Pozdní vzdor
19. dubna
– Uvědomuješ si, co děláš? hlas Radky byl klidný, tak tichý, až z něj mrazilo víc, než kdyby křičela. Víš, co to pro nás všechny znamená?
Stála jsem u okna našeho bytu v Brně a koukal jsem ven. Fičel drobný jarní déšť, lidi pospíchali pod deštníky a hleděli hlavně do země.
Vím především, co to znamená pro mě, odpověděl jsem nakonec.
Pro tebe. Radka to zopakovala a slovo se skoro zachvělo v jejích ústech. Ty jsi vždycky měl jenom sebe. A my?
Už jste dospělí, Radko.
Mami, je ti jednašedesát.
Počítat umím.
Radka si sedla na starý gauč, co s námi přežil už dvě byty a přes tři stěhování. Kolikrát jsem už chtěl ten gauč vyhodit a nikdy jsem to neudělal. Bylo by mi líto. Jakoby vyhazovat ten gauč znamenalo vyhodit i kus sebe, něco, co žije.
Myslela sis aspoň, co na to řeknou lidi? zeptala se dcera po chvíli.
Nemyslela, přiznal jsem naprosto upřímně.
Byla to pravda.
***
Začalo to v březnu, kdy jsem, Jindřich Novotný, bývalý učitel češtiny a literatury, teď důchodce s menší brigádou ve tvořivém kroužku knihovny na Lesné, vyrazil za kamarádkou Alžbětou do Telče.
Bětka už byla vdova osm let, pořídila si malý domek na kraji města, vybudovala zahrádku a jak říkala konečně začala volně dýchat. Já k ní jezdil jen v létě, ale teď, zničehonic, mi něco napovědělo: jeď hned. Nečekej do léta. Teď.
Březen v Telči byl sychravý a tichý. V údolí ještě zbytky sněhu, na kopcích už černala hlína a věžičky kostelů se propisovaly v bledém nebi. Procházel jsem úzkou uličkou a zaléval mě pocit, který jsem dlouho nepoznal. Nebyla to prázdnota, spíš ticho a ten rozdíl jsem pochopil až tady.
Bětka mě přivítala na zápraží v teplých ponožkách a vybledlé bundě.
No sláva, mávla na mě. Už mám hotové karbanátky.
Seděli jsme u kuchyňského stolu, srkali čaj a Bětka vyprávěla o sousedech, zahrádce a plánovala si pořídit kozu.
Kozu? povytáhl jsem obočí.
Proč ne? Vlastní mléko, sýr. Četla jsem, není to složité.
Bětko, naživo jsi kozu neviděla.
Právě proto je nejvyšší čas, usmála se a dolila čaj. Ale ty… ty jsi nějaký vybledlý. Promiň, ale to si říct musím.
Podíval jsem se na ruce. Obyčejné, žilnaté, staré.
Jsem v pořádku.
To není odpověď. Stalo se něco?
Nic nového, všechno pořád stejné.
A právě to je špatně, konstatovala Bětka. Když je všechno pořád stejné, je to problém.
Mlčky jsem zkoumal barvy stmívání venku, kde už ve městě rozsvěceli první lampu.
Druhý den mě vytáhla na trh. Žádný nákupák, ale poctivý maloměstský trh, kde se prodávala kysaná kapusta a ručně pletené ponožky. U stánku se sušenými houbami jsem spatřil Zdeňka.
Poznal jsem ho s jistotou až napodruhé třicet let se na tváři podepíše, ale držení těla, gesta, zůstaly. Zastavil jsem.
On taky.
Jindra? osměloval se.
Zdeněk.
To byla veškerá slova první minuty. Bětka takticky přešla k ponožkám a my stáli uprostřed trhu mezi vůní hub a mokré hlíny.
Bydlíš tady? zeptal jsem se.
Už druhý rok. A ty?
Jsem u kamarádky na návštěvě.
Jasně.
Mlčeli jsme dál. Ale nebylo to trapné. Prostě to tak patřilo.
Nezměnil ses, řekl.
To není pravda.
No, jenom malinko.
Zasmál jsem se. Tak lehce jsem se už léta nezasmál.
***
Zdeněk Horák byl můj spolužák z pedagogické fakulty. Nebyl jsme si blízcí, ani staří známí. Po škole šel do Prahy, já zůstal na Moravě, vzal si ženu, děti. Pak už jen sem tam zpráva, že i on má rodinu, dceru víc nic.
A teď stál vedle mě na trhu u hub.
