Je asi správné říct, že jsem nedávno nastoupil do zverimexu v Brně. Zkušební doba mi skončila v červnu a od té doby jsem byl začleněn mezi stálé zaměstnance. Rád bych vám přiblížil, co to obnáší.
Stálí zaměstnanci našeho zverimexu mají na konci každého měsíce možnost vzít si zboží, které už nelze oficiálně prodávat například krmivo s poničeným obalem nebo blížícím se datem spotřeby, případně doplňky pro mazlíčky s drobnou vadou.
Vždy se domlouváme mezi sebou, kdo si co vezme. Sice sám žádné zvíře doma nemám, ale přesto z toho mám někdy užitek.
Poprvé jsem si odnesl pytel krmení pro kočky. Rodiče mé manželky, Elišky, mají doma kočku, tak jsem jim tu mňamku přinesl.
Uvědomil jsem si, že si vždy snažím vybrat něco pro kočky.
Příště jsem vzal škrabadlo, které bylo trochu roztržené, ale tchyně ho bez problémů zašila.
Když jsem jim ho předával, rozhodně nebyli nadšení. Došla jim mezitím kočičí strava, takže místo vděku jsem slyšel:
To jsi nemohl radši vzít zase žrádlo? Proč jsi přišel jen s tímhle!
Přiznám se, bylo to nepříjemné, protože už minule jsem jim vysvětloval, jak se k těmhle věcem v práci dostávám. Tentokrát jsem jim to zopakoval, a oni předstírali, že chápou, co říkám.
Po cestě domů jsem navrhl Elišce, že jim každý měsíc koupíme kvalitní krmivo. Pokud ho seženu zadarmo v práci, vezmu ho do zásoby, a takhle jsme si domluvili pravidla.
Jediná zvláštní věc se stala po měsíci deset kilo krmiva najednou zmizelo. Když jsem se ptal tchyně, přiznala se, že slíbila sousedce, že jí taky něco přinese.
Věděla, že brzy donesu další, tak prostě dala jídlo ze zásob dál. A my jsme jim pak museli koupit krmivo dražší, než bych sám přinesl. Znovu jsem jí vysvětlil, že nosím jídlo hlavně kvůli jejich kočce.
Její reakce byla tentokrát pobouřená:
Vždyť pracuješ ve zverimexu!
Ani tentokrát nechtěli pochopit, že se opravdu někdy snažím, když něco není, jednoduše to vzít nemohu.
V tu chvíli mi došlo, že musím tenhle kolotoč ukončit. Řekl jsem Eliščiným rodičům upřímně, že jim už ze zásady nic nosit nebudu, a vysvětlil jim, aby ode mě ani nic neočekávali.
Tehdy jsem pochopil, že dobrá vůle a ochota pomoci neznamenají, že to druzí budou brát jako samozřejmost. Je důležité umět si nastavit hranice, aby si člověk zachoval respekt a vnitřní klid.