Víš co se mi dneska vybavilo? Pověst o holce od nás z vesnice, úplně se mi sevřelo srdce, když jsem si na ni vzpomněla
Jednou jsem věšela prádlo na šňůře na dvoře, když jsem zaslechla pláč. Nakoukla jsem přes plot a tam seděla Bára osmiletá holčička od sousedů. I když už chodila do druhé třídy, byla drobná jak šestileté dítě, bledá a uzoučká.
Barčo, co se zase děje? Pojď k nám, zavolala jsem na ni, posunula jsem uvolněné prkno v plotě. K nám běhávala často, když ji něco doma trápilo.
Máma mě vyhodila, křičela na mě zmiz a strčila mě ven. Teď se tam s tím strejdou Vencou zas smějou a pijí, mumlala mezi slzami.
Pojď, dáme něco k jídlu, Eliška s Tomášem zrovna obědvají, kývla jsem na ni.
Několikrát jsem Barunce vlastně zachránila kůži před hněvivýma rukama její matky, která ji bila, když se jí něco nelíbilo. Protože bydlíme hned vedle sebe, mohla jsem ji vždycky přivést k nám, dokud se máma neuklidnila.
Barča hrozně záviděla mým dětem, Elišce a Tomovi. S manželem jsme se snažili být laskaví, nikdy jsme děti za nic netrestali. U nás doma byla pohoda, povídali jsme si, smáli Barča to vnímala, a hrozně po takové atmosféře toužila. Byla ráda u nás, mezi srdečnými lidmi.
Doma ji máma nutila jen pracovat: nosit vodu, uklízet v chlévě, plet záhony, zametat podlahy. Její máma, Lenka, porodila Barču bez chlapa lidé v okolí o ní vždycky říkali, že je mrzutá a tvrdá, a od začátku Barču neměla ráda. Dřív tu byla ještě babička, Lenkina matka, ale ta už byla nemocná. Babička Barču milovala, chránila ji, starala se Lenka o ni nikdy moc nestála.
Když babička zemřela Barče bylo šest začalo být doma horší. Lenka byla neustále naštvaná, že je sama bez manžela, pořád se za někým honila. Pracovala jako uklízečka na autobusovém dvoře, kde se pohybovali hlavně chlapi. Jednou tam přišel nový řidič Venca, rozvedený, a hned si s Lenkou padli do noty.
Venca měl syna, na kterého platil alimenty. Lenka ho hned pozvala k sobě domů. Jemu se líbilo, že má střechu nad hlavou, žena kolem něj skáče a malá Barča se mu nepletla pod nohy. Ať tu klidně je, časem bude užitečná, říkal si pro sebe.
Lenka celou pozornost věnovala Vencovi, Barču pořád pranýřovala, nutila ji k práci, daleko častěji než dřív dostávala výchovné facky. Jestli mě nebudeš poslouchat, dám tě do děcáku, vyhrožovala jí.
Barča na nic neměla energii sedla si za plot pod rybíz a tiše brečela. Pokud jsem ji zpozorovala, hned jsem si ji vedla domů. Vyrůstala tam, zamlklá, skoro nemluvila.
Všichni v naší malé obci Lenku odsuzovali jak se chová k dítěti, jak Barče všechno zakazuje. Nikdo nad tím nezavíral oči, já sama taky ne. Lenka roznesla mezi lidmi drb, že na Vencu žárlím, a proto prý její rodinu pomlouvám.
Lenka s Vencou slavili svátky hlasitě, rádi se napili, Barča tehdy utíkala k nám přes plot a zůstávala u nás na noc. Věděla jsem, jak je rozbitá duše téhle malé holky, chyběla jí obyčejná laskavost.
Čas šel. Barča byla ve škole výborná, rostla z ní tiše šikovná holka. Po deváté třídě chtěla jít do města studovat na zdravotku. Máma jí ale rázně řekla: Půjdeš makat, už jsi dospělá, živit tě nebudu! Barča se rozbrečela, doma brečet nesměla, tak utíkala ven.
Šla ke mně a všechno mi povyprávěla. Moje děti už bydlely ve městě, studovaly. Tentokrát jsem to nevydržela a šla k její mámě.
Lenko, ty nejsi máma, co myslíš, že z toho bude? Jiní se pro děti rozkrájí, a ty Barču akorát ničíš. Nemiluješ ji, nemáš v sobě ani špetku svědomí. Venca svého kluka poslal studovat, ale tvoje holka musí makat? Prober se!
Lenka ječela, hádala se, ale nakonec jí došly síly.
No jo, jsem přísná, Barču to jen posílí, nechci, aby byla jak já bez chlapa, bez štěstí. Ať si teda jde studovat, když je tak chytrá, mávla rukou.
Barča se na zdrávku dostala snadno. Měla radost jako nikdy. Styděla se jen za to, že má obyčejné oblečení, vypadala mezi spolužačkami trochu chuději, ale nikdo ji nevysmíval, byla tam i jiná děvčata z malých vesnic.
Domů jezdila málo, návštěvy u mámy ani Vency ji nelákaly. Při prázdninách vždycky první zamířila ke mně, u mě byla srdečně vítána, krmila jsem ji, ptala se na školu vždy tu bylo teplo a pohoda.