Domluvili jsme si setkání večer v kavárně na náměstí. Bětka jen kývla:
Jen běž, já se ponořím do seriálů. A vůbec se neboj, nic neplánuju.
Já to od tebe ani nečekám.
Čekáš, smála se Bětka. Tak běž.
Kavárna byla skoro prázdná. Malé stolky, lampy se žlutým světlem, na zdech historické fotografie Telče. Dali jsme si čaj a jablečný závin a dlouho jsme vzpomínali na vysokou, smějeme se pitomostem, které tenkrát byly tak důležité.
Pak řekl:
Moje žena zemřela před třemi lety.
Mrzí mě to.
Už jsem si zvykl. Asi jinak než dřív žiju prostě jinak.
Chápu.
Co říct o své minulosti? Moje žena Markéta odešla před devíti lety za jiným mužem, rychle, skoro bez vysvětlení. Dlouho jsem hledal, kde jsem selhal, až jsem se unavil, přestal počítat a začal prostě žít. Děti, vnoučata, kroužek v knihovně, Bětka v Telči jednou za rok
Je to různé, odpověděl jsem neutrál.
Zdeněk jen pokývl. To bylo příjemné necpat dál.
***
Vrátil jsem se domů do Brna a myslel, že to byl prostě náhodný milý zážitek. Setkání, rozhovor, rozchod.
Jenže za týden mi napsal zprávu. Našel mě přes Bětku. Ahoj, jak ses dostal domů?
Odepsal jsem. Začali jsme si psát. Nejdřív sporadicky, pak každý den. Bylo to nezvyklé nikdy jsem nebyl tip na psaní esemesek, Radka mi to vždycky vyčítala, že zprávy čtu a neodpovídám. Najednou jsem chytal sám sebe, jak čekám na jeho odpověď.
Zdeněk psal jednoduše. Vyprávěl o své práci restaurátora, o opravách oltářů. O mé práci v kroužku, o dětech. Občas poslal fotku: bílý gotický kostel ve sněhu, rezavou kočku na parapetu, čaj ve skleničce na starém stole.
Radka si toho po měsíci všimla.
Tati, jsi pořád v mobilu.
Čtu si.
A tys vždycky říkal, že z toho bolí oči.
Tak jsem se spletl.
Radka se na mě dívala zvláštně, ale už nevyzvídala.
V dubnu Zdeněk navrhl, že pojede do Brna.
Mám nějakou práci v dílně v Brně. Jestli chceš, můžeme se potkat.
Jestli chceš. Usmál jsem se. Bavilo mě, jak byl pořád opatrný, nevlezlý.
Přijeď, odepsal jsem.
Potkali jsme se na Petrově pod katedrálou u výhledu na město. Byl chladný duben, ale už světlý, skoro jarní. Oblekl jsem si šedý kabát, co jsem ho koupil před dvěma lety a skoro nenosil.
Zdeněk už stál u zábradlí. Mírně větrem ošlehaný obličej, ruce v kapsách. Pozdravili jsme se.
Šli jsme po nábřeží, povídali o kdečems restaurátorství, dětech v kroužku. Vyprávěl jsem, jak jeden kluk, osm let, napsal, že knížky jsou jako okna, akorát že se do nich díváme dovnitř, ne ven. Zdeněk zastavil.
To je přesné. Osm let, říkáš?
Osm. Talent.
Umíš to s dětmi. Je to znát.
Jak to poznáš?
Protože o nich mluvíš tak, jak mluvíš o důležitých věcech.
Zarazil jsem se. Díval se na řeku.
Pak jsme šli na kávu do kavárny, a já si hrozně dlouho nevzpomněl, kdy jsem naposled takhle bez tlaku, bez povinností s někým seděl.
Před odchodem řekl:
Rád bych přijel i příště. Pokud můžu.
Můžeš.
***
Radka na to přišla v květnu. Ne proto, že bych jí to řekl, prostě mě nemohla sehnat, když volala, a pak jsem byl roztržitý.
Kdes byl?
Venku.
Sám?
Pauza. Dostatečně znatelná pro Radku.
Ne.
Následoval rozhovor. Ze začátku opatrný, pak čím dál ostřejší.
Kdo to je?
Starý spolužák ze školy. Říkal jsem ti, že jsem ho potkal v Telči.
Říkal jsi, že jsi potkal nějakého známého.
Právě toho.
Tati, to myslíš vážně?
Ano, Radko, vím, kolik mi je.
Ticho.
Co to vlastně znamená? Jen se procházíte?
Zatím ano.
Zatím, zopakovala.
