Pozdní vzdor
Rozumíš vůbec, co děláš? hlas mé dcery Jany zněl klidně, téměř monotónně, a právě to klidné tónování bylo horší než jakýkoli výkřik. Víš, co to znamená pro všechny nás?
Stál jsem u okna a sledoval ulici. Venku poprchával drobný podzimní déšť a kolemjdoucí spěchali pod deštníky, aniž by se na sebe podívali.
Vím, co to znamená pro mě, odpověděl jsem nakonec tiše.
Pro tebe, zopakovala Jana to slovo s jakýmsi zvláštním důrazem, jako by ho obracela na dlani. Ty vždycky jen: pro tebe. A my?
Jste dospělí.
Tati, tobě je jednašedesát.
Vím přesně, kolik mi je.
Jana se posadila na pohovku. Ta pohovka už byla stará, z dob našeho bytu v Ostravě, z minulé epochy. Nejednou jsem si říkal, že ji vyhodím, a nikdy to neudělal. Ze zvyku. Bylo mi jí líto. Připadal jsem si, že kdybych ji vyhodil, znamenalo by to vyhodit něco živého.
Přemýšlel jsi aspoň nad tím, co lidi řeknou? zeptala se Jana.
Nepřemýšlel, odpověděl jsem podle pravdy.
A byla to pravda.
***
Všechno začalo v březnu, když jsem, Zdeněk Kovařík, bývalý češtinář a dnes invalidní důchodce na poloviční úvazek v dětském kroužku při knihovně, jel na víkend za kamarádem do Telče.
Kamarád, František Novotný, už v Telči žil osm let. Přestěhoval se tam po smrti manželky, koupil malý domek na okraji města, založil zahrádku a, jak říkával, konečně začal dýchat. Jezdíval jsem za ním každé léto, ale letos se něco pohnulo. Něco uvnitř mi říkalo: Jeď teď. Ne v létě. Teď.
Březen v Telči byl sychravý a tichý. Sníh ještě ležel v dolících, ale kopce už černaly blátem. Věžičky zámku se leskly v bledém nebi. Šel jsem po úzké uličce a cítil nezvyklé ticho. Ne prázdnotu ticho. Rozdíl jsem pochopil až tady.
Franta mě vítal na zápraží v holínkách a starém vatovaném kabátu.
Konečně, řekl, už mám hotové řízky.
Sešli jsme do kuchyně, pili čaj a Franta vyprávěl o sousedech, zahradě, o tom, že uvažuje koupit kozu.
Kozo? pozvedl jsem obočí.
No jasně. Bude mléko, zkusím udělat sýr. Prý to není těžké.
Franto, ty jsi nikdy neměl ani psa, natož kozu.
Aspoň poznám, o co jde usmál se a dolil mi čaj. Ale ty… ty jsi nějaký šedý. Promiň, ale je to tak.
Podíval jsem se na své ruce, žíly vystupovaly do vrásčité kůže.
Jde to.
Jde to není odpověď. Co se děje?
Nic. Jako vždycky.
A to je ten problém prohlásil Franta. Když je všechno jako vždy, je to nejhorší.
Mlčel jsem. Kdesi v dálce už svítil první pouliční lampion.
Druhý den mě Franta vzal na trh. Žádný supermarket, ale opravdový, kde babky prodávaly kysané zelí a pletené ponožky. U stánku s houbami jsem potkal Hanu.
Nejdřív jsem ji nepoznal. Uteklo nejmíň třicet pět let a změnila se. Ale ta držení těla, ruce v kapsách, něco zůstalo stejné. Ustrnul jsem.
I ona zůstala stát.
Zdenku? řekla nesměle.
Hanko…
První minutu jsme neřekli nic víc. Pak Franta decentně odešel k ponožkám a my stáli uprostřed trhu, nasávali vůni hub a zmrzlého bláta.
Ty tu bydlíš? zeptal jsem se.
Druhý rok už. A ty?
Jsem u kamaráda. Na návštěvě.
Jasně.
Znovu ticho. Ale to nebylo trapné ticho v tom tichu nebyl spěch.
Vůbec ses nezměnil, řekla.
To není pravda.
Tak trochu. Maličko.
Zasmál jsem se, překvapeně a upřímně.
