Proč byste se vůbec chtěli stěhovat? A ještě na venkov! Každý se snaží dostat do Prahy, do většího města, a vy se vydáváte přesně opačným směrem. Co je tam dobrého? Tomu doopravdy nerozumím. Na vesnici je hezky snad jen v létě, ale v zimě tam nemáte co dělat.
Mám kamarádku Ivanu, která se nás snažila od stěhování na vesnici všemožně odradit. Hodně mě to mrzelo, a manžela taky. Jako bychom měli vždycky dělat jen to, co vyhovuje jí.
Po skoro roce hledání se nám ale přece jen podařilo najít vhodný dům a přestěhovali jsme se. Ivana mi volala skoro denně a posměšně se ptala, jestli už mám práci. Přestože moc dobře věděla, že pracuji na dálku, a že to nemám v plánu měnit. Taky se neustále vyptávala: A co internet? To tam máte pomalý, co?
Na začátku října nás Ivana konečně přijela navštívit. Už jsme tam bydleli přes rok. Neochotně se prošla po zahradě, jinak seděla doma, popíjela pivo s manželem a celé dva dny v podstatě nechtěli nic podnikat.
Během jejich návštěvy jsme s manželem pokračovali v práci: nosili jsme zeleninu do sklepa a zavírali kompoty do sklenic. Třetí den se Ivana s mužem začali balit, protože večer jim jel autobus zpátky do Brna. Žádný dárek jsme pro ně nechystali; pak mě ale sama Ivana požádala, zda bych jí nedala pytel brambor a jablek.
Nabídla jsem, že pro všechno skočím do sklepa, ale prý ne, že je jim z piva těžko. Na jablka jsem jim podala pytel a kýble. Nad způsobem, jakým do nich zahrabávali, kroutili nosy, ale šli si nasbírat sami. Říkala jsem si, jak to asi ponesou v autobuse. Pak mi došlo poprosili manžela, jestli by je neodvezl autem.
Do města to bylo hodinu a půl tam a zpátky. Manžel ale v klidu řekl, že už si dal jedno pivo a řídit nemůže. Tak odjeli sami, s taškami, autobusem. A na pár let se po nich slehla zem. Jen telefonáty, žádné další návštěvy. Možná jsem zlá, ale mám pocit, že do naší vesnice už se nehrnou.
A pak, na konci listopadu, najednou zazvonili u dveří bez ohlášení. Prej nám chtěli udělat překvapení. Přijeli na víkend, ale my jsme zrovna byli v jednom kole. Měla jsem spousty objednávek na Nový rok, tři telata ještě ten den čekala na zpracování. Nejlepší překvapení v pravou chvíli, to se ví.
Dali jsme na stůl, co bylo. Ivana se svým mužem jedli a popíjeli, my se sotva připojili. Nabízeli jsme pomoc, ale se slepicemi zacházet neuměli. I když tvrdí, že jsou taky z venkova.
Všechny naše drůbeží už byly zamluvené zákazníky. Plánovali jsme porážet pro sebe a naše rodiče až před Vánoci. Necítila jsem se s tím dobře. Nakonec jsem nabídla husu, ale že si ji musí oškubat sami. Slíbili, že si to udělají další den.
Další ráno však zůstalo ticho. Tentokrát přijeli vlastním autem a koupili si husu sami. Na rozloučenou jsem jim nabídla zeleninu a nakládané okurky. Vyberte si, co chcete. Kufr měli nacpaný až po střechu. Nelituju, ať si pochutnají. My máme zásoby na několik let.
Ale otázka od Ivany mě zarazila. Nemáte ještě nějaké telecí navíc?
Řekla jsem, že ne. Opravdu jsme neměli telecí navíc. Nejdřív musíme vyřešit objednávky, teprve potom porážet pro rodinu. Práce máme dost, ale žijeme z toho. A kdyby náhodou zbylo, máme velkou rodinu rodiče, sestry, bratry
Možná se na nás zlobili. Doteď se Ivana neozvala ani nezavolala. Společná známá říkala, že jsme lakomí. Prý přijeli na vesnici a odešli bez masa. Tak to aspoň Ivana vyprávěla.