Nesnažil jsem se vysvětlovat. Některé věci prostě vysvětlit nejdou slova ani nezachytí důležitost, ani neulehčí.
Syn Lukáš reagoval jinak. Žije s rodinou v Praze, volá jednou za dva týdny. Když jsem mu v klidu mezi jiným řekl, že jsem potkal dávného známého, chvíli mlčel a pak:
Je normální?
Více než dost.
Tak hlavně buď v pohodě.
Toť vše. Neuměl jsem se rozhodnout, která z reakcí je lepší.
***
Léto plynulo v jiném rytmu. Zdeněk jezdil do Brna, já občas za ním do Telče. Procházky po trhu, muzea, kavárny. Jednou mi ukázal dílnu, kde pracoval místnost s vysokými okny a vůní laku a starého dřeva. Podél zdí stály ikony, některé tmavé, jiné už očištěné, zářivé.
Nebojíš se brát do ruky takové stáří?
Ani ne. Přijde mi příjemné, když můžu tu věc vrátit zpět do života.
Věříš?
Nevím, jestli správné slovo je víra. Spíš cítím, že to všechno má smysl. Ne proto, že to někdo řekl, ale prostě… někde uvnitř.
Díval jsem se na obraz, který zrovna opravoval světlý, klidný.
Můj bývalý mi vždycky říkal, že kroužek v knihovně je zbytečná ztráta času za drobáky.
A ty?
Dlouho jsem si myslel, že má pravdu. Téměř až do důchodu.
Nic nekomentoval. Jen se na mě podíval. To stačilo.
Večer jsme seděli u něj, pili čaj a já si uvědomil, že jsem dlouho nebyl tak klidný. Problémy samozřejmě nezmizely Radka přestala volat, když jsem byl v Telči, demonstrativní mlčení. Jednou mi vnučka Terka, osm let, telefonicky zavolala: Dědo, kdy přijedeš domů? A v hlase měla stejný jemný výčit, který jsem sám tolikrát cítil.
Ale teď, na kuchyni v Telči, ten bodnutí viny nějak zastínila tišina.
Přemýšlel jsi někdy, že bys to tady nechal a přestěhoval se? zeptal se Zdeněk.
Podíval jsem se na něj.
Kam?
Sem. Nebo jinam. Prostě žít jinde.
Byl plachý, díval se do hrníčku.
Naznačuješ mi něco konkrétního?
Ne, vůbec. Jen mě napadlo, jestli tě to někdy napadlo.
Ani ne. Vlastně kdysi, někdy v mládí. Ale vždycky se mi to zdálo nemožné.
Proč nemožné?
Děti. Vnoučata. Byt, kroužek všechno je tu.
Děti jsou dospělé.
Ale to neznamená, že to skončilo.
Přikývl.
Máš pravdu.
Ten otázník ale už zůstával se mnou. A zůstal viset.
***
V srpnu přijela Radka. Bez pozvání, s batohem a sevřenými rty.
Seděli jsme u čaje, Radka pozorovala zahradu za oknem a pak se zeptala:
Ty to myslíš vážně?
Co?
Celé to… s ním.
Nevím, byl jsem upřímný.
Tati. Nepřijde ti, že je to trochu podivné v našem věku?
Myslíš v mém nebo našem?
V našem. Rodinném. Táta ještě žije a…
Táta už devět let žije s jinou ženou, Radko.
Ale byli jste spolu třicet let.
To právě všechno mění.
Odnesla šálek.
Myslíš na to, co řekne Terka? Pochopí to?
Terezce je osm.
Právě proto. Děti v tomhle věku chápou hodně.
Pochopí to, co ji vysvětlíme.
A co jí vysvětlíš?
Díval jsem se na dceru. Moc se podobala otci tvar rtů, oči. V dětství jsem na tom byl dojatý, teď mi to přišlo jinak.
Vysvětlím, že děda si našel dobrého člověka. Více stačit nemusí.
A co potom?
To teprve uvidíme.
Uvidíme, Radka stála u okna. To říkáš vždy, když nechceš odpovídat.
Ne, říkám to, když fakt nevím, co bude. To je upřímné.
Stála dlouho u okna, pak tiše řekla:
Bojím se, že toho budeš litovat.
Lze litovat i toho, co člověk neudělá.
Otočila se:
Tohle je filozofie. Mě to neuklidňuje.
Ani mě někdy ne, ale žiju s tím.
Večer odjela. Loučili jsme se silně, jako vždy, a ucítil jsem zároveň něhu i napětí. Drželi jsme se, aby něco nepuklo.