***
Hana byla moje spolužačka z Pedagogické fakulty. Nebyli jsme kamarádi, natož dvojice prostě vrstevníci, pět let ve stejné skupině. Pak jsme se rozutekli. Ona do jednoho města, já zůstal v Ostravě, vzal si Marii, děti, vnoučata… Slyšel jsem přes známé, že Hana se vdala, má dceru. A to bylo celý.
A najednou stojí u stánku s houbami.
Domluvili jsme se, že se večer sejdeme v malém podniku na náměstí. Franta se tvářil, že je mu to jedno.
Jdi klidně, řekl. Stejně budu sledovat dvoudílný detektivní seriál. A nedívej se na mě, nesnažím se ti nic dohazovat.
Vím…
Jen jdi. Nebudeš litovat.
V kavárně bylo prázdno. Dřevěné stolky, žluté lampy, na zdech staré fotky Telče. Objednali jsme si čaj a jablečný závin a povídali jsme o bývalých spolužácích, o škole, o tehdejších důležitostech, co se dnes jeví směšné.
Pak řekla:
Můj muž umřel před třemi lety.
To mě mrzí.
Je už… už je to jiné. Asi si člověk zvykne. Nebo spíš naučí se žít po svém.
Chápu.
Chvíli jsem přemýšlel, co říct. Moje žena, Marie, odešla ode mě před devíti lety k jinému. Bez velkých vysvětlování. Prostě oznámila, že to tak vyšlo. Tehdy jsem hodně analyzoval, co bylo špatně, čím jsem se provinil, probíral jsem roky den za dnem jako korálky růžence. Nakonec mě to unavilo. Děti, vnoučata, kroužek v knihovně, Franta v Telči jednou do roka.
Já to mám různý, řekl jsem upřímně.
Pochopila a nevyptávala se dál. To bylo fajn.
***
Po návratu do Ostravy jsem to pokládal za pěkné setkání. Spolužáci se potkali, prohodili pár slov, rozloučili se. To se stává.
Po týdnu ale napsala na Messenger přes Frantu. Jen: Ahoj, jak jsi dojel?
Odpověděl jsem. Začali jsme psát. Nejdřív zřídka, pak denně. Bylo to zvláštní, protože na rozdíl od Jany jsem nebyl zvyklý psát SMS. Jana mě vždycky hubovala, že neodpovídám hned, ale tady jsem sám netrpělivě čekal na její zprávy.
Psala jednoduše, bez okras. Vyprávěla o telčských dnech, o tom, jak pracuje v místní knihovně, co pěstuje na zahradě. Tu a tam poslala fotku: zasněžené náměstí, kočka v okně, hrnek čaje, sešit.
Jana to tehdy po měsíci postřehla.
Tati, ty pořád civíš do mobilu.
Čtu si.
Vždyť jsi říkal, že mobily kazí oči.
Asi jsem se mýlil.
Jana mě podezřívavě pozorovala, ale dál se neptala.
V dubnu jsem dostal od Hany zprávu:
Mám v Ostravě školení. Nechtěl bys se někde sejít?
Jestli nechceš usmál jsem se. Sériezní a obezřetné.
Přijeď, odepsal jsem.
Sešli jsme se na Slezskoostravském hradě, kde Ostravice vpadá do Odry. Foukal ještě studený dubnový vítr, ale už bylo cítit jaro. Vzal jsem si lepší kabát, šedý, co jsem zakoupil předloni.
Čekala u zábradlí, dívala se na řeku. Když jsem přistoupil, otočila se. Obličej měla unavený, ruce v kapsách, typické gesto.
Ahoj, řekla.
Ahoj.
Procházeli jsme se po nábřeží. Povídali jsme si, jako obvykle, o práci, o dětech, o životě v menším městě. Řekl jsem jí, co napsal osmiletý kluk v mém kroužku: Knihy jsou jako okna, jenže ne koukáš ven, ale dovnitř. Hana se zastavila.
To sedí, řekla. Osm let? Šikovný kluk.
Jo.
Umíš s dětmi. Jde to vidět.
Jak to víš?
Způsob, jak o nich mluvíš. Jako o tom, na čem záleží.
Zarazil jsem se. Dívala se na řeku.
