Poté, co moji rodiče odešli do důchodu, se společné bydlení s nimi proměnilo v noční můru, protože jsem si uvědomil, že sotva znám ty, s nimiž sdílím jeden pražský byt.

Dobré zprávy

Byla jsem jedináček, a když jsem se provdala, já a můj manžel jsme se nastěhovali k mým rodičům do starého činžovního domu v Brně. Zpočátku bylo všechno poklidné, skoro jako v tiché pohádce. Usínali jsme každý večer pod šumem topného potrubí a ráno nás budil zvuk trolejbusů. Doma nebyly hádky, povinnosti jsme si předávali, kdo měl zrovna čas, umyl nádobí nebo vyžehlil prádlo, bez řečí. Pokud jsem vařila večer polévku z hříbků, maminka spláchla mastný hrnec, a když jsem po práci vysávala, ona si hrála s dětmi na schovávanou pod stolem. Prostě jsme jedli společný chléb a všechno šlo hladce. Jenže všechno se rozplynulo, jakmile rodiče šli do důchodu.

Jejich penze byla jako rozepnutí knoflíku na nepohodlné košili. Najednou se celý jejich svět stáhl do zahrádky u domku. Táta trávil dny v altánku, kde s kamarády posílali figurky po šachovnici, popíjeli turka z malých skleniček a povídali si slovy, která se motala jako pastelky v hrnku. Máma zase na dvoře přesazovala staré muškáty a hleděla na holuby na střeše, jakoby tam uviděla ztracené dětství.

Doma, v našem bytě, její stopy byly sotva znát. Na stole talíře s okoralými zbytky, v dřezu věže šálků, lednice tichá a prázdná, na zemi drobky z rohlíků jako podivné cestičky. Každý večer jsem přicházela domů s těžkou hlavou a v očích stíny. Nevěděla jsem, co vzít dřív utěrku na nádobí nebo vysavač? Unavená z práce, ale přece jen člověk. Nedokázala jsem pochopit, proč neumyje alespoň ty hrnky, které sama použila. Cítila jsem se jako host v cizí domácnosti, snad i jako někdo z tramvaje, koho nikdo v rodině nevidí. Když jsem zkusila nalomit to mlčení, maminka se mi vysmála: Já už své odpracovala, teď je čas na jiné. A tím zhasla poslední dialog.

Zkouším ten jejich nový svět uchopit, ale v ruce mi zůstávají jen drobky rozčarování. Jsem přece také z masa a kostí, ne stroj na domácnost. Nechápu, jak může celé dny jen tak být a čekat, až se život rozplyne jako pára z hrnce. V hlavě mi bzučí myšlenky mám s ní mluvit znovu, anebo je nechat svému světu a jít se svým mužem hledat jiné místo, kde se budeme cítit skutečně doma? Možná jít o dům dál umožní rodičům dýchat svůj vzduch a nám najít trochu klidu možná v tom tichu pod novými stropy někde v Králově Poli.

Rate article
Add a comment