***
Září přišlo chladné a ostře. Důchod už dávno, ale kroužek mě držel v nějakém režimu. Děcka chodila dvakrát týdně, četla a malovala obrázky ke knihám, hrála scénky. Malá místnost s nízkými regály a starými sedáky na podlaze.
Vedoucí knihovny, paní Bohumila Nová, věděla o Zdeňkovi. Ne protože bych jí to řekl, ale viděla to na mně byl jsem jiný. Více zaměřený na sebe, což nebylo špatné.
Něco se ti děje, Jindro, prohlásila jednou bez otázek.
Děje.
Dobré?
Ještě nevím.
To nevadí. Hlavně, že aspoň něco je. Jinak jsme jako řeky, co tečou, ale neví kudy.
Smál jsem se s ní.
V září Zdeněk navrhl výlet do Olomouce byla tam výstava starých rukopisů. Souhlasil jsem. Oba jsme spali ve vlastním pokoji v levném penzionu, prošli pár muzeí, večer se toulali městem. Jednou jsme seděli v restauraci u Moravy a Zdeněk najednou řekl:
Chci, abys něco věděl.
Co?
Nespěchám. Ani netlačím. A jestli cítíš tlak, není to ode mě.
Podíval jsem se na něj.
Vím to.
Chci, abys to nebral jako zdvořilost, ale jako fakt. Je mi třiašedesát, nepotřebuju si něco vynucovat. Jsem rád, že jsi.
Neodpověděl jsem hned. Venku tma a světla na hladině.
Těžko se mi to přijímá.
Proč?
Jsem zvyklý, že za slovy bývá podmínka. Nějaké očekávání.
Tady není žádné.
Je to zvyk. Nic jiného.
Přikývl. Dopili jsme víno a šli domů spolu, bok po boku, jen tak, a to bylo správné.
***
Říjen přinesl rozhovor, kterého jsem se bál.
Zavolal jsem Radce sám. Nečekal jsem, až se jí něco prozradí, prostě jsem začal:
Chci ti něco říct. Zdeněk mi nabídl, abych se přestěhoval do Telče. Uvažuju o tom.
Ticho.
Myslíš to vážně.
Ano.
Znáte se sedm měsíců.
Osm.
Tati! Osm měsíců! Uvědomuješ si to?
Uvědomuju. Je to prostě osm měsíců.
To není nic! Vůbec ho neznáš!
Znám dost.
Co víš? Že ti je s ním dobře? Lidi se mění, tati! Všechno se mění!
Radko.
Co?!
Tvůj otec se taky změnil. Po třiceti letech.
Delší ticho.
To není fér řekla konečně, tichounce.
Nechci být nespravedlivý. Chci být upřímný. K tobě i k sobě.
Později volal Lukáš už věděl, mluvili s Radkou.
Tati, fakt tam chceš jít bydlet?
Přemýšlím o tom.
Jsou tam fajn podmínky? Je v pohodě?
Je to normální chlap, má slušný dům, pořádek, práci.
Byt prodáš?
Ne. Budu pronajímat.
A kdybys chtěl zpět?
Jestli budu muset, vrátím se. Ale nechci to řešit napřed. Rád bych to aspoň zkusil bez kdyby.
Pauza.
Dobře, přikývl. Ale volej víc.
To slibuju.
Seděl jsem pak dlouho u okna, díval se na kapky na skle a poprvé v životě si naplno uvědomil, že dělám rozhodnutí skutečně sám. Ne protože někdo odešel. Ne protože to vyžadují okolnosti. Prostě protože CHCI.
Byl to zvláštní, až cizí pocit.
Napsal jsem Zdeňkovi: Ještě přemýšlím. Dej mi čas.
Odepsal skoro hned: Kolik potřebuješ, tolik máš.
***
Bětka volávala pravidelně jednou týdně a držela si nadhled. Nehecovala mě ani k přesunu, ani k otálení, prostě vyprávěla o svých kozách, které si nakonec vážně pořídila.
Jmenuje se Apolena, smál se Bětka.
Vážně?
Vážně. Je vážná, proč ne.
Bětko, ty mě nepřestáváš udivovat.
To je dobře, nebo špatně?
Dobře. Rozhodně dobře.
Hele, Jindro, kdyby ti bylo třicet, váhal bys tolik?
Co to má společného s věkem?
Možná všechno. S věkem víc zvažujeme. Někdy je to moudrost, jindy jen strach maskovaný za moudrost.
Jsi filozof stejně jako Bohumila z knihovny.
To má být kompliment?
To je holý fakt.