Potom jsme si zašli na kávu do kavárny na náměstí a já si vzpomněl, kdy jsem naposledy seděl s někým beze spěchu, bez řešení něčeho konkrétního. Bylo to příjemné, skoro zapomenutý pocit.
Na odchodu řekla:
Přijela bych znovu, pokud bys byl pro.
Samozřejmě.
***
Jana se to dozvěděla v květnu. Ne proto, že bych jí to řekl. Prostě zavolala v nezvyklou dobu a já nebyl doma. Když jsem zavolal zpět, byl jsem roztržitý. Jana vycítila, že se něco děje.
Kdes byl?
Venku.
Sám?
Chvilku váhání. Jana uměla vnímat mezi řádky.
Ne.
To odstartovalo rozhovor. Nejdřív opatrně, potom stále tvrději.
Kdo to je? zeptala se.
Spolužačka z vysoké. Říkal jsem ti, že jsme se potkali v Telči.
Říkal jsi, ale jen že jsi potkal nějakou starou známou.
Právě tak.
Tati, tobě…
Já vím, je mi jednašedesát, Jano.
Mlčení.
Co to znamená? Jen chodíte ven, nebo…
Zatím jen procházky.
Zatím, zopakovala.
Nevysvětloval jsem to. Některé věci prostě slovy popsat nejdou a vždy zní buď příliš jednoduše, nebo přehnaně složitě.
Syn Petr na to reagoval jinak. Žije v Praze, má dva syny, volá jednou za dva týdny. Když jsem mu mezi řečí řekl, že jsem poznal jednu paní, mlčel a pak se jen zeptal:
Je normální?
Je.
Dobře, tati.
Nic víc. Dlouho jsem přemýšlel, která z těch reakcí je lepší. Doteď nevím.
***
Léto uplynulo v jiném rytmu. Hana přijížděla do Ostravy, já jezdil za ní do Telče. Chodili jsme po trzích, po muzeích, po kavárnách. Ukázala mi svou knihovnickou dílnu malý pokojík s nízkými policemi, vonící po starých knihách a linoleu na podlaze.
Nebojíš se opravovat tak staré knihy? ptal jsem se.
Právě naopak, je to krása, když víš, že to bylo dávno před tebou a přežije tě to.
Věříš na něco?
Zamyslela se.
Neumím to nazvat. Cítím, že některé věci jsou důležité samy o sobě, ne proto, že mi je někdo nadiktuje.
Díval jsem se na knihu v jejích rukou. Byla téměř očištěná, stránky zářily.
Můj bývalý mi říkal, že ztrácím čas pro pár korun když jsem lektorovala kroužek. Prý nestojí za to…
A? Ty sis to myslela?
Naučila jsem se to brát jako fakt. Hodně let. Skoro do důchodu.
Neřekl jsem nic. Jen jsem se na ni podíval. Bylo to víc než dost.
Mezitím Jana skoro nevolala, když jsem byl v Telči. Určitý typ tichého protestu. Vnučka Lucka, osm let, se mě jednou zeptala: Dědo, kdy přijedeš zase domů? V jejím hlase bylo něco, co zabolelo.
Ale v Haniččině kuchyni ten pocit zmizel. Možná jen na chvíli, ale zmizel.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, že by ses přestěhoval? zeptala se Hana najednou.
Kam?
Třeba sem do Telče. Nebo prostě jinam. Přímo přestěhovat.
Mluvila pomalu, dívala se do hrnku.
Ty mi něco navrhuješ?
Nenavrhuju, ptám se.
Zamyslel jsem se.
Ne. Tedy kdysi možná, ale vždycky mi to přišlo nemožné.
Proč nemožné?
Děti, vnoučata, byt… život je tu.
Ale děti jsou dospělé.
To na věci nic nemění.
Kývla. Bolelo mě, že jsem ji zklamal, ale byl to fakt.
Ten dotaz však zůstal někde hluboko.
***
V srpnu přijela Jana ke mně do Ostravy. Bez důvodu, prostě tak. Uvařil jsem čaj a ona hleděla z okna.
Ty to myslíš vážně? zeptala se najednou.
Co?
To všechno.
Popravdě… nevím.
Není ti divné… V našem věku?
V tvém, nebo v mém?
Tak celkově, v našem rodinném věku. Vždyť táta je pořád naživu
Táta žije už devět let s jinou, Jano.
