Proč byste se chtěli stěhovat? A ještě ke všemu na venkov! nechápavě kroutila hlavou kamarádka Magda, když jsme se jí svěřili s naším rozhodnutím. Všichni míří do Prahy nebo aspoň do většího města, jen vy jdete opačným směrem. Co tam vůbec může být dobrého? Tohle nechápu. V létě je to tam možná fajn, ale v zimě není stejně co dělat.
Magda se nás snažila přesvědčit všemožně, abychom si život na vesnici rozmysleli a zůstali v Hradci Králové. Hádky a poznámky nás s manželem Petrem hodně ranily. Bylo to, jako by nám diktovala, co máme dělat.
Po roce úmorného hledání jsme nakonec objevili útulný domek v malé vesnici nedaleko Litomyšle a se smíchem jsme svoje životy sbalili do krabic. Magda mi volala téměř denně, ptala se posměšně, jestli už mám novou práci, i když moc dobře věděla, že pracuji na dálku a měnit to nemíním. Nezapomněla se vždycky poptávat, jaký máme ten pověstný venkovský internet a jestli už mi nespadla WiFi.
Když k nám Magda s manželem přijela začátkem října na prodloužený víkend, bylo to přesně rok od našeho stěhování. Procházela se po zahradě s ledabylým zájmem a většinu času strávila uvnitř nad půllitrem piva. A my s Petrem nosili během její návštěvy do sklepa brambory, uklízeli jablka a zavírali kompoty, protože práce nepočká.
Třetí den se Magda s mužem začali balit, že večer odjedou autobusem do Pardubic. Tentokrát jsme jim nedali žádný dárek na cestu. Ale Magda najednou povídá: Hele, nebalila bys nám jeden pytel brambor a trochu jablek na cestu?
Chtěla jsem se nabídnout, že jim to všechno snesu dolů do sklepa, ale to prý ne, že po včerejší pitce dolů nepůjdou. Podala jsem jí proto pytel i vědra a ať si naberou sami. Moc jim ten venkovský vzhled nesedl, ale pustili se do vybírání. Chvíli jsem přemýšlela, jak to všechno potáhnou v autobuse. Až když bylo všechno naloženo, pochopila jsem poprosili Petra, aby je do města s bramborama a jablky zavezl.
Tam i zpět cesta trvá skoro tři hodiny. Petr to hned prohlédl že si už otevřel lahev piva a dnes nikam nepojede. Nakonec si ty těžké tašky do autobusu museli dotáhnout sami.
Několik let jsme je v našem domku neviděli. Volali jsme si, psali na svátky, ale návštěva už nikdy nepřišla. Možná jsem škodolibá, ale nějak mám pocit, že na našem venkově nejsou vítaní.
Pak se ale objeví jeden listopadový pátek večer u našich dveří. Bez jediného slova předem. Chtěli nás překvapit. Bohužel to nebylo ve vhodnou chvíli byla jsem po týdnu práce unavená, kuchyně byla plná objednávek před Silvestrem, tři krůty ještě čekaly na kuchání. Ale co už, návštěva je návštěva.
Připravila jsem rychle stůl, Magda se svým mužem jedli a popíjeli, my si s Petrem sedli na chvíli s nimi. Ani nápad, že by nabídli pomoc přitom své babičky z vesnice mají. Všechny naše krůty už byly zamluvené, domlouvali jsme si porážku pro nás i pro rodiče až po Novém roce. Přesto jsem jim nabídla jednu husu, ale s tím, že si jí musí oškubat sami. Prý rádi, ale až zítra.
Další den se však nikdo k husám neměl. Tentokrát měli svoje vlastní auto a nakonec si jednu koupili. Před odjezdem jsem jim tedy naložila pár pytlů brambor, sklenice nakládaček, nějaká jablka. Ať si vezmou, máme toho dost na roky dopředu.
Jenže Magda pak vytáhla další prosbu: Nemáte přebytečné hovězí maso?
Musela jsem říct, že opravdu nemám. Objednávky běží přednostně, porážka býků bude až na jaře. Ani nám toho moc nezbyde, máme sourozence, rodiče, každý něco vezme. Musíme z něčeho žít.
Od té doby Magda nevolá a nepíše. Slyšela jsem od společných známých, že o nás říkají, že jsme lakomí. Vzali tašky plné zeleniny a zavařenin a stejně si stěžovali, že jim domů nepřivezli kus hovězího. Zřejmě je venkov nikdy opravdu nezajímalo.