Položil jsem telefon a uznal, že má asi pravdu. Strach schovaný za moudrost. Kdysi jsem se bál rozhodnout, abych neudělal chybu. Později jsem se bál nechat rozhodnutí být protože i ne-rozhodnutí je rozhodnutí.
Tenhle strach nebyl o Zdeňkovi, ale o mně samotném.
Celý život jsem byl pro někoho manžel, někdy otec, někdy kantor. Najednou, když to přestalo být hlavní už jsem nevěděl, kým bez těch rolí jsem.
Knížky v knihovně, kroužek to jsem si vybral já sám. A teď tohle.
***
Ke konci října mě zaskočila bývalá tchyně, maminka Markéty, paní Hanáková. Bylo jí osmdesát dva, žila pořád v Brně, občas jsem ji navštívil z obyčejné slušnosti.
Radka mi všechno řekla, začala bez úvodu.
Co mi řekla?
Že se asi odstěhuješ. Že je někdo nový.
Pomlčel jsem.
Co si o tom myslíte?
Myslím, žes už dávno zasloužil víc, řekla prostě. Můj syn tě neuměl docenit. Vím to dávno, teď už se tím netajím.
Paní Hanáková…
Nepřerušuj. V mém věku můžu říkat věci naplno. Jeď, jestli tě to táhne. Vnoučata mají fajn rodiče, Radka se bojí o tebe přijít, ale tvým úkolem není být jen na blízku.
Já jsem na blízku.
Jsi jako dědeček, jako táta, jako někdo, kdo tu prostě je. Ale co jako člověk? Vidí tě ještě jako člověka?
Neodpověděl jsem.
No vidíš, uzavřela tvrdohlavě. Jeď. Ale jednou týdně mi volej.
Po hovoru jsem dlouho zíral z kuchyně do vnitrobloku. Stromy holé, listí pryč. Byl klid a chladno, ticho.
Každý nás vnímá jinak. Pro Radku jsem pořád byl táta, který musí být doma. Pro Lukáše praktická jistota. Bohumila mě viděla jako kolegu s citem pro děti. Paní Hanáková mě překvapivě vzala už jen jako člověka.
A co Zdeněk? Vidí mě taky tak?
Nebyl jsem si jistý. Ale někde v hloubi mě hřálo, že on mě nevidí jako roli, ale jako mě. Možná proto, že neměl očekávání z minulosti.
***
Listopad přinesl první sníh a překvapivý rozhovor s Terkou.
Vnučka volala sama výjimečně jinak jí matka předává mobil až po hovoru.
Dědo, odjedeš vážně?
Přisedl jsem k oknu.
Ty jsi slyšela mamku s Lukášem?
Trochu. Bojí se, že tě tam neuvidíme.
Ještě jsem se nerozhodl, Terko. Ale budu vás navštěvovat.
Slibuješ?
Slibuju.
Chvilka ticha.
Bude tam hezky?
Tam, kde možná pojedu? Je krásně. Bílé kostely, v zimě sníh, řeka.
Jako u nás?
Trochu menší, ale podobná.
Aha. Dědo?
No?
Mamka se bojí, že tam onemocníš a že nebudeme včas u tebe.
Zatočila se mi v srdci bolest.
Řekni mamce, že jsem zdráv a chystám se zůstat zdravý.
Ona to ví, jen má strach.
I já mám strach.
Z čeho?
Chvíli jsem přemýšlel.
Ze spousty věcí. Ale všichni se někdy bojí.
Říkal jsi přece, že i stateční se bojí, jen to udělají i tak.
Zato jsi mě poslouchala, co?
Já poslouchám všechno, pronesla pyšně. Musím už, dědo. Mamka by mě načapala.
Terezo.
No?
Mám tě rád.
Já tebe taky. Pa.
***
V půlce listopadu jsem vyrazil do Telče na týden ne jen na víkend. Sbalil větší tašku, domluvil se s Bohumilou, zařídil si poštu.
Zdeněk mě potkal na nádraží. Cestou domů povídal o restaurování střechy na faře, já koukal z okna na zavátá pole, a připadalo mi, že tuhle cestu jsem absolvoval už v březnu kruh se uzavíral.
Bydleli jsme týden pod jednou střechou, v jeho malém domku s dřevěnými podlahami a vrzajícími okny. Vařil jsem, on zametal. Ráno jsme pili kávu u malého stolku u okna. Sníh padal pomalu a vodorovně, jak to v tichu bývá.
Jednou večer se mě zeptal:
Není ti tady se mnou těsno?
