Pavel Šimánek si nikdy nedovedl představit, že své stáří stráví za zdmi cizího domova, pod dozorem zdravotních sester a mezi těmi, které opustily jejich vlastní děti. Vždy věřil, že si zaslouží víc — úctu, teplo domova, klid. Celý život pracoval, staral se o rodinu, budoval svůj svět kolem jediné radosti — své ženy Libuše a dcery Jitky.
S Libuší žili třicet let jako dva hrášci v lusku. Po její smrti před čtyřmi lety v domě zůstalo prázdno a chlad. Jedinou útěchou byla Jitka a malá vnučka Anežka. Pomáhal, jak mohl — hlídal holčičku, dával penzi na jídlo, seděl s ní, když dcera s manželem šli do kina nebo do práce. A pak se vše náhle změnilo.
Jitka začala mračit, když otec zůstával v kuchyni déle, než musel. Vadilo jí, když zakašlal. „Tati, ty už jsi žil, teď ať žijí ostatní!“ — takové věty slyšel čím dál častěji. Pak přišly řeči o „domově s výbornou péčí“, „pohodlném penzionu s lékaři a televizí“. Pavel se bránil.
„Jituško, tohle je můj byt. Pokud je ti tu těsno, můžeš se odstěhovat k tchýni. Vždyť bydlí sama ve třípokojovém.“
„Ty víš, že s ní vedeme válku. A vůbec, nezačínej!“ odsekla dcera zlostně.
„Ty jenom chceš ten byt. Měla by sis raději vydělávat na vlastní, než vyhánět otce!“
Po té hádce ho nazvala „sobečkem“, pohrozila, že „si stejně poradí“. Za týden si sám sbalil věci. Ne proto, že by chtěl. Protože už nesnesl ten pocit, že je ve vlastním domě navíc. Odešel potichu. Jitka zářila. Málem ho vynesla na rukou.
V penzionu dostal malý pokojík s oknem a starou televizí. Pavel trávil dny na dvorku pod širým nebem, mezi stejně opuštěnými, jako byl on sám.
„Děti vás sem poslaly?“ zeptala se jednou sousedka na lavičce.
„Ano, dcera usoudila, že překážím,“ odpověděl, zadržuje slzy.
„Mám to podobné. Syn dal přednost ženě. Vyhodili mě za dveře. Já jsem Věra.“
„Já Pavel. Rád vás poznávám.“
Sblížili se. Bolest se snášela lépe, když vedle vás stál někdo, kdo rozumí. Tak uplynul rok. Dcera nevolala. Nepřijela. Nenapsala.
Jednou seděl Pavel s knihou, když zaslechl známý hlas.
„Pane Šimánku? To jsem vás tady nečekala,“ užasla jeho bývalá sousedka Anna, lékařka, která přijela na kontrolu obyvatel.
„Jo. Už jsem tu rok. Jak vidíš, jsem pro ni přítěž. Ani telefonát, ani dopis.“
„To je divné… Jitka tvrdila, že jste si koupil chalupu na vesnici, že jste se odstěhoval odpočinout si.“
„Radši bych odešel… než tady za plotem chcípat.“
Anna zavrtěla hlavou. Po prohlídce se však vrátila. Ten rozhovor jí nedal spát. Za pár týdnů přijela znovu — tentokrát s nabídkou:
„Pane Šimánku, po mé mamince zůstal na vsi prázdný dům. Nedávno zemřela, hospodářství jsme prodali. Dům je teplý, pevný, kolem lesa, řeka. Kdybyste chtěl, můžete tam bydlet. Jezdit tam nebudu, ale prodat je mi líto.“
Pavel mlčel, pak se rozplakal. Cizí člověk mu nabídl to, na co vlastní dcera mávla rukou.
„Mohl bych ještě poprosit? Je tu jedna paní… Věra. Také nemá kam jít. Chtěl bych, abychom tam jeli spolu.“
„Samozřejmě,“ usmála se Anna. „Pokud souhlasí, není problém.“
Pavel doběhl k Věře:
„Bal si věci! Jedeme! Dům na vesnici, čerstvý vzduch, svoboda. Bude nám tam dobře. Nač tu zůstávat?“
„Jedeme! Za novým životem!“
Sbalili tašky, nakoupili jídlo a vyrazili. Anna je odvezla sama, nechtěla, aby se trmáceli autobusem. Pavel objímal sousedku, nevěda, jak poděkovat. On jen požádal: „Jen Jitce to neříkejte. Nechci o ní už ani slyšet.“
Anna se usmála a kývla. Neudělala nic velkého. Jen jednala lidsky. A to je dnes — už téměř hrdinství.