Se svým manželem jsem chodila tři roky, než jsem si ho vzala; jsme manželé dva roky.
Můj manžel je můj první a jediný muž. Po jiných mužích jsem se nikdy ani nepodívala. Bohužel můj manžel byl velmi žárlivý.
Moje těhotenství bylo plánované. S manželem jsme měli obrovskou radost, když test ukázal dvě čárky. Manžel vždycky snil o synovi a od prvního dne těhotenství si byl jistý, že to bude kluk. Byli jsme velmi překvapeni, když nám ultrazvuk oznámil, že budeme mít holčičku.
Po ultrazvuku mě manžel začal podezřívat, že jsem mu nevěrná. Dokázal mi, že jejich rodina je “silné semeno”, ze kterého se rodí jen chlapci. Ve skutečnosti můj manžel nemá žádné sestry, jen bratry, a jeho otec také žádné sestry nemá. Za pohlaví dítěte je však zodpovědná žena a náhoda, takže jsem měla chuť mu vrazit facku učebnicí biologie. Po celou dobu těhotenství jsem doufala, že se nám navzdory všemu narodí syn. Ale lékaři měli pravdu a narodila se nám holčička, kterou jsme pojmenovali Maria.
Manžel se tvářil, že má z dcery radost, ale moc mu to nevyšlo. Začal stále častěji říkat, že dítě není jeho. Neříkal to jen on, ale i moji příbuzní. Jejich směšné podezírání mě velmi uráželo. Dalším vážným problémem bylo, že moje dcera se svému otci v ničem nepodobala. Můj manžel byl brunet s hnědýma očima a moje dcera se narodila modrooká a s blond vlasy, byla od dětství mou přesnou kopií . Jak stárla, převzaly vládu moje geny. Nejednou jsem musela svému milému vysvětlovat, proč se dcera narodila s takovým vzhledem. Stále jsem ho však nemohla přesvědčit o své věrnosti.
Trvalo to déle než čtyři měsíce. Už jsem neměla sílu se s ním hádat nebo mu něco dokazovat. Pak najednou bylo po všem a on se stal milujícím otcem. Myslela jsem, že se uklidnil a smířil se s tím, že má dceru. Ale bylo tu ještě něco jiného.
Na oslavu dceřiných narozenin pozval spoustu hostů, z nichž většina byli jeho příbuzní. Čím byla dcera starší, tím víc se mi podobala, což samozřejmě neuniklo manželově pozornosti. Příbuzní denně přilévali olej do ohně, že vychovává cizí dítě. Jednoho dne manžel ztratil nervy a řekl jim, že si je stoprocentně jistý, že dcera je jeho, protože si nechal udělat test otcovství.
Večer jsem o tom s manželem mluvila a on mi přiznal, že si nechal udělat test DNA, když byly naší dceři čtyři měsíce. Test ukázal, že Maria je jeho dcera. Manžel se rozhodl, že mi o tom nebude nic říkat. Po této události jsem pochopila, proč se jeho chování tak drasticky změnilo, ale doufala jsem, že se do naší dcery prostě zamiloval. Cítila jsem se velmi zraněná a dokonce jsem měla pocit, že na mě vylil celý kbelík slizu. Ukázalo se tedy, že mě opravdu podezříval z nevěry. Jak jsme tedy mohli žít dál? S přibývajícími roky se jeho nedůvěra bude jen prohlubovat, a pokud jsem v tomto případě dokázala, že jsem nevinná, v jiném případě by mě možná ani nechtěl poslouchat.
Jeho chování mě tak šokovalo, že se můj názor na manžela dramaticky změnil. Uvědomila jsem si, že nemohu žít celý život po boku muže, který mi nevěří. Ano, dcera je jeho, ale jeho chování ukazuje, že s mými slovy nepočítá.
Po tom všem jsem se rozhodla podat žádost o rozvod. Manžel byl mým rozhodnutím šokován. Snažil se mi své jednání vysvětlit, ale já ho neposlouchala, stejně jako on neposlouchal mě před rokem. Celá jeho rodina říkala, že jsem se zbláznila, že to není důvod k rozvodu, že budu hořce litovat toho, co jsem udělala. Rodiče mě taky nechápali, ale přesto mě nechali přijít domů. Nehodlám se celý život vymlouvat. Raději budu naše dítě vychovávat sama, než abych prožila celý život ve strachu!
Co myslíte, udělala ta dívka dobře, nebo špatně?