To nemění, že jste byli třicet let manželé.
To mění dost, odvětil jsem.
Jana odsunula hrnek.
Myslíš na to, co řekne Lucka? Co pochopí?
Je jí osm.
Právě. Všechno chápe.
Lucka pochopí, co jí vysvětlíme.
A co jí řekneme?
Díval jsem se na dceru, tak podobnou svému otci rty, obočí… Kdysi mě to dojalo, dnes v tom bylo cosi cizího.
Řekneme jí, že děda potkal hodnou paní. To stačí.
A co dál?
To se uvidí.
To říkáš vždy, když už nechceš diskutovat.
Ne, to říkám, když opravdu nevím, co bude. To je čestná odpověď.
Stála dlouho u okna a pak řekla téměř šeptem:
Bojím se, že budeš litovat.
Můžu litovat i toho, co neudělám.
Podívala se na mě.
To je filozofie. Ta mi moc nepomáhá.
Mně někdy taky ne, přiznal jsem.
Večer Jana odjela. Dlouho jsme se objímali, bylo v tom cosi bolavě hřejivého a napjatého.
***
Září přišlo studené. V kroužku knihovny jsem měl stále jakýsi rytmus. Děti přicházely v úterý a pátek, četly, kreslily obrázky ke knihám, hrály scénky. Byla to malá místnost s nízkými regály a starými pohovkami pokladnými.
Vedoucí knihovny, paní Tamara Křížová, pětasedmdesátnice, už o Haně věděla. Ne proto, že bych jí to vyprávěl, ale něco poznala. Všimla si, že se měním. Jsem víc pozorný k sobě. Ne sobecky prostě se najednou taky zajímám o sebe.
Něco se děje, sdělila mi jednoho dne prostě a bez otázek.
Děje.
Je to dobré?
Ještě nevím.
To je fuk. Hlavně že se vůbec něco děje, pokrčila rameny Tamara. Jinak jsme tu obě jak řeky, co neví, kam tečou.
Zasmál jsem se.
V září Hana navrhla, abychom spolu na pár dnů odjeli do Kutné Hory. Prý tam bude výstava starých rukopisů, na kterou chce jít. Souhlasil jsem. Objednali jsme dva samostatné pokoje v malém penzionu, chodili po galeriích, večer na procházky. V jedné vinárně před řekou Hana najednou řekla:
Chci, abys to věděl.
Co?
Nespěchám. Netlačím. Pokud cítíš tlak, není ode mě.
Podíval jsem se na ni.
Vím.
Myslím to vážně. Nepředstírám. Mám šedesát tři. Nejsem kluk, co potřebuje jistotu. Jsem jen rád, že jsi tady.
Neodpověděl jsem hned. Za oknem se mihotaly odrazy světel.
Těžko se to přijímá, přiznal jsem.
Proč?
Byl jsem zvyklý za slovy vždy čekat nějakou podmínku. Očekávání.
Teď nejsou žádná podmínka.
Vím. Jen to mám jinak naučené.
Kývla. Dopili jsme víno a šli v tichu podél řeky. Kráčeli jsme bok po boku, aniž bychom se drželi.
***
Říjen mi přinesl rozhovor, kterého jsem se bál.
Sám jsem zavolal Janě.
Chci ti něco oznámit. Hana mi nabídla, abych přišel do Telče. Uvažuji o tom.
Dlouhé ticho.
To myslíš vážně.
Ano.
Znáte se… sedm měsíců.
Osm.
Tati! Osm měsíců! Uvědomuješ si, co to je?
Osm měsíců.
To je nic! Nic o ní nevíš!
Vím dost.
Co? Že se ti líbí, že je s ní fajn? Lidi se mění! Všechno se mění!
Jano.
Co?
Tvůj táta se taky změnil. Po třiceti letech.
Opět ticho.
To není fér, řekla nakonec potichu.
Nechci být nefér. Jen chci být upřímný. K sobě i tobě.
Petr mi volal večer, evidentně už věděl od sestry.
Tati, fakt chceš odejít?
Přemýšlím o tom.
Máš tam, kde bydlet? Je normální?
Je. Má malý baráček, ale pěkný.
Prodáš byt?
Ne. Pronajmu.
Co když se budeš chtít vrátit?
