Nesmíš je pozvat! Slyšíš? Žádnou výmluvu!
Je to ale tvé narozeniny. Třicet pět let vážná událost.
Kašlu na to. Nechci je vidět.
Stanise, kolik to ještě vydrží? Už deset let uplynulo.
A dalších deset přijde. A pak dvacet. Pro mě jsou už mrtvá.
Libuše se posadí vedle něj, chytí ho za ruku. Horkou, napjatou. Vždycky, když se mluví o rodičích.
Jaroslav volal. Ptala se, jestli může přijít.
Jarek řekla. Jeden. Bez nich.
Říkal, že máma pláče. Chce tě vidět.
Ať pláče. Kde byla, když mě vyhodili z domu? Když jsem přenocoval u kamarádů po řadě?
Starý příběh. Libuše ho zná nazpaměť: druhý ročník vysoké školy, těžká zkouška, vyloučení. Otec je bývalý plukovník, muž tvrdých principů. Uhraď rodinu odejdi. A Stanislav odešel. Do nikam
Už ses vzpamatoval. Dokončil jiný institut, práci našel.
Sám! Bez nich! A Jarek si pak koupil byt! A auto! Miláček!
Nezlob se na bratra. Není viníkem.
Nezlobím se. Jen rodiče, a to už na prahu nechci vidět.
Libuše povzdechne. Marná debata. Jako vždy.
Večer myje nádobí a přemýšlí o svém. O matce, kterou neviděla tři roky před posledním dechem.
Rozčílila se tehdy na její časté výlety, na bezdůvodné tresty, na ponížení. Přestěhovala se do Brna, změnila číslo.
Pak jí zavolala teta, že matka zemřela selhání jater. Jediná byla v nemocničním pokoji.
Stále v noci slyší matčin hlas:
Libuško, odpusť mi, a ona telefon zvedá.
Co tě trápí? objal Stanis zpoza.
Na matku.
Zase se trápíš?
Nemůžu přestat. Měl jsem přijít. Alespoň se rozloučit.
Špinala tě, Libuško! Vypouštěla tvůj stipendium.
Ale byla nemocná. Touha po silném je nemoc.
A co? Výmluva?
Ne. Jen mohla jsem ji odpustit. Teď je pozdě.
Stanislav ji otočí k sobě.
Nepřetěžuj se. Udělala jsi, co jsi mohla. Zachránila ses.
Duši jsem ztratila.
Blbost. Máš nejčistší duši, jakou znám.
Políbí ji na spánku a Libuše se přitulí. On nerozumí, neví, jak žít s vinu.
Rozhodnou se oslavit narozeniny doma. Hostů patnáct blízcí přátelé, kolegové, Jaroslav s manželkou.
Ráno Libuše běhá po kuchyni. Saláty, horké jídlo, objednávali dort. Stanislav pomáhá krájí zeleninu, staví stůl.
Jarek určitě přijde jen sám? zeptá se mezi tím.
Přislíbil.
Dobře.
Do sedmé hodiny se začínají shromažďovat hosté. Jaroslav dorazí v půl osmé. Za ním vpadnou dva.
Otec šedivý, rovný jako hůl, ve striktním obleku. Matka malá, v květované šaty, s krabičkou v rukou.
Stanislav zamrzne s láhví v ruce.
Co to má znamenat?
Staníku, synku matka krok vpřed.
Nepozval jsem vás.
Přišli jsme sami, řekl přísně otec. Máme právo!
Nemáte žádná práva! Jaroslave, co to má být?
Brácho, nehledej. To jsou rodiče!
Je mi to jedno! Jděte pryč!
Hosté ztichnou. Někdo s pohárkem, někdo s talířem. Nastane nešikovná ticho.
Stanise, ne, není třeba, Libuše se dotkne jeho ruky.
Ne, je třeba! vybuchne. Deset let jste mě neznali! Mé svatby ignorovali! Vnoučata neuznávají! A teď přicházíte?
Chtěli jsme popřát, matka podala krabičku. K narozeninám.
Vtlačte svoje blahopřání! Nic ode mě nechtějí!
Stanislave, přestaň s výkřiky! zakřičel otec. Chovej se jako muž!
Jak jste mě učili? Vyhnat z domu toho, kdo selhal?
Posmíval jsi se rodině!
Byl jsem student! Běžný student, co neuspěl zkoušku!
Kvůli večírkům a děvkám!
A co? To je záminka vyhodit syna ven?
Matka zapla. Otec zčervenal.
Dali jsme ti lekci!
Zničili jste mi život! Kdyby ne Libuše, ne přátelé, kde bych byl?
Nepřeháněj! Přežil jsem!
Bez vás přežil! A přežiju!
Jaroslav se pokusí stát mezi nimi.
Poslouchejte, uklidněte se. Hosté
Ať jdou! Stanislav se otočí ke dveřím. Jděte! Oba!
Otec se narovná ještě víc.
Tak. Teď vím, že jsem udělal správné rozhodnutí. Veškerý majetek připadne Jaroslavovi. Každý haléř! A ty nula. Prázdná místo!
Mně je jedno na vaše peníze!
Uvidíme, jak budeš zpívat, až nás nebude.
Skořápka cestou!
