Chci se podělit o něco, co nemohu nikomu přiznat. Doufám, že to alespoň trochu uleví mé duši.
Možná vám to bude připadat nenormální, ale miluji svou snachu a stále více nenávidím svého syna. Nemám důvod být nespokojená s tím, jak se chová k Sáře, ale nemůžu vystát, když je Mark v její blízkosti.
Všechno to začalo narozením mého vnuka Petera. Můj syn byl na služební cestě v zahraničí a já jsem měla tu čest jako první převzít jejich dítě a starat se o Sáru a Petera během týdne po jejich propuštění.
Moje švagrová byla trochu zaražená a zmatená a já jsem si najednou vzpomněla na všechny zvyky z doby před čtvrt stoletím a sebevědomě jsem se ujala těžších povinností.
Když se Mark vrátil, místo radosti jsem cítila nespokojenost, že idylka skončila. Díval jsem se, jak objímá a líbá svou ženu a malého syna, a měl jsem chuť mu jednu vrazit.
Aby s námi byl méně často, vymýšlela jsem pro něj nejrůznější úkoly, které měl dělat venku – nakupovat, odvézt starou pračku do opravy, aby byla připravená, kdyby se nová rozbila, chodit do obchodů pro dětské pleny určitého druhu a žádné jiné.
Dodnes si oddechnu, když nasedne do auta a jede do své kanceláře.
Pak udělám Sářinu oblíbenou snídani a čekám, až se objeví. Upadám do vytržení, když ji vidím vcházet do kuchyně s naším Petrem v náručí – vypadají jako obraz italského malíře, Madona s dítětem.
Protože jsem před pěti lety ovdověla a už dva roky jsem v důchodu, veškerý můj čas a pozornost patří jim – mým oblíbeným stvořením.
Přestala jsem chodit s přáteli a sousedy na kávu, protože raději doprovázím Sarah na sousední zahradu, povídám si s ní, zatímco malý spí, a užívám si její blízkosti.
Doma ji ráda přehlasuji ve všem, co ji tíží, a ona mě rozplývá svým vděčným úsměvem.
Večer mi však stoupá krev v žilách, když na prahu spatřím Marka – tolik mi připomíná mého otce, kterého jsem v takové chvíli neměl rád, že se až zachvěji.
Obvykle synové vypadají jako jejich matky – ne, ten můj ho stáhl z kůže a hlas má stejný, chůzi stejnou jako on, dokonce ani jeho smích se neliší.
A když objímá Sáru a šeptá jí do ucha, otočím se k němu zády, protože ho chci zabít.
No, možná jsem se vyjádřila důrazně, ale rozhodně mi jeho přítomnost leze na nervy.
Když jim popřeju “dobrou noc” a jdu spát do svého pokoje, který sousedí s jejich, mám problém usnout – pořád slyším, abych zjistila, co dělají. Uklidňuje mě jen pomyšlení, že ráno opět uvidím švagrovou.
Nikdy předtím jsem se takhle necítila… Teď nevím, co se to se mnou děje!