Petře…
Co Petře? Ptám se normálně.
Když bude třeba, vrátím se. Ale nebudu to řešit předem.
Delší ticho.
Dobře, řekl Petr. Ale volej mi častěji.
Budu.
Ten večer jsem dlouho seděl u okna. Venku mrholilo, vítr kymácel pouličním lampou. Bylo mi jednašedesát a poprvé jsem rozhodoval jenom já. Ne protože mě někdo opustil. Ne kvůli tlaku. Ale prostě proto, že chci.
Byl to podivný pocit.
Napsal jsem Haně: Přemýšlím. Dej mi ještě chvíli, prosím.
Odepsala do pár minut: Kolik potřebuješ.
***
Franta volal jednou týdně. Neříkal přestěhuj se, ani rozhodně nespěchej. Jen se ptal, jak se mám. Říkal, že jeho koza už má i jméno Eufrozína.
Vážně?
Proč ne? Hrdé zvíře.
Franto, jsi nevyzpytatelný člověk.
Je to dobře?
Rozhodně.
Po chvíli mlčení se zeptal:
Myslíš, že kdyby ti bylo třicet, tak přemýšlíš tak dlouho?
Není to jedno?
Vlastně ne. S věkem váháme víc. Někdy je to moudrost, jindy jen strach za maskou moudrosti.
Franto… přemýšlíš jako Tamara Křížová.
Dík za kompliment.
Franta měl pravdu. Strach, který vypadá jako rozvaha. Dřív jsem se bál chyb. Pak, že něco prošvihnu.
Tenhle strach není o Haně. Je o mně. Celý život jsem byl něčí manžel, táta, učitel. Když všechno to přestane být na prvním místě, nevím, kým jsem vlastně sám pro sebe.
Tohle stěhování je možná první opravdové rozhodnutí pro sebe.
***
Na konci října mi volala bývalá tchyně. Paní Anna Kovaříková, dvaaosmdesát let. Žila sama, občas jsem ji chodil navštívit.
Jana mi říkala, začala bez úvodního vysvětlování.
Co?
O té paní. O tom, že se možná odstěhuješ.
Mlčel jsem.
A co na to říkáte?
Myslím, že jsi to zasloužil, pravila tiše. Můj syn si tě nevážil. Viděla jsem to už dávno.
Paní Anno…
Nech mě domluvit, jsem už ve věku, kdy nemusím kroužit kolem horké kaše. Jeď. Děti se neztratí, mají dobré rodiče. Jana je jen vyděšená, že tě ztratí. Ale to není tvá povinnost být tam, kde tě berou jen automaticky.
Oni mě berou…
…jako dědu, otce, figurku. Ale jako člověka?
Neodpověděl jsem.
Tak vidíš. Jeď. A nezapomeň se ozvat.
Stál jsem potom dlouho u kuchyňského okna. Venku holé větve, všechny listy dole. Klid, mrazivo.
Rozmýšlel jsem, jak mě kdo v životě vnímal Jana jako tátu, Petr jako oporu, Tamara jako obětavého kolegu… Ale Hana? Ta, zdálo se, viděla prostě mě. Beze všeho.
***
V listopadu napadl první sníh a ozvala se Lucka.
Zavolala sama výjimečně, protože obvykle mi telefonuje přes Janin mobil.
Dědo, prý chceš od nás odejít?
Sedl jsem si.
Slyšelas povídání dospělých?
Trošku. Mamka mluvila s Petrem.
Ještě nejsem rozhodnutý, Luci.
Když odjedeš, přijedeš někdy?
Určitě.
Slibuješ?
Slibuju.
Pauza. Pak:
Dědo, je tam hezky?
Kde myslíš?
V tom městě.
Moc hezky. Bílé kostely, zima, řeka.
Jako u nás?
Trochu menší.
Aha. Dědo…
Ano?
Máma se bojí, že tam budeš sám a nemocný a nestihneme za tebou přijet.
Něco mě píchlo u srdce.
Řekni mamince, že jsem zdravý a zůstanu zdravý.
Ona to ví, jen se bojí.
To je v pořádku. Každý má z něčeho strach.
Ale ty jsi říkal, že odvážní se taky bojí, ale stejně to zkusí.
To jsem říkal. A ty si to pamatuješ.