Co?
Myslím… ve dvou. Byl jsi dlouho sám.
Zamyslel se.
Těsný jsem dřív, když to bylo v rozporu s tím, jak chci žít. Teď je to jiné.
Jak jsi žil, co jsi nechtěl?
Dlouho jsem dělal rukama na stavbě. Potom přišla krize a přešel jsem k restaurování. Všichni říkali, že je to bláznovství v mém věku.
A tys přesto šel.
Manželka mě podpořila. Byla člověk podpory.
Povíš mi o ní?
Chvíli mlčel.
Anna. Byla tichá. Ne mlčenlivá, ale… klidná. Když přišla do pokoje, přišel s ní mír.
Chybí ti.
Ano. Ale to neznamená, že nejde žít dál. Chápeš?
Chápu.
A ty?
Pomyslel jsem na Markétu. Spíš jsem si ji idealizoval, než skutečně postrádal.
Jiné, ale… ano.
Seděli jsme v tichu. Bylo pěkně.
***
Pátý den volala Radka.
Vyšel jsem na zápraží. Sníh ustal, nebe jasné, první hvězdy.
Jsi tam?
Jo.
Na jak dlouho?
Do neděle.
Chvilka mlčení.
Tati, něco se chci zeptat. Opravdu.
Zeptej se.
Děláš to proto, abys něco dokázal. Sobě, nám?
Díval jsem se na hvězdy.
Ne.
Tak proč?
Chci zkusit žít jinak.
A doteď jsi žil špatně?
Ne špatně. Ale ne tak, jak bych chtěl.
Co ti chybělo?
Dlouho jsem přemýšlel. Vždyť jsem měl všechno byt, děti, práci i přátele. Nebyl jsem nikdy doopravdy nešťastný. Přesto…
Byl jsem si sám jakoby vedle své vlastní cesty. Měl jsem plán, plnil ho ale jako bych tam vždycky byl spíš jako vykonavatel, ne hlavní hrdina.
Chyběl jsem si sám sobě, přiznal jsem po pravdě.
Nerozumím.
To je v pořádku.
Dlouho mlčela.
Budeš šťastný? zeptala se najednou prostě, bez ironie.
Nevím. Ale chci to vyzkoušet.
Tak dobře…
Nebyl to souhlas. Ale už to ani nebyla válka.
***
V neděli jsem stál v chodbě se sbalenými věcmi.
Zdeněk: Rozhodl ses?
Téměř.
Téměř znamená co?
Že ještě chci kousek času.
Přikývl.
Bojíš se omylu.
Přesně tak.
Můžu ti něco říct?
Povídej.
Chyby jsou dvojího druhu. Ty, které uděláš a aspoň včas pochopíš, kam vedou. A ty, které neuděláš vůbec. Druhé jsou horší.
Podíval jsem se na něj.
Není to schválně, že říkáš přesně, co mě napadá?
Zasmál se. Byl hezký, když se smál.
Ne schválně. Je to prostě tak.
Vrátil jsem se do Brna. Byt mě vítal známou prázdnotou, světlem z okna, starými věcmi. Srovnal jsem tašku, dal vařit vodu, sedl ke stolu.
Na stole ležela rozečtená knížka. Otevřel jsem na záložku a čtu větu: Člověk své samoty nese s sebou, to však není rozsudek, jen fakt, se kterým se dá naložit mnoha způsoby.
Zavřel jsem knihu.
Napsal jsem Zdeňkovi: V lednu přijedu. Na delší čas. Uvidíme.
Odpověděl stručně: Těším se.
***
Prosinec byl plný zvláštního ticha. Knihovna, kroužek, návštěva paní Hanákové všechno stejné, jen já jiný. Něco ve mně už bylo rozhodnuté.
Radka volala na začátku prosince.
Ještě si to nerozmyslel?
Ne.
Byt pronajmeš?
Už jsem to zadal makléři.
Dobře. Můžu se na něco zeptat?
Jasně.
Nemáš strach, že si to jen idealizuješ že jen čekáš, že nové znamená lepší, ale pak…
Radko.
Co?
Je mi jednašedesát. Nejsem naivní osmnáctiletý. Vím, s čím srovnávat.
To neznamená, že nebloudíš.
Ne, ale je toho méně.
Co když tě zklame?
Vždycky může. I tvůj táta mě překvapil po třiceti letech. Když jsi šla za Andrejem, taky jsi nevěděla.
Bylo mi sedmadvacet.
No a?
Ticho.
Dobře, konečně. Pomůžu ti s balením?
