Po smrti mé biologické maminky, která prohrála svůj boj s rakovinou, se otec rozhodl přivést do našeho domu novou ženu, aby se stala matkou mně a mým sourozencům. Dlouho jsem se bránila, abych jí říkala maminko, ale časem se ukázalo, že si tento titul skutečně zaslouží.
Když maminka zemřela, byla jsem ještě maličká a tatínek se náhle ocitl zcela zahlcen starostí o tři malé děti. Uvědomil si, že nám zoufale chybí mateřská náruč, a tak oslovil ženu, kterou znal paní Miladu a požádal ji, aby se stala naší novou maminkou. Milada souhlasila a věnovala se nám s láskou a obětavostí. Bez váhání převzala starost o domácnost, vše pečlivě udržovala v pořádku, a dokonce z vlastních peněz koupila látky a sama nám šila školní uniformy.
Starší sourozenci ji rychle přijali jako novou maminku, ale já jsem s tím dlouho bojovala. Trvalo mi, než jsem se dokázala smířit a oslovit ji tím slovem, které tolik znamenalo. V tom věku jsem se sotva uměla vyjadřovat, ale jednoho dne jsem jí dokázala říct, že moje pravá maminka vždycky nosila vlasy sepnuté v nízkém drdolu. Od té chvíle začala Milada nosit účes stejně, jako pro čest mé zesnulé maminky.
Navzdory všem jejím snahám a laskavosti jsem stále nechtěla vyslovit to důležité slovo. Tatínek tehdy vymyslel zvláštní plán, jak mě povzbudit. Uspořádal malou rodinnou oslavu, kde Milada upekla můj oblíbený švestkový koláč. Podmínkou, abych dostala kousek, bylo, abych ji nazvala maminko. Nakonec jsem to řekla, a od té chvíle se stala naší nedílnou součástí.
Život s sebou nesl mnoho těžkých chvil: moji rodiče čelili různým trápením a zdravotním obtížím. Maminka musela bojovat se stejnou nemocí, která vzala život mé pravé matce, ale ona svůj boj vyhrála. Naše rodina pak prošla ztrátou nejstaršího syna, jenž zmizel za tajemných okolností právě před svou svatbou a později byl nalezen a pochován. Přes tyto neskutečné rány zůstala maminka Milada oporou celé rodiny, projevovala nekonečnou dobrotu, něžnost a lásku.
Navzdory veškerým těžkostem vychovala pět dětí, starala se o vnoučata a dnes s nadšením opečovává i pravnoučata. Každé ráno vstává za rozbřesku, uklízí celý byt a pro malé členy domácnosti plete ponožtičky i čepičky. Ani vysoký věk ji nepřipravil o radost ze života stále má v zásobě spoustu historek, její přítomnost nás naplňuje vděkem a hřeje u srdce. Její láska nezná hranic a všichni jsme hluboce požehnáni, že je v našich životech.