Já si pamatuju všechno. Lucka byla hrdá. Tak já jdu, ať mě máma nevidí.
Lucko?
Co?
Mám tě rád.
Já tebe taky. Pa.
***
Uprostřed listopadu jsem odjel do Telče. Ne na pár dní, na celý týden. Zabalil jsem si, poprosil Tamaru, dala mi volno.
Hana mě čekala na nádraží. Jeli jsme k ní domů, povídali o renovaci nějaké kaple, zatímco jsem koukal z okna na zasněžené pole. Všechno se nějak uzavřelo.
Týden jsme spolu žili v jejím malém domku s dřevěnou podlahou. Vařil jsem, uklízela. Každé ráno jsme pili kávu v její kuchyňce u okna. Sníh padal pomalu a vodorovně.
Jednoho večera jsem řekl:
Nedělá ti problém žít ve dvou?
Prosím?
No, bydlet ve dvou. Osm let sama.
Přemýšlela.
Tísnilo mě žít v něčem, co nechci. Teď je to jiné.
Jak jsi žila, co jsi nechtěla?
Dlouho jsem dělala v administrativě, kvůli penězům. Pak jsem začala s knihovnou. Pozdě, už mi bylo přes čtyřicet, každý říkal, že je to bláhové.
A co jsi udělala?
Šla jsem si za svým. Usmála se. A muž mě podpořil. Byl v tomhle úžasný.
Jaký byl? zeptal jsem se.
Chvíli mlčela.
Klidný. Ne tak, že by nemluvil, ale když přišel do místnosti, byl v ní hned klid.
Chybí ti.
Ano. Ale můžu jít dál.
Proč se ptáš?
Protože to mám podobně.
Dlouhé ticho, ve kterém bylo dobře.
***
Ve čtvrtek, pátý den, volala Jana.
Vyšel jsem na zápraží, sníh přestal, nebe čisté.
Ty jsi tam?
Ano.
Jak dlouho?
Do neděle.
Tati, chci se na něco zeptat. Otevřeně.
Ptej se.
Děláš to proto, abys něco dokázal? Sobě? Nám?
Hleděl jsem na hvězdy.
Nedělám to proto.
Tak proč?
Chci žít… jinak než doposud.
Copak žil jsi špatně?
Ne špatně. Ale ne tak, jak chci.
Co ti chybělo?
Těžká otázka. Měl jsem toho hodně byt, děti, práci, přátele. Nebylo to neštěstí.
Ale měl jsem pocit, že žiju trochu vedle svého života. Jako bych plnil správný plán, ale byl jsem pořád někde stranou.
Chyběl jsem si, odpověděl jsem nakonec.
Jak to myslíš?
Přesně tak.
Dlouhé ticho.
Budeš šťastný? zeptala se najednou bez ironie.
Nevím. Chci to zkusit.
Dobře. Znělo to spíš jako smíření než souhlas.
***
V neděli, když mi už balila Hana věci, zeptal se:
Rozhodl ses?
Skoro.
Skoro myslíš, že je to dobré nebo špatné?
Znamená to, že potřebuji ještě chvilku.
Kývl.
Bojíš se udělat chybu.
Ano.
Můžu něco?
Jasně.
Chyb může být více druhů. Jedna, co si uděláš a vidíš že je to omyl to bolí, ale aspoň to víš. Druhá, že neuděláš nic a nikdy nezjistíš, jaké by to bylo. Ta je horší.
Zasmál jsem se.
Mluvíš mi z duše.
Bezděčně.
Vrátil jsem se domů do Ostravy. Byt mě přivítal tichostí a známým světlem. Udělal jsem si čaj, otevřel rozečtenou knihu. Byla tam věta: Člověk nese samotu v sobě, není to trest, ale fakt, se kterým se učíme žít různě.
Zavřel jsem knihu, vzal telefon a napsal Haně: V lednu přijedu. Na dlouho. Uvidíme.
Odepsala: Těším se.
***
Prosinec tak nějak plynul. Chodil jsem do knihovny, vedl kroužek, navštěvoval Annu. Zevně vše při starém, ale uvnitř už rozhodnuto.
Jana zavolala.
Ještě sis to nerozmyslel?
Nerozmyslel.
Byt už nabízí makléř?
Ano.