Dlouhé ticho.
Samozřejmě, ujistila mě. Pomůžu.
***
Na Silvestra jsem byl u Radky s rodinou, s Terkou, zetěm i Lukášem, co přijel z Prahy s rodinou. Hluk, smích, děti lítaly, dospělí mluvili jeden přes druhého.
Terka seděla vedle mě a pošeptávala mi svoje komentáře k jídlu. To dělala máma doma, tohle koupila, ale říká, že je to domácí. Usmál jsem se.
Před půlnocí se Radka ve společnosti celé rodiny naprosto suše informovala:
Táta v lednu odjíždí do Telče.
Nikdo nic nenamítal, bral to už jako fakt.
Na jak dlouho? zeptal se Lukáš.
Uvidím, odpověděl jsem.
Terka otevřela jedno oko.
Dědo, opravdu pojedeš?
Opravdu, Teri.
Slíbil jsi, že přijedeš na návštěvu.
Slíbil a dodržím to.
Dobře, usnula téměř hned.
Koukal jsem na ni a myslel si: tak tohle je život. Spící dítě, dospělé děti u stolu. Starý gauč, který zůstává. A někde jinde čekající člověk.
***
Patnáctého ledna jsem volal Bohumile.
Paní Bohumilo, odcházím z kroužku.
Ticho.
Kdy?
V únoru. Najděte si klidně někoho místo mě.
Budeš daleko?
V Telči.
K němu?
K němu. A taky k sobě.
Dobrá formulace, Jindro. Najdeme někoho. Mrzí mě to, dělals to výborně. Hodně štěstí.
Poslední den mi děti udělaly kolektivní obrázek. Ten klučina, co napsal knihy jsou okna, nakreslil okno se záclonami a pod to připsal: Abychom mohli dívat dovnitř.
Složil jsem to a uschoval.
***
Třiadvacátého ledna jsem přijel do Telče. Zdeněk mi pomáhal s kufrem, v pokoji na mě čekal květináč s muškátem.
Kde sesbral?
Koupil. Myslím, že je čas, aby tu byl květ.
Souhlasím.
Šel jsem k oknu. Sněhem zasypaná zahrada, plot, pár střech za ním.
Už? zeptal se.
Zeptej se za měsíc.
Zeptám.
Otočil jsem se.
Zdeňku?
Ano?
Děkuju, že jsi netlačil.
Chvilku mlčel.
Děkuju, žes přijel.
***
Utekly tři měsíce. Přivykal jsem. Telč je malá, což je někdy dar, někdy překážka každý každého zná, a na nového se kouká s opatrností.
Bětka mě zavedla mezi pár místních dam. Paní Jiřina Kučerová mi nabídla spolupráci v literárním klubu při kulturním domě čte tam deset lidí, mluví o knihách.
Neumím tyhle kluby vést.
Tak přijď a uvidíš, s mávnutím ruky.
Šel jsem a líbilo se mi to.
S Radkou jsme volali jednou za týden, někdy i častěji. Začala se ptát nejen jak se máš, ale i jak se má Zdeněk, jaký je klub a co čteš. Opatrné sbližování, jaké mají oči, když se postupně přizpůsobují jinému světlu.
Terka mi napsala dopis. Skutečný papírový, s obrázky dvou kostelů a řeky. Na konci: Babičko, brzy přijedu. Mamka říká, že na prázdniny. A postskriptum: Apolena je opravdu koza?
Odpověděl jsem jí stejným stylem.
***
Jednou v dubnu přijela Radka. Bez Terky, sama, na jeden den.
Prošla zevrubně domem, sledoval jsem, jak hodnotí trámy, muškát na parapetu, stůl u okna.
Zdeněk navrhl čaj a šel raději pracovat do dílny.
Zůstali jsme sami.
Je tu docela fajn, zněla překvapeně.
Je.
Malé, no ovšem.
Zato klidné.
Nestýská se ti po Brně?
Stýská. Po vás, po Bohumile, po přehradě.
A přesto…
Přesto.
Radka si pohrávala s hrnkem.
Je dobrý? zeptala se naprosto normálně.
Je výborný.
Jsi šťastný?
Dlouze jsem přemýšlel.
Nevím, jestli se dá říct šťastný. Ale je mi dobře. Opravdu dobře.
Přikývla.
Dobře.
Co to znamená?
Prostě… to znamená dobře. Pořád se bojím o tebe. Asi to nikdy nepřejde.
Já vím.
Ale… snažím se to akceptovat.
To mi úplně stačí.