Lenka měla své vlastní starosti. Venca si našel mladší přítelkyni, Lenka byla nervózní, Barča zrovna přijela na prázdniny. Máma ji nevítala, jen ji okřikla: Co tu hledáš? Nebudu ti tady vařit, jestli máš volno, běž na brigádu.
Pak Venca jednoho dne přišel, začal si balit věci.
Kam jdeš? rozkřičela se Lenka.
Jdu za dítětem, Ritka čeká dítě, svoje dítě neopustím jako ty. Ty svoji Barču nechceš, ale já svého kluka nenechám na pospas cizímu chlapovi. Dítě musí mít mámu i tátu, žít v lásce, ne jak tvoje Barča ta neví, co je mateřský dotek, zvedl kufr a odešel.
Tenhle Vencův výstup Lence sebral poslední zbytky hrdosti. Zůstala sedět, nemohla ani brečet. Tohle byla pravda, která jí sebrala dech.
Barča to všechno slyšela. Nepřišla mámu utěšovat v hlavě jí běžela vzpomínka, jak ji máma vyhazovala z domova za hluk při Vencově odpočinku, nikdy ji nebránil, jen se kysele usmíval.
Poslední ročník Barča pracovala v nemocnici na částečný úvazek, už se sama živila. Domů téměř nejezdila, Lenka byla zničená, pila, peníze jí nestačily. Z Barči byla krásná mladá žena, pracovitá a hodná na pacienty. Měli ji rádi a obdivovali, dokonce chválili její mámu za výchovu Barča to vždycky přešla s úsměvem.
Jaké výchova? Za všechno vděčím tetě Kateřině, v duchu ji vždycky napadlo. Za to, že ji bránila, podporovala, dala jí odvahu, lásku k profesi, za všechno.
Lenka si teď domů vodila různé kamarády na pití, i když Barča přijela, vždy ji pohled na mámu šokoval. Dávno ji vyhodili z práce. Barča už nevěděla, co jí říct bylo jí jasné, že je to marné.
Ukončila zdrávku a přijela. Lenka seděla sama doma, nevraživě na ni hleděla.
Co tu děláš? Zase na dlouho? Nemám nic k jídlu, lednice je vypnutá. Dej mi peníze, bolí mě hlava.
Uvnitř měla Barča knedlík, ale nebrečela, jen klidně odpověděla:
Neboj, dlouho se nezdržím. Dostala jsem diplom s vyznamenáním, jedu do krajského města, tam budu pracovat v nemocnici. Nebudu sem jezdit často, pár korun ti pošlu. Tak se měj, mami.
Lenku to nezajímalo, chtěla jen peníze. Dej peníze, potřebuju na hlavu, jaká jsi to dcera, vůbec mě nelituješ
Barča vytáhla z kapsy pár stovek, položila je na stůl, tiše za sebou zavřela dveře a chvilku čekala venku doufala, že máma vyběhne a obejme ji. Ale nestalo se. Pomalu šla k nám.
Já byla nadšená, sedly jsme si ke stolu. Baru, pojď, právě jíme, dneska slavíme! Můj muž už seděl, a já jsem vynesla z druhého pokoje balíček dárkem za diplom, pár korun na rozjezd.
Barča poděkovala, rozbrečela se: Teto, proč? Proč se ke mně máma tak chová, jako bych jí byla cizí?
Nebreč, Barunko, objala jsem ji, to teď nezměníš. Taková Lenka je. Ale ty jsi chytrá, krásná, určitě budeš šťastná a milovaná.
Barča potom odešla do krajského města, nastoupila jako sestřička na chirurgii. Tam potkala svoji lásku mladého lékaře Radima. Brzy se vzali, a na svatbě místo matky seděla u Barči já obě jsme plakaly štěstím.
Lenka dostávala Barčiny peníze a chlubila se před kamarády: To je moje dcera, díky mně je tam, kde je. Píše mi, posílá peníze, je mi vděčná. Jenže Barča ji na svatbu nepozvala, nikdy ji nejezdila navštěvovat, vnoučata Lenka neznala, zeť nikdy neviděla.
Jednoho dne jsem Lenku našla doma mrtvou. Dlouho tam tak ležela, nikdo o ni neměl zájem. Všimla jsem si jen, že se dlouho nic nehýbe na dvoře. Barča a její manžel ji pohřbili, a dům brzy prodali. Občas za mnou Barča s rodinou přijela na návštěvuPo letech, když u nás jednou seděla na zahradě pod starým rybízem, kde jako malá plakala, podívala se Barča na slunce zapadající za pole a řekla mi: Teto, víš, co je zvláštní? Mně už není líto, že moje dětství bylo takové, jaké bylo. Vím, že bych nikdy nepoznala opravdovou lásku, kdybych nezažila to špatné. Doma jsem ji nenašla, ale našla jsem ji u vás a teď ji dávám svým dětem.
Objala mě pevně. Já ji pohladila po vlasech, jako kdysi malou holčičku, a věděla jsem, že kolo příběhu se konečně zastavilo na dobrém místě.
Večer, když Barča s vlastním synkem a dcerou odcházela domů, šeptla u branky: Slíbila jsem si, že nikdy nebudu taková jako máma. Díky vám to dodržím.
A když se ohlédla, usmála se byl to ten nejupřímnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Za plotem pod rybízem už nebyly žádné slzy, jen klid, láska a nový začátek.