil, že tak pohledný chlap může vážně zamilovat dívku jako Jana. Někteří nám záviděli a říkali, že náš vztah je odsouzený, protože takový hezký chlap určitě přitahuje pozornost jiných žen a brzy se rozhlédne. Saša se ale nepodíval na nikoho kromě mé Jany. Brzy Jana věřila v jeho city a přestala poslouchat závistivé a zlomyslné hlasy.
O rok později jsme se s Janou vzali. Každý den mi připomínala, že je nejlepší. A po deseti letech po svatbě jsem se jí jednou zeptal:
Proč jsi si vybrala mě? Mohl jsem mít krásnější dívku, já nejsem nic, co by muži chtěli, jsem obyčejná.
Aleš byl překvapený otázkou a odpověděl:
Láska se nedá vysvětlit, ale když se ptáš, zkusím. Zamiloval jsem se do tvých očí, protože jsou nejkrásnější, plné dobra a upřímnosti Zamiloval jsem se do tvého hlasu, vůně, duše. Pro mě jsi nejkrásnější žena na světě Není náhoda, že máš ráda poleové květiny. Jsi jako jedna z nich. Tvá krása nekřičí, ne každý ji vidí, ale já jsem ji rozpoznal a svou oblíbenou poleovou květinu bych nechtěl vyměnit za žádnou nejluxusnější růži.
***
Rodinná večeře ke čtyřicetinám manželství proběhla v útulném domě. Děti řekli rodičům spoustu milých slov byl to ten nejlepší dárek pro Janu a mě.
Uprostřed stolu ležel jemný kytka poleových květin. Vždy jsem Janu daroval na narozeniny, které má v červenci, i na výročí svatby.
Sašo, řekla Jana, když jsme šli spát. Přemýšlela jsem, že možná jsme špatná rodinka.
Proč? zeptal se jsem.
Už dvacet pět let jsme se nikdy nevyhádali. Stává se to?
Chceš se hádat? zasmál jsem se. Dobře, pojďme se hádat!
A začal jsem Janu lehce štípat.
Ne, ne, nechci, křičela Jana, která se štípání bojí.
Já taky nechci s tebou hádat, řekl Saša a políbil ji.
Dejte lajky a napište své názory do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, pište komentáře a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!