No dobře…
Jano, ty si nemyslíš, že někdy si něco nového jen vysníme, ale pak zjistíme, že to nebylo to pravé?
Tati, je ti jednašedesát. Už nejsi kluk, co si naivně něco namlouvá. Máš srovnání.
I v mém věku se člověk může splést.
A co když není taková, jaká se tváří?
To je možné. Co je v životě jisté?
Když jsem se vdávala, bylo mi dvacet sedm.
No?
Ticho.
Tak dobře pomůžeš mi balit věci, až se budu stěhovat?
Dlouhá pauza.
Pomůžu. Jistě že pomůžu.
***
Silvestra jsem trávil u Jany s Luckou, jejím mužem Jiřím, přijel i Petr s rodinou. Bylo hlučno, děti běhaly, dospělí povídali najednou.
Lucka seděla vedle mě a potichu mi sdělovala tajnosti o salátech.
Tu broskvovou kaši dělala maminka sama, a ten druhý koupila, ale říkala, že ho uvařila…
Lucko, víš, že se to nemá prozrazovat?
Já to neprozrazuju, já to jen říkám.
Před půlnocí, když už děti dřímaly na gauči, Jana oznámila:
Táta odjíždí v lednu do Telče. Napořád.
Neutrálně.
Jiří kývl. Petr se otočil na mě:
Na jak dlouho? zeptal se.
Uvidíme.
Usmál se.
Lucka se pohnula.
Dědo, vážně jedeš?
Jednu, Lucko.
Slibuješ, že přijedeš?
Slibuji.
Dobře. Zavřela oči.
Seděl jsem a vnímal tohle je život. Spící vnučka, děti s pohárky, starý gauč, který jsem nikdy nevyhodil. A v jiném městě čeká někdo, kdo mi napsal těším se.
***
15. ledna jsem zavolal do knihovny.
Paní Křížová, chci skončit s kroužkem.
Kdy?
V únoru, abyste sehnala náhradu.
Odjíždíte?
Ano.
Kam, smím-li se ptát?
Do Telče.
K ní?
K ní. A taky k sobě.
To je správně, řekla. Bude nám smutno, ale chápeme to.
V poslední den kroužku mi děti připravily kolektivní přání. Chlapec, co vymyslel knihy jsou okna, nakreslil okno a pod něj napsal: Aby bylo vidět i dovnitř.
Dal jsem si to do tašky.
***
23. ledna jsem dorazil do Telče. Hana mi pomohla s kufrem, položili jsme ho v mé malé místnosti. Na okně stála červená muškátka.
Ten květík je odkud?
Koupila jsem, tady je potřeba aspoň něco barevného.
To bylo správné rozhodnutí.
Hleděl jsem do zahrady, spící pod sněhem.
No, co? zeptala se.
Uvidíme za měsíc.
Zeptám se.
Hano…
Ano?
Děkuju, že jsi nespěchala.
Chvíli mlčela.
A já děkuji, že jsi přijel.
***
Uplynuly tři měsíce. Zvykal jsem si na Telč pomalu. Bylo to maloměsto, kde si všichni všechno řeknou, a já byl pořád ten nový. Franta mě seznámil s několika sousedy. Paní Milena Veselá mi nabídla účast na literárním klubu v kulturním domě. Malá skupinka, tak deset lidí, četli jsme a povídali si.
Nevím, jestli to zvládnu, říkal jsem.
Nenech se zdržovat pochybnostmi, smála se. Podívej se, jestli tě to baví, zůstaneš.
První setkání mě chytlo.
S Janou jsem si povídal jednou týdně, někdy častěji. Pomalu se ptala, jak se nám žije, co nový klub, co čtu… Bylo to jako když si oko zvyká na nové světlo.
Lucka mi napsala skutečný dopis dvě církve, řeka, vzkaz: Dědo, brzy za tebou přijedu. Mamka říkala, že o jarních prázdninách. Je Eufrozína koza? Franta mi to říkal. Odpověděl jsem jí dopisem.
***
Byl duben, když přijela Jana. Bez Lucky, sama. Na den.
Prošla celý dům, dívala se na květiny, dřevěnou podlahu, kuchyň.
Hana nabídla čaj a šla do dílny.
Seděli jsme.
Tady je hezky, pronesla překvapeně.
Je.
Malé, ale útulné.