Popíjeli jsme čaj, Radka mluvila o Terce, o své práci, o tom, že Andrej chce změnit auto. Normální rozhovor.
Na odchod jsem ji doprovodil ven.
Vlhký dubnový vzduch, stromy pučely.
Tati, řekla u branky.
No?
Nikdy tomu neporozumím. Asi to nikdy nepochopím.
To vůbec nevadí.
Ale vědom si, že…
Zastavila se, podívala těma našima (vlastně Markétinýma) očima a řekla:
Celý život jsem tě měla po ruce. Volala jsem, tys odpověděl. Vždycky.
Odpovím vždycky. To se nezmění.
Já vím. Jen… už je jiné vzdálenost.
Zvykneš si.
Opravdu si to myslíš?
Podíval jsem se na ni. Vzpomněl jsem si na první dny v porodnici. Tak známé tváře.
Myslím. Jsi silná.
Ne tolik jako ty.
Právě tolik.
Radka se usmála. Pevně mě objala a chvíli mlčky držela.
Pak popadla batoh.
Zavolám, až dorazím.
Budu čekat.
Odešla. Sledoval jsem její záda, rychlou chůzi. Zastavila se, obrátila se:
Tati…
Ano?
Ten muškát ti kvete.
Kvete, ano.
Tak je to dobře.
A zamávala mi na rozloučenou.
***
Vrátil jsem se domů. Zdeněk už ohříval polévku. Stoupl jsem si k oknu, ale Radka už zmizela z ulice. Stařenka táhla tašku na kolečkách, velmi pomalu. Muškát na okně kvetl drobnými růžovými kvítky.
Šlo to dobře? ptal se Zdeněk.
Dobře, řekl jsem.
Chvilka ticha.
Je výborná, dodal jsem. Bojí se jen.
To chápu. Ani jí se to nežije snadno.
Jo.
Odstoupil jsem od okna. Vzal talíře a prostíral. Všechno se stalo za tři měsíce zvykem.
Zdeňku, řekl jsem.
Hm?
Myslíš, že to je správné? To, co jsem udělal?
Otočil se na mě.
A ty to cítíš jak?
Chvíli jsem váhal.
Je to poprvé fakt moje rozhodnutí. Úplně moje.
No vidíš, řekl. Už sis odpověděl.
Sedli jsme k obědu. Za okny byla tichá telčská ulice, klidný poslední sníh a májová zeleň za ním.
Díval jsem se na ten obraz a věděl: je to ono. Ne štěstí jako slovo, ne konečný výsledek. Prostě oběd. Prostě okno. Prostě člověk naproti.
Bude to stačit? Nevím.
Polévka byla teplá. Muškát kvetl. A někde v batohu karta od osmiletého kluka s oknem, kterým se díváme dovnitř.
***
Večer zavolala Terka.
Dědo, Radka říkala, že tě byla navštívit.
Byla, ano.
Jak jste se měli?
Povídali jsme si dobře.
Neplakala?
Ne.
Ptám se proto, že někdy pláče, když si myslí, že to neslyším. Kvůli tobě.
Zavřel jsem na chvíli oči.
Terko…
No?
Řekni mamce, že přijedu brzy na návštěvu. Opravdu brzy.
Dobře. Dědo?
Ano?
Je už tam jaro?
Téměř. Sníh drží, ale už je ho málo.
U nás je už teplo. Zvláštní, že? Jsme ve stejné republice a počasí jiné.
To je normální.
Dědo, stýská se ti?
Kukl jsem z okna do tmy a hvězd.
Hodně, řekl jsem. Vždycky.
To je dobře, že se ti stýská.
Myslíš?
Jistě. Když se ti stýská, znamená to, že máš někoho rád.
Nenašel jsem slova.
Tak pa, dědo.
Pa, Terko.
Odložil jsem telefon. Zdeněk v kuchyni myl nádobí, broukal si. Muškát tiše stál v okně. Ze sousedství štěkal pes, což mi tu už přijde stejně domácí, jako kdysi výtah.
Seděl jsem a v duchu uznával, že má Terka pravdu. Když se ti stýská, znamená to, že máš rád. A možná to funguje i naopak. Když máš rád, nemůžeš se občas nestýskat.
Tohle je, myslím, život. Ne dokonalý, ne podle knížky. Jen obyčejný, s vlastními vzdálenostmi a blízkostmi, správnými i špatnými rozhodnutími která nakonec jsou prostě tvá.
Zvedl jsem se a šel pomáhat s nádobím.
Moje pozdní rozhodnutí. A snad i konečně rozhodnutí mé.