Rodiče odešli. Matka brečela, otec kráčel těžkým krokem. Jaroslav běžel za nimi, něco mumlal, lákal.
V pokoji zavládlo ticho.
Omlouvám se, řekl Stanislav hostům. Rodinné rozepře.
No, stane se, někdo se snažil rozproudit atmosféru.
Oslava je ale zmařená. Hosté rychle odchází. Zůstane jen Jaroslav bledý, zklamaný.
Proč jsi je přivedl? unaveně se ptá Stanislav.
Myslel jsem, že se usmíříte. Mamka to chtěla.
Ať prosí, kolik chce. Mně je to jedno.
Brácho, to není fér. Už jsou staří.
A co? Stáří je odpuštění?
Otec mluvil vážně o závěti. Nic ti nezůstane.
A to je dobře. Nechci jejich dary!
Jaroslav odejde. Libuše tiše uklízí stůl. Stanislav usedne na pohovku, dluží tvář na dlaně.
Udělal jsem to správně?
Nevím. Ale chápu tě.
Ani se neomluvili. Přišli, jako by nic nebylo.
Hrdost to neumožňuje.
A moje hrdost? Mohla jsem být rozmačkána?
Libuše se posadí vedle a obejme ho.
Nemůžeš. Ale někdy někdy je lepší odpustit, dokud není pozdě.
Jak je tvoje mamka?
Je to jiná věc, Libuško. Tvoje mamka byla nemocná. Moje jen krutí lidé.
Možná. Nebo prostě neumějí milovat jinak.
Odejdou tři roky. Běžné ráno, Stanislav se chystá do práce. Zazvoní telefon Jaroslav.
Brácho, táta je v nemocnici. Mozek.
Něco se rozpadlo uvnitř.
Vážně?
Lékaři říkají možná nevyjde.
Rozumím.
Přijdeš?
Nevím.
Stanise, on je táta. Ať se stane co se stane.
Odloží sluchátko. Libuše se ptá:
Táta je na pokraji?
Jeď.
Proč? Nechce mě poznat.
A ty? Chceš, aby odešel takhle?
Stanislav mlčí. Vzpomíná na dětství. Otec učí jezdit na kole. Rybaření u řeky. První třída obrovský kufr a otcovská ruka.
Kdy se to rozbilo? Když se plukovník z ochránce stal tyranem?
Jeď, opakuje Libuše. Pak bude pozdě.
V nemocnici, vůně léků. Mamka sedí v chodbě malá, šedá, ztracená. Vidí Stanise, chytí se.
Staníku! Přijel jsi!
Objala ho. Stál jako sloup, neodpovídá.
Jak táta?
Špatně. Lékaři nedávají naději.
Můžu k němu?
Je v bezvědomí. Ale říkají, že slyší.
Pokoj, otec na lůžku trubice, kapátka, monitory. Už není hrozivý plukovník, ale slabý dědeček.
Stanislav si sedne vedle, vezme suchou ruku lehkou jako pták.
Tati, to jsem já. Stanislav.
Ticho. Pouze pípání monitorů.
Chci říct rozzlobil jsem se na tebe. Dlouho jsem byl naštvaný. Za to, že jsi mě vyhodal. Za lhostejnost. Za lásku k Jarekovi, ne ke mně.
Ruka v jeho dlani se zachvěje.
Ale víš co? Odpouštím ti. Slyšíš? Odpouštím.
Otcovy oči se otevřou. Rozmazané, ale rozpoznají.
Tati?
Rty se pohnou. Stanislav se nakloní.
Pro promiň
Jedno slovo. Sotva slyšitelné. Ale Stanislav ho uslyšel.
Odpouštím, tati. Všechno je v pořádku.
Otec znovu zavře oči, tvář se uklidní.
Stanislav sedí, drží ho za ruku. Povídá o práci, o rodině, o vnukovi, kterého dědeček nikdy neviděl.
Otec odejde v noci. Tiše, jako ve spánku. Mamka řekne, že čekal. Čekal na odpuštění.
Po pohřbu Stanislav s Libuší sedí doma. Pijí čaj, mlčí.
Jak se máš? zeptá se.
Divně. Myslel jsem, že se rozplývuju. A uvnitř prázdno.
Správně jsi odjel.
Víš, řekl odpustil. Poprvé v životě.
Hrdost se zhroutila před světem.
Jo. A moje taky.
Libuše zvedne hlavu.
Libuško, odpusť si za mamku. Nechtěla, abys trpěla.
Odkud to víš?
Protože rodiče milují své děti. I takové jako můj otec. Po svém, křivě, bolestně, ale milují. A odpouští vše.
Libuše brečí. Stanislav ji obejme, přitlačí k sobě.
Oba jsme blbí. Drželi jsme se za křivky, kousali se. Mělo to být jen prostě odpustit.
Teď to víme.
Teď je pozdě.
Pro ně tak. Ale my jsme naživu. A můžeme žít bez toho břemene.
Za oknem padá sníh. První letos čistý, bílý. Jako odpuštění. Jako nová stránka.
Stanislav přemýšlí o otci. Jak se mohli usmířit dřív. Kolik času ztraceno na hněv.
Ale stihnul. Alespoň řekl. A slyšel. A to už je hodně.