Hlavně je tu klid.
Nestýská se ti po Ostravě?
Stýská. Po vás. Po přátelích.
Přesto tu zůstaneš?
Ano.
Rychle zamžikala očima a upila čaj.
Je fajn? zeptala se jednoduše.
Skvělá.
Jsi šťastný?
Chvíli jsem přemýšlel.
Nevím, jestli tomu mám říkat štěstí. Ale je mi dobře. Doopravdy dobře.
Kývla.
Dobře.
Dobře znamená…?
Znamená dobře. Zvedla oči. Ještě se bojím. O tebe. Asi vždycky budu.
Já vím.
Ale snažím se… pochopit.
To stačí.
Povídali jsme si dál o Lucce, práci, o autě, co chce Jiří vyměnit.
Před odjezdem jsem šel s ní. Venku bylo sychravo, voněla zem.
Tati…
Ano?
Nikdy to nepochopím úplně. Možná nikdy.
To je v pořádku.
Chtěla bych, abys věděl jedno.
Jaké?
Chvíli přemýšlela, pak řekla:
Byla jsem vždycky zvyklá, že jsi tady, na zavolání.
Vždycky odpovím.
Vím. Je to jen… větší vzdálenost. Musím si zvyknout.
Zvykneš.
Myslíš?
Podíval jsem se na ni. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji poprvé držel v náručí, když byla miminko.
Myslím. Jsi silná.
Ne tolik jako ty.
Právě tolik.
Usmála se. Pak mě objala pevným, povědomým objetím.
Zavolám, až dorazím.
Budu čekat.
Vyrazila ulicí. Sledoval jsem ji, jak jde vzpřímeně, krok rázný. I otec byl takový.
Najednou se otočila.
Tati!
Co je?
Muškátka ti na okně kvetou.
Kvetou!
Tak to je dobře.
A šla.
***
Vrátil jsem se. Hana už vařila polévku. Stanul jsem u okna.
V pohodě? zeptala se.
V pohodě.
Má tě ráda, ale bojí se.
Chápu ji.
Silné ticho.
Začal jsem prostírat.
Hanko?
Ano?
Myslíš, že tohle je správné rozhodnutí?
Otočila se, dlouze se na mě zadívala.
A co myslíš ty?
Přemýšlel jsem.
Je to poprvé opravdu moje.
Tak odpověděla sis odpověděl sám.
Sedli jsme k obědu. Za oknem jarní Telč bílá a zelená, poslední sníh ustupoval trávě.
A já si říkal: Tak to je ono. Ne nějaký cíl jménem štěstí, ne hotové řešení. Prostě společný oběd, okno, tenhle člověk. Je to dost? Nevím.
Ale polévka voněla. Muškátky kvetly. A v tašce byla pohlednice od osmiletého kluka s oknem dovnitř.
***
Večer volala Lucka.
Dědo, mamka říkala, že byla u tebe.
Byla, Lucko.
Plakala?
Ne. Proč?
Ona občas brečí, když myslí, že to neslyším. Kvůli tobě.
Píchlo mě u srdce.
Lucko, řekni jí, že za vámi brzy přijedu.
Dobře. Dědo, už je u vás jaro?
Skoro. Trochu sněhu, ale už svítí slunce.
U nás je teplo. Je zvláštní, že ve stejné zemi je jinak.
To je v pořádku.
Dědo, stýská se ti po nás?
Díval jsem se z okna na hvězdy.
Moc. Vždycky.
No, tak to je dobře. Když se ti stýská, tak nás máš rád.
Zůstal jsem bez slov.
Ahoj, dědo.
Ahoj, Lucko.
Posunul jsem telefon stranou. V kuchyni Hana uklízela talíře, tiše si prozpěvovala. Muškátka na okně tmavá ve vlahém soumraku.
A myslel jsem si, že Lucka má pravdu: když se nám stýská, znamená to lásku. Snad i obráceně. A o to přece jde. O ten skutečný život, ne o ideály.
Zvedl jsem se a šel pomoct s nádobím.
Zápis do deníku končím poznáním:
Nakonec nejdůležitější nejsou správná rozhodnutí, ale ta, která si můžeme dovolit označit za SVÁ. To je moje pozdní poznání a vděčnost že tohle ještě mohu zažít.